KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

„Neopouštěj, Hospodine, národ ten,

jehož krev je krví mou

a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem…“

(Eduard Šittler)

Příbuzný české politiky

Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech a pocházel z rodiny s politicky nejzajímavějšími souvislostmi ze všech našich dosavadních prezidentů. Jeho babička z otcovy strany pocházela z rodů Jakešů, kteří jsou ve starých matrikách psáni jako Jakschovi, přičemž bydliště rodiny, dvojjazyčné Trhové Sviny, kde mateřský jazyk rodiny byl často určen zkrátka ženitbou a stěhováním do českého či německého prostředí, leží 10 kilometrů od Dlouhé Stropnice, odkud pocházel vůdce demokratických sudetských Němců Wenzel Jaksch – a 20 kilometrů od Českých Chalup, odkud pochází bývalý politik Milouš Jakeš (v letech 1987–1989 generální tajemník ÚV KSČ, faktická hlava našeho státu). Vzhledem k rozsáhlosti rodiny Jakschů-Jakešů je velká šance příbuznosti Emila Háchy s oběma těmito politiky. Rodné příjmení Háchovy matky Marie Klausové na šanci prezidentovy příbuznosti s jeho následovníkem Václavem Klausem nicméně příliš neukazuje: rod Václava Klause totiž pochází z Klatovska, zatímco rod Klausů, z něhož pocházela Háchova matka, z Chrudimska. Matka Háchovy matky, Teresie‚ rozená Nietsche, byla navíc pražská Němka (z rodného jazyka jeho matky pochází jeden z pramenů pozdější Háchovy dokonalé znalosti němčiny). Jak Emil, tak jeho mladší bratr Theodor (1874–1957) se navíc vdali za své sestřenice, které se, stejně jako matka bratrů Háchových, jmenovaly Marie: Emil si vzal dceru Františka Klause, bratra své matky, Theodor dceru Josefy Šittlerové, sestry svého otce. Z takového manželství bratrance a sestřenice, se – jak si možná vzpomínáme – narodil Háchův předchůdce Edvard Beneš.

Talentovaný mladý muž

Háchův otec Josef Emanuel Hácha (1832–1884) stejně jako jeho syn vystudoval práva a působil v rodných Trhových Svinech jako berní úředník. Zemřel, když bylo jeho synovi Emilovi dvanáct a synovi Theodorovi deset let. Oba synové byli velmi talentovaní, u Emila byly při zápisu do obecné (základní) školy rozpoznány takové schopnosti, že nastoupil rovnou do druhé třídy. Po smrti otce byl přijat do českého gymnázia v Českých Budějovicích, kam se za ním přestěhovala matka Marie Karolína Pavlína Klausová (1837–1914) s bratrem. (Později, když začal na českém oddělení Karlo-Ferdinandovy univerzity studovat práva, přestěhovali se za ním i do Prahy.) Stejně jako Masaryk vyrůstal ve společnosti brněnského policejního ředitele Le Monniera a Beneš u pražského policejního komisaře Oliče, také Hácha měl jako nadprůměrně talentovaný student svůj salon, v němž se pohyboval a v němž nacházel první kontakty, které později využil jako čelný právník země. Byl to salon českobudějovického německého továrníka Franze Hardtmutha, zakladatele dodnes věhlasného tužkařského podniku pojmenovaného podle tehdejšího největšího diamantu světa Koh-i-noor (v překladu Hora světla). Hardtmuthova syna Hácha od sexty (tedy od svých šestnácti let) učil česky. Sám v té době už uměl dokonale německy, anglicky a francouzsky a učil se rusky, polsky a slovinsky. Slovinsky proto, že k jeho nejoblíbenějším sportům kromě bruslení patřil alpinismus, který provozoval zejména v Julských alpách. Když později v té oblasti Klub českých turistů stavěl horskou chatu, zúčastnil se její stavby. K literatuře jej přivedl rodinný přítel dr. Engelmeyer, tajemník hraběte Chamaré (ze starého mecenášského rodu, o němž vznikl známý film Poklad hraběte Chamaré), k výtvarnému umění zase architekt Josef Fanta (mj. autor Fantovy kavárny na hlavním nádraží v Praze), který se podepsal i na vzdělání jeho bratra Theodora, jenž vystudoval strojní inženýrství a léta pracoval jako konstruktér v USA. To podnítilo zájem Emila Háchy o anglosaské země, už během studia se zaměřil na srovnávání právního systému Velké Británie (který pokládal za nejdokonalejší v dějinách) a Rakouska-Uherska a poté strávil několik měsíců jako právní koncipista (praktikant) v Anglii. S prací na toto téma promoval v roce 1895 (v pouhých 23 letech!) a jako člověk hluboké víry, která se v dospělosti projevila jeho vstupem do církevních kruhů, obratem nastoupil do kanceláře dr. Josefa Sobičky, která se starala o církevní statky. Už o tři roky později si jej vyžádal maršálek Zemského výboru království českého (cosi jako tehdejší autonomní vláda) kníže Jiří Kristián z Lobkovic, který si jej vybral z více než stovky uchazečů. Hácha se stal zástupcem tajemníka tohoto zemského orgánu.

S rakousko-uherskou monarchií stoprocentně loajální Hácha, jehož nejvyšší ambicí byla i v letech nadějí na samostatnost za první světové války pouhá reforma rakouského práva podle britského vzoru, byl spokojený muž. Žil s múzou, která ho ještě v pozdních letech inspirovala k veršům (Marie Háchová se věnovala opernímu zpěvu a jen choroba jí v tomto oboru znemožnila profesionální kariéru), ke třicátým narozeninám dostal dceru Miladu (1903–1989), osobou svého bratrance, kněze a kanovníka Vyšehradské kapituly Eduarda Šittlera (1864–1932), velkého znalce výtvarného umění, se propojil jak s životem v církvi, tak v moderním umění, jehož se stal sběratelem – a později i kurátorem Moderní galerie království českého, předchůdkyně dnešní Národní galerie. Byl také členem České akademie věd a umění a České učené společnosti. V roce 1916 byl pak Hácha povolán do Vídně jako člen Nejvyššího správního soudu s titulem císařského dvorního rady, což z něj automaticky učinilo i soudce Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Háchovi bylo tehdy 44 let, byl dobrým lyžařem, vášnivým řidičem automobilu (jeho úslovím bylo: „Mám se zabít při šedesátce, to se radš zabiju při stovce.“), překladatelem z angličtiny, který překládal především Jeroma Klapku Jeroma (s bratrem Theodorem vytvořili první překlad jeho slavné knihy Tři muži ve člunu – o psu nemluvě) a Rudyarda Kiplinga a po zvolení prezidentem, snad na rozloučenou, anonymně vydal soubor svých básní pod symbolickým názvem Omyly a přeludy.

U kolébky republiky

Vznik Československé republiky byl pro Háchu do jisté míry překvapením, nová republika se však nemohla obejít bez takových odborníků a upřímných Čechů, třebaže během prvního odboje neprojevovali republikánské smýšlení. (Hácha byl navíc z Klubu českých turistů celoživotním přítelem jedné z hlavních osob pozdější republiky, spisovatele Rudolfa Medka, který si v legiích vysloužil generálskou hodnost a po válce se oženil s dcerou syna TGM Herberta Masaryka. Medkovi synové a Masarykovi pravnukové, malíř Mikuláš a rozhlasový hlasatel Rudolf Medkovi, později vzpomínali na dovolené, které rodina Medkova a Háchova trávily společně v Krkonoších či na Šumavě.) Již 23. prosince 1918 byl Hácha jmenován soudcem Nejvyššího republikového správního soudu Republiky československé, což byla jakási kombinace dnešních institucí odvolacího soudu a ombudsmana (nad tímto soudem, stejně jako dnes, stál už jen Nejvyšší soud bez přívlastku). To v praxi především znamenalo odjet do Vídně a vytřídit všechna odvolání, týkající se území nově zřízené republiky (které v té době navíc nebylo ještě definitivní). Na tom, že instituce vůbec vznikla, měl Hácha lví podíl a nová republika to vzala v úvahu. Už 20. března 1919 byl jmenován zástupcem prezidenta instituce a v roce 1925 se stal jejím prezidentem sám. Jako autor řady odborných článků i publikací (například olbřímí Slovník veřejného práva československého) byl Hácha pokládán za špičku naší právnické vědy a jako takový se roku 1920 stal i docentem. Když se jeho dcera Milada roku 1927 vdala za zástupce tajemníka (vzpomeňme, že to byl stejný titul, s nímž ve státní správě začínal Hácha) Nejvyššího správního soudu JUDr. Zdeňka Rádla, těšil se Hácha i na vnoučata. Těch se bohužel nedočkal.

Osudný rok 1938

V některých osudech, které se mnoho let vyvíjely více méně směrem k harmonickému růstu, se v určitém bodě objevují roky zlomu. Tak tomu bylo i v životě Emila Háchy a s rokem 1938. Nejprve se jeho dcera rozvedla se svým manželem a Háchovým dlouholetým kolegou Zdeňkem Rádlem. 6. února toho roku mu zemřela milovaná žena Marie (1873–1938), s níž prožil 36 let, a která, stejně jako její teta, Háchova matka, byla zčásti Němka. V září 1938 se pak němectví v Háchově životě objevilo znovu v mnohem méně přívětivé podobě. Po Mnichovské dohodě, uprostřed odstupu Sudet Německu (ten probíhal od 1. do 10. října 1938) abdikoval 5. října prezident Beneš, který 22. října emigroval do USA. Nastalo období, které pozdější česká historiografie nazývá třetí republikou. Oblasti obsazené fašistickým Německem, ale i Polskem a Maďarskem, představovaly třetinu rozlohy první československé republiky a zůstalo v nich mimo jiné 1,5 milionu Čechů. Z obsazených území do zbytkového vnitrozemí uprchlo 171.401 lidí, nepočítaje v to 50.000 státních zaměstnanců, které statistika nezahrnovala. Z civilních uprchlíků bylo 141.037 Čechů, 10.496 Němců a 18.673 Židů. (Pro některé z nich se druhá republika stala jen tranzitní zemí, stejně jako pro řadu obyvatel vnitrozemí, kteří tou dobou začali prchat do demokratických zemí, jako byla Británie a Francie, přestože po Mnichovských událostech tyto země příliš nemilovali.) Prchali do země, jejíž správní a právní řád se tou dobou pod tlakem nacistického Německa změnil: byla vyhlášena autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi, snížen počet příslušníků československé armády, byly zakázány Komunistická, Sociálně-demokratická a Židovská strana a v německých menšinových organizacích (i po odstoupení Sudet žilo v republice skoro 400 tisíc Němců, především v Praze, Brně, Olomouci a Jihlavě) bylo povoleno zavádět Norimberské zákony (některé české organizace si je ovšem jako „úkol z pilnosti“ zavedly též: například Národní divadlo v Praze už v zimě 1938 propustilo herce Hugo Haase pro jeho židovský původ). Ke slovu se dostávaly fašistické organizace, zatímco na exponenty bývalého režimu byl pořádán hon. Nespravedlnosti první republiky vyplouvaly na povrch v pervertované podobě, a tak se k honu na Karla Čapka, který byl vnímán jako přeplácený hradní pěvec, přidali i někteří umělci.

Úřad prezidenta tohoto prapodivného státu zůstal téměř dva měsíce neobsazen. Kandidátů byla celá řada: průmyslník Jan Antonín Baťa (který tváří v tvář německému nebezpečí vypracoval tehdy hojně přetřásaný plán přesídlení českého národa do Argentiny), bankéř Jaroslav Preiss, hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, právník Josef Šusta, ministr zahraničí František Chvalkovský, velvyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný, velvyslanec v Paříži Štefan Osuský, premiér Jan Syrový nebo synovec bývalého Háchova šéfa Jaroslav Lobkowicz). Shoda na Háchovi jako jediném kandidátovi byla daná tím, že se nikdy neexponoval v konfrontační politice Československa s Německem a byl známý svou příchylností k rakousko-uherské minulosti. Během volby 30. listopadu 1938 se Hácha s kolegy v budově Nejvyššího správního soudu těšil, že mu v parlamentu absentující Slováci a Němci (kteří nechtěli volit Čecha) pomohou nebýt do úřadu zvolen. Slíbil, že pokud se to povede, pozve všechny na guláš. Bohužel se to nepovedlo, což určilo zbytek Háchova života. Hácha (který se okamžitě po zvolení odebral ke hrobu TGM do Lán a nedlouho poté na hrob Andreje Hlinky do Ružomberka) se ke svému zvolení vyjádřil takto: „…musím myslit na svou dobrou ženu, kterou měl asi Pán Bůh rád, že ji povolal dříve, než se na mne přivalila tato pohroma. Myslím, že by to zaplatila životem. Neboť, co já prožívám, příčilo by se její beznáročné bytosti.“ Ze sídla tehdejšího parlamentu, Rudolfina (budovy, která byla paradoxně postavena u příležitosti narození rakouského následníka trůnu Rudolfa, který se dle nových historických výzkumů roku 1889 zastřelil pravděpodobně z důvodu neúspěšného puče proti svému otci Františku Josefovi, po němž chtěl převzít trůn a provést reformy, které by zachránily monarchii) odjížděl autem se „všemi svými premiéry“: celorepublikovým Janem Syrovým, podkarpatoruským Augustinem Vološinem a slovenským Josefem Tisem, který se za čtvrt roku stane prezidentem samostatného Slovenského státu…

Hácha, který byl v té době už těžce nemocen, se bál, že v této době sériových porážek bude muset rozhodovat. Nový premiér Rudolf Beran na to osobnímu lékaři prezidenta Adolfu Maixnerovi (kterého Hácha zdědil ještě po TGM a Edvardu Benešovi a kterého Němci strpěli v jeho blízkosti jen proto, že měl německou manželku) řekl: „Pan prezident nepřijde do situace, aby rozhodoval.“ Bohužel se mýlil: žádný náš prezident nemusel udělat tak závažná rozhodnutí jako Emil Hácha – nevyjímaje z toho ani rozhodnutí TGM o samotném boji za zřízení republiky, pozdější Benešovo podepsání dekretů o odsunu Němců a demisi ministrů, Gottwaldovo násilné uzavření hranic a připuštění politických procesů, ani Svobodovo odmítnutí války se SSSR (ale i okupační dělnicko-rolnické vlády). Emil Hácha totiž na rozdíl od svých kolegů rozhodoval v době, kdy se jednalo o holé přežití, či nepřežití národa.

Monarchista obklopený šlechtou věrnou i nevěrnou

Od Edvarda Beneše zdědil Hácha loajalitu 35 hlav českých šlechtických rodů. 17. září 1938 na podporu nedělitelnosti Českých zemí proti separatistickým tendencím sudetských Němců podepsali manifest, a o rok později (v září 1939, už po vzniku protektorátu a začátku druhé světové války) napsali ti z nich, kdo pocházeli z německých rodů (bylo jich 31), další manifest, v němž odmítli výhody plynoucí z říšského občanství a přihlásili se češství: „Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí, jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.“ Autory obou manifestů byli orličtí Schwarzenbergové, prvního Karel VI., druhého jeho bratr František Schwarzenberg, oba za druhé světové války odbojáři. Karel VI. (otec dnešního českého politika) jehož manželka byla Rakušanka, dokonce po dobu protektorátu zrušil praktiku, dle níž se v rodině jeden týden mluvilo česky a druhý německy a až do konce války používání němčiny (a to i ve styku s německými úřady) v rodině zakázal. Za tyto postoje byly rodu zabaveny všechny statky s výjimkou jihočeských Čimelic. (Kvůli čemuž je faktem i to, že Karel VI. pro své panství v Čimelicích využíval otrocké práce romského tábora v nedalekých Letech.) V době, kdy na Háchu (vlastně po celou válku) útočili čeští fašisté sdružení ve Vlajce, Českém národním výboru svatováclavském, Národní obci fašistické, Zelených hákových křížích, Národopisné Moravě a Českém svazu válečníků vedení Janem Rysem-Rozsévačem, Karlem Lažnovským, Vladimírem Krychtálkem, Radolou Gajdou, Jožou Uprkou a Otto Bláhou si monarchista Hácha založil svou prezidentskou kancelář na svobodomyslných vlasteneckých šlechticích, na něž se mohl spolehnout, jako byli kníže František Schwarzenberg či bratři, hrabata Antonín a Zdeněk Bořek–Dohalský, kteří zprostředkovávali skrze odboj a premiéra Eliáše jeho spojení s Edvardem Benešem, jehož místodržitelem se Hácha cítil být. (V rámci pravdy je ale třeba říci, že jiné šlechtické rody se přidaly k nacistům a republiku nijak nešetřily. Prezident Hácha byl kupříkladu nucen vyplatit 87 milionů zdejší větvi rodu Wettinů-Koburků jako náhrady za statky, které v roce 1918 propadly v Masarykově pozemkové reformě – ačkoli se jejich statky nacházely na území, které v době Háchova protektorátního prezidentství byly už součástí Slovenského státu a Maďarského království. Stejně jako evropská šlechta byl ovšem i rod Wettinů-Koburků, který v té době seděl na většině evropských trůnů, rozdělen: zatímco jeho výše zmínění příslušníci z rodu Koburk-Kotary ždímali pokladnu Protektorátu Čechy a Morava, a jejich příbuzný, bulharský car Boris III., se stal Hitlerovým spojencem, další příslušníci rodu se postavili proti Hitlerovi: belgický král Baudouin I. se po okupaci Belgie stal Hitlerovým osobním zajatcem, britský král Jiří VI. po boku s lidmi, jako byl Edvard Beneš, stanul v čele války proti Hitlerovi v Evropě, a syn posledního saského krále Fridrich August IV. byl za svou práci v protinacistickém odboji dokonce zavražděn jednotkou SS.)

Jak ustát 15. březen

Vraťme se ale k osudné noci ze 14. na 15. března 1939. Německo zařídilo věci tak, že si povolalo nejdříve premiéra autonomního Slovenska Jozefa Tisa a dalo mu na vybranou: buď vyhlásí samostatnost, nebo jeho zemi zabere fašistické Maďarsko. V reakci na odtržení Slovenska povolal Hitler prezidenta Háchu, který byl v nové funkci „na koberečku“ v Berlíně již poněkolikáté, vždy s týmiž výtkami: v zemi se útočí na německé menšiny, veřejný život se nezbavil „masarykovštiny“ a „židobolševismu“ atd. Ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským byl Hácha dezinformován, že je povoláván za účelem dohodnutí změny po odtržení zbytkového Slovenska (a zbytkové Podkarpatské Rusi, které udělala totéž vzápětí, s ní se ale Hitler o ničem nedohodl, jen dal Maďarům volné ruce k její anexi, a tamní odpor československé armády k zabrání Maďarskem byl zklikvidován do čtyř dnů). Skutečnost, že Hitler žádá konec státní suverenity, na Háchu tedy dopadla najednou a bez přípravy. Když později vzpomínal na okolnosti osudné noci, vyšlo najevo, že v popředí tentokrát nebyl Hitler, ale Göring, který „řval jako ďábel“ a skončil výhrůžkou rozbombardováním Prahy. Hácha se tedy po několika hodinách (jejich součástí byl i jeho kolaps, který musel injekcí likvidovat Hitlerův osobní lékař Theodor Morell) podepsal žádost o zřízení koloniálního protektorátu napsanou Němci po vzoru ústavy francouzského Tuniska – a utěšoval se, že tak stejně jako Beneš učinil protiústavně, díky čemuž tedy bude možné daný rok v budoucnosti anulovat. (Kromě toho byla okupace právním porušením Mnichovské dohody. Když si na tuto věrolomnost stěžoval francouzský velvyslanec v Paříži Robert Coulondre, zástupce německého ministra zahraničí rytíř Ernst von Weizsäcker mu odvětil, že francouzský premiér Daladier mu v roce 1938 slíbil, že „Československo nebude napříště předmětem výměn názorů. Pikantní je, že syn tohoto von Weizsäckera Richard byl v letech 1984–1994 oním spolkovým prezidentem, který znovusjednocoval Německo.) Traumata našich prezidentů byla rozdělena: pro Beneše to bylo 20. září 1938, pro Háchu 15. březen 1939…

Ještě týž den Hitler s připravenými seznamy nařídil v protektorátu Akci Gitter (Mříže), během níž byli zatčeni vytipovaní komunisté, demokrati, Židé a osoby z prostředí německé emigrace, pražský primátor Klapka dostal německého zástupce, historika Josefa Pfitznera, a Brno čistě německého starostu (dle nového názvosloví „velitele“) Oskara Judexe, státním tajemníkem pro protektorát byl jmenován K. H. Frank (všichni tři jmenovaní byli sudetští Němci) a říšským protektorem se stal bývalý ministr zahraničí Německa ještě z doby Výmarské republiky, rytíř Konstantin von Neurath. Ten nepocházel z našich krajů, ale byl ze starého rodu diplomatů na dvoře württenberského krále. Von Neurathovo částečné kavalírství, a to, že si Němci nezvolili do čela protektorátní vlády žádného fašistu, ale legionáře generála Eliáše, s nímž se von Neurath znal z dob mírových dohod po první světové válce, vnímal Hácha jako výhru. Bývalý účastník bitev u Verdunu a Terronu a velitel československého V. armádního sboru se sídlem v Trenčíně Alois Eliáš udržel v protektorátní vládě kontinuitu předokupačních vlád (10 z 13 členů jeho vlády bylo ministry ještě za Československa) a spolu s Háchovým právnickým vzděláním (později důsledně vyžadoval všechny projevy autonomie, které Hitler v dokumentu o zřízení protektorátu slíbil) a Háchovým „hradním týmem“ to byla bašta Háchových rezistentních postojů až do heydrichiády. Po proběhnutí akce Gitter (v rámci níž byl zatčen třeba Josef Čapek) nechal Hácha ze státního fondu vyčlenit několik milionů, které tehdy ještě zcela transparentně (!) poskytl rodinám zatčených. Co se týče Židů, byla jeho politika jasná: od počátku druhé republiky do vypuknutí druhé světové války podporoval jejich emigraci (včetně aktivit lidí jako byli Nicholas Winton), takže se mu během té krátké roční etapy podařilo dostat z České kotliny 20 tisíc Židů, tj. pětinu českého židovstva, což veřejně zdůvodňoval tím, že jde o českou aplikaci „protižidovské politiky“ Norimberských zákonů. Inspirován Maďarskem, kde byl striktně dodržován náboženský výklad židovství (lidé bez vyznání a křesťané za Židy pokládáni nebyli) také navrhl „českou variantu“ Norimberských zákonů, kdy za Žida bude pokládán jen potomek čtyř čistě židovských prarodičů – což kdyby se mu podařilo, vyřadil by z budoucího holocaustu velkou část postižených. (To mu bohužel nevyšlo.) Ve stejné době opustily stejným směrem republiku budoucí členové Benešovy čs. zahraniční armády (často se kryjící s emigrační skupinou, kterou jsem jmenoval jako první). Skupina Hácha-Eliáš se také starala o to, aby byla naplněna nejdůležitější direktiva Benešova odboje: likvidace všech archivů, který by Němcům mohly padnout do rukou (to, že Hitlerovým jednotkám padly do rukou kompletní materiály čs. velvyslanectví v Paříži, stálo náš odboj několik tisíc životů). I díky této direktivě vznikla aféra s protektorátním ministrem Feierabendem, za nímž roku 1940 přišla německá jednotka zajistit archiv ministerstva, on jej spěšně zničil, úspěšně uprchl z protektorátu – a do roka seděl v londýnské exilové vládě ve funkci ministra financí. I to ale Eliášova vláda pod Háchovou záštitou ustála ve stylu veršů, které tvoří úvodní motto tohoto článku a které Hácha přednesl během svého vánočního projevu 24. prosince 1939. Napsal je jeho bratranec, vyšehradský kanovník Eduard Šittler.

Národní souručenství a nesouručenství

Co se týče stranického života, lidé kolem Háchy vytvořili projekt Národního souručenství, strany, která byla víc než jen spojením provorepublikové Strany národní jednoty (spojení pravicových stran) a Strany práce (spojením nekomunistických socialistů). Pod vedením Háchova spolupracovníka Josefa Nebeského (který na Háchovo přání vystřídal fašistu Adolfa Hrubého) zahrnovala 97 % českého dospělého mužského obyvatelstva protektorátu a její původní program naznačoval začátek slibu vstupujícího: „Přiznávám se slavnostně a veřejně k české národní pospolitosti, ke společenství všech členů národa, ať kamkoli ve světě je zavál osud…“. Národní souručenství se, vzhledem k tomu, že fašisté do něj demonstrativně nevstupovali, stalo rezervoárem odbojových skupin (dalo si dokonce novou zkratku SN, což mělo být symbolem slov „Smrt nacistům!“). Další bází byla Háchovi mateřská katolická církev, která po vytvoření protektorátu zintenzivnila svou činnost veřejnou (národní pouti, lidové misie, obnovy), ale i činnost „neveřejnou“. O úspěších Háchovy a Eliášovy taktiky říká vše fakt, že do událostí 17. listopadu po pohřbu Jana Opletala, který byl zastřelen při nepovolené demonstraci 28. října 1939 (po jeho smrti následovalo zavření českých vysokých škol a zatčení řady studentů a jejich odeslání do koncentračních táborů) mohly v protektorátě vycházet Masarykovy spisy a být hrány Čapkovy apolitické hry – a až do roku 1940 v protektorátě stály Masarykovy sochy a pomníky legionářů. Lví zásluhu na tom měl advokátský mozek Emila Háchy, který důsledně požadoval plnění dohody z 15. března 1939.

Po 17. listopadu 1939 se Hitler nicméně vyjádřil, že proběhne-li ještě nějaká demonstrace, dá ji postřílet, Prahu vybombardovat a Čechy vystěhovat. Když ale 8. srpna 1940 čeští fašisté proti legální vládě udělali puč, Němci dali přednost protektorátní vládě a nechali českou policii, aby puč potlačila. V té době se jim už „protektorátní taktika“ postavit do čela okupovaného státu namísto fašistů oblíbeného národního válečníka (v našem případě Aloise Eliáše) osvědčila v osobě prezidenta vichistické Severní Francie, bývalého vrchního velitele francouzské armády Philippa Pétaina. Na požadavek, že má Hácha složit slib do rukou Hitlera, Hácha argumentoval, že by to národ v době masového zatýkání těžce nesl a zradikalizoval by se. Stejný argument použil Hácha, když chtěli čeští fašisti zorganizovat český legion na východní frontě. (To těžce nesl zejména rumunský fašistický vůdce Antonescu, jehož armáda v té době nesla hlavní tíhu bojů.) České vládní vojsko, podřízené prezidentovi, bylo použito až na samém konci války v Itálii, částečně i na doporučení K. H. Franka, který prohlásil, že nehodlá Benešovi dodávat na frontu další přeběhlíky. Za relativně drobné ústupky, jako byly blahopřejný telegram Hitlerovi k narozeninám, dar obrněného vlaku či převedení několika středních škol z češtiny na němčinu se Háchovi například podařilo vyreklamovat z internace zatčené studenty mladší 20 let a všechny zatčené studenty ze 17. listopadu, kteří byli soustředěni ve čtyřech koncentračních táborech na území Německa, a umístit je ve vězeních na území protektorátu, kde bylo možné zajistit lepší stravu a zacházení. V roce 1940 Beneš explicitně ocenil práci Eliáše a Háchy, když z exilu poslal depeši, v níž zakázal Háchovi a protektorátní vládě abdikovat. Ačkoli Beneš Háchu káral za každé oficiální vyjádření podpory říši, stále byl vděčen za to, že má co dělat s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou notu. Někteří Benešovi radikální spolupracovníci a redaktoři exilových médií, kteří neměli osobní zkušenost s mírou útlaku v protektorátu, nicméně na Háchu stále naléhali, aby věc vyřešil jako maďarský premiér Pál Teleki, který v roce 1941, poté, co byl přinucen poskytnout území své země pro Hitlerův útok na jugoslávské království, spáchal sebevraždu…

Obrat ve vztazích Beneše a Háchy nastal po 22. červnu 1941, kdy Hitler zaútočil na Sovětský svaz a Hácha byl nucen ho veřejně podpořit. Tehdy Beneš Háchovi a protektorátní vládě vzkázal, že proti nim bude muset „začít dělat propagandu“ a že s novou válkou by snad pro účely jeho mise bylo lépe, kdyby v protektorátě byl nastaven podobný vyhlazovací režim jako v Polsku či Jugoslávii, nebo kdyby byl protektorát zrušen úplně a země se stala přímo součástí říše, neboť to by mělo pro západní odboj nepoměrně větší propagandistický význam. Poděkoval nicméně Háchovi za znemožnění nasazení českého útvaru na východní frontě. I říše nicméně po vypuknutí války na východě zintenzivnila svou politiku. V září 1941 byl von Neurath odvolán a jako jeho „zastupující protektor“ se v protektorátě objevil zástupce říšského ministra vnitra a velitele SS Reinhard Heydrich, který právě paralelně s eliminací Čechů (o nichž se vyjádřil, že po válečné vítězství ty z nich, co jsou dobré rasy a dobrého smýšlení poněmčí, špatné rasy a dobrého smýšlení vystěhuje na nucené práce na severní Sibi, a dobré rasy a špatného smýšlení pobije) plánoval konferenci o eliminaci Židů ve Wannsee a který „na přivítanou“ nechal zastřelit 481 Čechů a 2242 jich poslat do vězení i pracovních táborů. Byl mezi nimi i předseda vlády Eliáš, o jehož napojení na odboj Němci dlouhodobě věděli. Háchovi samotnému se kontakt s Benešem dokázat nepodařilo (přestože i on byl vyslýchán) a v nejspíš i v rámci klidu v protektorátu, zbrojním srdci říše, byl Hácha ponechán ve funkci. Novým premiérem byl jmenován Jaroslav Krejčí, který byl obratem nucen přijmout do vlády jako ministra školství bývalého radikálního obránce ČSR z doby Mnichova a současného radikálního kolaboranta Emanuela Moravce, ještě na začátku protektorátu dopisovatele Peroutkovy demokratické Přítomnosti, který vedoucí redaktorce, později Němci umučené Mileně Jesenské, svou „konverzi“ zdůvodňoval starostí o budoucnost svých synů se slovanskými jmény Jurij a Igor. (Jeho konverze byla jednou z nejúspěšnějších akcí nacistické tajné služby v protektorátě, která si Moravce vytipovala a vyslala za ním s nabídkou jeho bývalého spolužáka z prvorepublikové válečné školy německého původu.) Druhým nadiktovaný ministrem byl nový ministr práce, říšský Němec Walter Bertsch, který měl napomáhat odvlečení české mládeže na totální nasazení do říše – a kvůli jehož ostentativní neznalosti češtiny se všechny schůze české vlády musely napříště odehrávat v němčině…

Pád

Odvoláním Josefa Nebeského z čela národního souručenství a jeho vyšetřováním, zatčením Eliáše, odstraněním Heydricha (který mimochodem zemřel v den, kdy v Helsinkách probíhalo Hitlerovo jednání s finským prezidentem Mannerheimem, z něhož byla finskými novináři tajně pořízena jediná nahrávka Hitlerova civilního projevu) a následnou heydrichiádou (za níž se mimochodem Bláhův fašistický Český svaz bojovníků přihlásil do komand, které chtěly popravovat Čechy, odsouzené k smrti) došlo nejen k definitivní výměně odbojářů v Háchově okolí za kolaboranty a fašisty, ale i k definitivnímu roztržení Háchy s Benešem. V lednu 1943 navíc konstatovalo lékařské konzilium, že Hácha trpí "mozkovou sklerózou" (dnes bychom řekli Alzheimerovou chorobou). Háchův fašistický tajemník Popelka, který Háchovi napříště vedl ruku při podpisech, sepsal závěť, podle níž si „Hácha“ přeje za svého následovníka buď premiéra Krejčího, či ministra Hrubého. Od té doby se Háchova nemoc rychle rozvíjela. Na rozdíl od dalšího Neurathova zástupce Kurta Daluegeho a pozdějšího plnoprávného protektora, exministra vnitra Wilhelma Fricka, kteří si své formální funkce užívali na dovolené, zatímco reálnou vládu nad protektorátem měl státní tajemník Frank, Hácha žil už jen ve svém vlastním světě. 19. ledna 1943 se jeho nesvéprávnost stala veřejnou, když jmenoval poslední protektorátní vládu, jejíž předseda Richard Bienert byl pověřen zastupováním Háchy. Hácha podle svědectví svého okolí už ani nežádal o jed, kterým by se zabil (o čemž uvažoval nejpozději od příchodu Reinharda Heydricha), nechával si číst z životopisu Jana Amose Komenského (snad mu jeho těžký osud připomínal, že není ve strastech sám), nedokázal si už užít ani knihu Jihočech Emil Hácha, kterou u příležitosti jeho sedmdesátin vytvořili fotograf Karel Hájek, spisovatel Josef Menzel (otec režiséra Jiřího Menzela) a výtvarník Jiří Trnka. Jako každý pacient v terminální fázi choroby přes den usínal a nedokázal udržet základní hygienu, byv přistižen, jak si hraje s vlastními exkrementy…

Zachovaly se doklady, že Beneš Háchu hájil před Stalinem ještě během jednání v Moskvě v prosinci 1943, čeští komunisté s Háchou však chtěli skoncovat, neboť to byl on, kdo podepsal zákon, který v roce 1938 zrušil legalitu komunistické strany.

Když se Hácha v lánském zámku (v němž dbal, aby úmrtní pokoj TGM zůstal neporušen) dozvěděl o porážce „Němečků“ (jak soukromě říkal Němcům) a „krokodýla“ (jak říkal K. H. Frankovi), ve chvíli příčetnosti řekl své dceři: „To je dobře. Mělo to však přijít dřív. Já už tu dlouho nebudu. Pozdrav Benešovi. Má to tady jako to měl předtím. (Míněn lánský zámek.) Ten pacholek musí být potrestán. (Míněn K. H. Frank.)“ Jistě by ho potěšilo i to, kdyby věděl, že jeho zrádce z 15. března 1939, druhorepublikový ministr zahraničí František Chvalkovský, který strávil zbytek války v Berlíně ve funkci velvyslance protektorátu Čechy a Morava v mateřské říši, byl 25. února 1945 zabit letcem, který pro ten účel uskutečnil zvláštní nálet na jeho služební auto. Bez uvědomění Edvarda Beneše (který však akci později schválil) byl Hácha (který tehdy vážil pouhých 60 kg a byl na pokraji sil) jednotkami nového ministra vnitra, londýnského komunisty Václava Noska, 13. května 1945 zatčen, a přestože k dalším chorobám v té době trpěl i silnou krční angínou, umístili ho v holé cele ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci (ačkoli tamní lékaři navrhovali jako vhodnější nějaké sanatorium na způsob hospice).

19. června 1945 Edvard Beneš rozhodl, že i Hácha bude zařazen do soudu s protektorátní vládou, Hácha však 27. června zemřel. Jeho ostatky směly být vydány rodině jen na intervenci bývalého Háchova zetě JUDr. Rádla, který byl jako válečný poškozenec (jako poloviční Žid prošel perzekucí) ve funkci rady ministerstva financí. Díky jeho intervenci byl pohřeb povolen, ale pouze s těmi omezeními, že Hácha bude zpopelněn tajně v nějakém větším pražském krematoriu, pohřeb bude uskutečněn dopoledne a jen v rodinném kruhu, nesmí být rozesíláno parte, zpráva o Háchově úmrtí nebude zveřejněna a hrob označen (byl označen až po revoluci v roce 1989 na přání Háchovy dcery Milady). Háchův osobní majetek, který čítal zejména stovky kusů uměleckých děl, byl tou dobou už rozkraden. Jeho dědicům se z něj vrátilo jen několik starožitných hrnečků.

Toto je rozšířená verze článku, který byl vytvořen pro časopis 067.cz

První část o Tomáši Garrigue Masarykovi najdete zde.

Druhou část o Edvardu Benešovi najdete zde.

Za pomoc týkající se některých genealogických údajů o rodině Háchově autor děkuje Mgr. Zdeňku Hornerovi.