KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Zrození

Thomas Johann (tedy Tomáš Jan) Masaryk (jak byl pokřtěn), který se narodil 7. března 1850 (a díky svátku svatého Tomáše získal tedy své křestní jméno) v Hodoníně a zemřel 14. 9. 1937 (v den 51. narozenin svého syna Jana) v Lánech u Nového Strašecí, měl jak geneticky, tak ideově kořeny ze všech našich prezidentů nejširší – a to i dokonce i bez senzační legendy, že „jeho skutečný otec byl císař František Josef I.“ (o tom tvůrcům legendy svědčí poznámka v císařově deníku, „Kropaczek erledigt“, který se podle nich týká jeho matky Teresie Kropaczek). Reálnější už je verze o otcovství Nathana Redlicha (1803–1888), který byl sám úředně adoptovaným synem hodonínského židovského velkostatkáře a velkoobchodníka s kůžemi. Redlich byl nicméně fakticky syn vlastní; v době jeho narození však ještě existovaly kvóty na počty dětí narozených v židovských rodinách. Židovské charitě se však na rozdíl od židovské reprodukce tehdy meze nekladly, a tak se z vlastního „dítěte nad počet“ většinou stalo „dítě adoptované“. Masarykova matka Terezie Kropáčková (1813–1887) byla Redlichovou kuchařkou a pro verzi Redlichova otcovství by svědčilo, že Masaryk se celý život přátelil s Redlichovým manželským synem Josefem, který se stal právníkem a byl krátce ministrem financí Rakouska jak za císařství (1918), tak za republiky (1931). Masarykovy židovské kořeny jsou ale nesporné i mimo tuto aféru, a to ze strany matky: její babička Tekla Wurm pocházela z prostějovské židovské komunity. Budoucí TGM nicméně vyrůstal v rodině Slováka Jozefa Maszárika (1823–1907), který byl kočím na císařově hodonínském panství (pravopis příjmení TGM se zrodil až při jeho křestním zápisu) a jehož rodina až do 17. století procházela ze Záhoří (otec sám se narodil v Kopčanech, místě, kde už 1200 let stojí nejstarší dochovaný kostel v Střední Evropě) a matka Terezie byla z rodu Moravských Slováků, usazených sto let v Hustopečích – která ovšem jako rodina služebných ovládala lépe němčinu. (Přes určitou Redlichovu podporu při studiu, kterou později potvrdil syn TGM Jan v rozhovorech s americkou spisovatelkou Marcií Davenportovou, nešlo o nijak idylické dětství. Masaryk vzpomínal, že když se panstvo sešlo v zahradním altánku a hodovalo, hodilo mezi zaměstnance-otcovy kolegy makarony, ti se o ně rvali jako psi.)

Mezi národy

Masarykovi tedy byli rodina z trojmezí dnešní Moravy, Slovenska a Rakouska, které bylo spádovou oblastí kraje (mladší bratr TGM Martin Masaryk, 1852–1873, zemřel jako profesionální voják ve Vídni, bratr Ludvík Masaryk, 1954–1914, jako hoteliér ve slovinské Portoroži). Čejkovický kaplan František Satora, který se určujícím způsobem zasloužil o to, že se z učedníka kovářství díky jeho soukromému vyučování stal (ještě před vlastním studiem!) podučitel na hustopečské reálce, byl nadlouho jediným Čechem, který měl na život pozdějšího prvního československého prezidenta vliv. Anton Le Monnier, v jehož rodině a saloně přestál gymnaziální studia v Brně a později ve Vídni, a policejní ředitel města Brna (je zajímavé, že Václav Olič, v jehož rodině a saloně později přestál svá studia nástupce TGM Edvard Beneš, byl zase policejním komisařem města Prahy…), byl původem Francouz, zatímco učitel, který Masaryka nejvíc ovlivnil (novodobý Aristoteles, který pojímal filosofii jako exaktní technickou vědu) Franz Brentano, zase původem Ital. Nad jeho přednáškami se TGM scházel s židovským prostějovským krajanem své babičky Edmundem Husserlem (zakladatelem fenomenologie), který se národnostně definoval jako Rakušan, a Rudolfem Steinerem (zakladatelem antroposofie), narozeným v Chorvatsku a vychovaným v Uhrách, který se definoval jako Němec. (Později se ti dva pozdější odpůrci, bourač rakousko-uherského státu a velký přívrženec tohoto státu, potkali ve vídeňském parlamentu, kde byl Masaryk poslancem a Steiner parlamentním tajemníkem.) Během postgraduálních studií v německém Lipsku se pak TGM nad Richardem Wagnerem seznámil s Američankou Charlottou Garrigueovou (1850–1923), jejíž francouzští hugenotští předkové po Bartolomějské noci emigrovali do Dánska, kde se ještě narodil Charlottin otec, nakladatel Rudolph Pierre Garrigue (1822–1891). Ten byl rodinným přítelem budovatele chicagského vodovodu Charlese Richarda Crana, jenž se později několikrát stal důležitou postavou Masarykova příběhu. Masaryk se do Garrigueovy rodiny přiženil v newyorském sboru unitářské církve a po protestantském vzoru přijal manželčino příjmení do svého jména. Přítel jeho tchána Ch. R. Crane (1858–1939) se postupně stal mimo jiné hlavním sponzorem vzniku Muchovy Slovanské epopeje, ale především volební kampaně prezidenta Wilsona a Masarykovy kampaně za rozbití Rakouska-Uherska, čímž se obě panslovanské aktivity jaksi spojily. Toto a fakt, že si Masarykův syn Jan vzal Cranovu dceru Frances a Cranův syn Richard byl prvním americkým velvyslancem v ČSR, kupodivu nebylo nikterak v konfliktu s Cranovým celoživotním antisemitismem a sponzorstvím začínajícího Adolfa Hitlera…

Bouřlivák

Spisovatel Vojtěch Martínek ve svém románu Kamenný řád napsal „Co je víc? Jít v řádu – nebo žít podle svědomí?“ TGM se svým současníkům se jevil jako bouřlivák, který byl ochoten vzít na ředitele svého brněnského gymnázia pohrabáč, když se netaktně vyjádřil o jeho první lásce, přestože pak zjistil, že vztah nebyl čistý a že ho „vyvolená“, příbuzná jeho bytné, chtěla pragmaticky „ulovit“ (za tuto epizodu byl z gymnázia vyhozen) a který si v brnění služebního postupu rakouskouherského vysokoškolského učitele neváhal poničit „kádrový profil“ sňatkem s americkou jinověrkyní, a nakonec i vlastním přestupem do kalvinistické reformované církve, v níž byly pokřtěny i jeho děti. Asketa všedního dne Masaryk, který v mládí přestal pít alkohol, aby „jednou nepil příliš mnoho“ byl na druhou stranu nedělním bonvivánem, až do svých osmdesáti let sexuálně aktivním, a o jeho dionýských hostinách s přítelkyní spisovatelkou Oldřiškou Sedlmayerovou si léta vyprávěl celý kraj. (Proto je mohl zachytit i Bohumil Hrabal ve svém románu Obsluhoval jsem anglického krále, který TGM nazýcval "playboyem".)

Ti, kdo mu pomohli: Americká manželka, bavorský šlechtic, český reformátor

Heslem Masarykovy rodiny bylo: „At us is everybody his own king. – U nás je každý svým vlastním pánem.“ Člověk tu byl povýšen nad tradici, jejíhož prvního porušení se hrdý Masaryk dopustil už tím, že odmítl manželčino věno. Od tchána si vzal jen půjčku do začátku manželství, kterou pak – už jako univerzitní profesor – splatí. Profesor Masaryk vozil své děti jako batolata na svazcích Platóna, jejich matka Charlotta a dcera Olga vystoupily na přelomu 19. a 20. století i z reformované církve a Olga se později dokonce stala příslušnicí charismatické církve Křesťanská věda, která hlásá duchovní samoléčbu člověka a stritně odmítá moderní medicínu. Byla to paradoxně Masarykova žena, Američanka s bolestnou psychickou konstitucí (trpěla depresí a laktační psychózou), posílená však kalvinistickou vírou o ochraně lidí předurčených, kdo mu vnukl povinnost se jako Mojžíš vrátit ke svému národu a vyvést ho z otroctví. Učinila tak dokonce dvakrát: poprvé, když ho přiměla, aby se jako muž s dvěma dětmi vzdal perspektivního místa docenta na Vídeňské univerzitě a vyslyšel nabídku profesora Otakara Hostinského, aby přešel na nově založenou českou část Karlo-Ferdinandovy univerzity (která v té době ještě neměla ani svou vlastní budovu), a podruhé když ho po agresivních útocích jeho krajanů během Masarykova „zavádění svědomí do rodné země“ (vyvracení pravosti Rukopisů a hilsneriády) přesvědčila, aby se nevracel do Vídně a zůstal v Praze. (Perličkou je, že mezi literárními vědci se vypráví příběh, jehož pravdivost se už zřejmě nikdy nepodaří prozkoumat: Mezi Povídkami z jedné kapsy od Karla Čapka je povídka jménem Případ Selvinův, v níž figuruje světoznámý nositel Nobelovy ceny Leonard Unden, jehož literární jméno bylo postaveno na tom, že hájil nevinně odsouzeného v případu vraždy, Franka Selvina, který se mu po propuštění přiznal, že vraždu skutečně spáchal. Podobnosti mezi Selvinovým a Hilsnerovým procesem, a Undenem a TGM, a fakt, že to byl Karel Čapek, kdo naslouchal TGM během tvorby společné knihy jeho vzpomínek, vytvářejí konspirační domněnku, že povídka je ve skutečnosti prozrazení tajemství, které Masaryk „našeptal do Čapkovy povídkové vrby“.)

V těžkých dobách si Masaryk k opoře své ženy přidal ještě jednu oporu z českých dějin, Jana Husa. Připomněl mu ho paradoxně Karel III. Schwarzenberg (prapradědeček dnešního českého politika), když Husovo jméno odmítl nechat napsat na budovu Národního muzea (jehož byl hlavním sponzorem) s tím, že „husité byli banda lupičů“. Tím kníže Schwarzenberg za první světové války nevědomky inspiroval i Masarykovu filosofickou koncepci odtržení od Rakouska: rekatolizovaný, dějinně demokratický protestantský národ husitů, který se probouzí, aby rozbil panství feudální monarchie, musel konvenovat jak rekatolizovaným Francouzům, hugenotům, kteří v té době měli za sebou čtyři revoluce, tak protestantským Britům a Američanům.

Mezinárodní tým

Hus byl vlastně jediný Masarykův velký český spojenec. Ostatními byli přátelé ze zahraničí, které Masaryk (už za Rakouska-Uherska poprvé nominovaný na Nobelovu cenu míru – pak na ni byl nominován ještě šestnáctkrát) nasbíral během svého předchozího života kosmopolitního profesora a poslance: Francouz, jeho kolega, profesor historie Ernest Denis (který mu pomohl založit propagační orgán čs. odboje, časopis La Nation tchèque), Skot a Angličan, někdejší zpravodajové ve vídeňském parlamentě Robert Seton-Watson a Henry Wickham Steed (ti ho naučili jednat namísto státníků se skutečnými hlavami států, jimiž jsou jejich sekretáři), bezkonkurenční hvězda tehdejší britské žurnalistiky a literatury Ir George Bernard Shaw (který o Masarykovi napsal, že bude-li kdy existovat evropský prezident, měl by jím být Masaryk), srbští a chorvatští kolegové z rakouského parlamentu, jichž se v roce 1909 účinně zastal, když byli ve vykonstruovaném Záhřebském procesu obviněni ze špionáže (ti se stali partnery jeho snah o rozbití Rakouska-Uherska na slovanském jihu) i předseda srbské vlády Nikola Pašić, s nímž se v roce 1912 jako „vyslanec rakouského parlamentu pro věci slovanské“ vydal vyjednat podmínky hospodářské spolupráce (ten TGM a jeho spolupracovníkům vydal falešné dokumenty, jimiž se mohli pohybovat po Evropě, kde na ně byl vydán mezinárodní zatykač). Jediným z jeho týmu, kdo nebyl cizinec a zároveň neměl falešný srbský pas, byl jeho kolega, tehdy už francouzský občan, Slovák Milan Rastislav Štefánik, pod jehož velením šedesát tisíc československých legionářů v Rusku v době, kdy se po uzavření Brest-litevského míru měli bez ohrožení vzdálit z Ruska, obsadilo během přesunování k Tichému oceánu stokrát větší území, než měla plánovaná československá republika. Byla to popularita našich legionářů v Rusku, vracejících se přes území USA, které se tou dobou také zapojily do války, co vedlo k tomu, že dvě stě tisíc chicagských Čechů a Slováků, nadšených překvapivým přílivem národní hrdosti, provolalo Masarykovi slávu, a prezident USA Woodrow Wilson (jak už víme, stejně jako Masaryk chráněnec chicagského velkopodnikatele Charlese R. Crana) Masaryka ve chvíli, kdy se USA poprvé ujaly globální vlády, potvrdil coby hlavu státu. Čímž byl definitivně dán i vznik samotného Československa – a vedle něj i budoucí Jugoslávie a po 125 letech obnoveného Polska. Málo se mluví o prvotném impulzu protirakouského boje, jehož byl Masaryk hlavní spiritus agens. Byl jím dopis Wickhama Steeda, který Masarykovi na počátku první světové války tlumočil návrh určitých britských politiků, aby zahájil kampaň za rozbití jednoho ze dvou hlavních britských nepřátelských států. Britové to chápali jako podůrnou politickou akci v nepřátelském týmu, Masaryk jako unikátní dějinnou šanci. K úplnosti je třeba dodat, že tatáž aktivita německých politiků namířena opačným směrem vedla touž dobou ke zřízení Sovětského Ruska.    

Oběti boje

Zápas o národní samostatnost nejen vlastního, ale i všech okolních národů byla totálním bojem, pro který Masaryk obětoval všechno. Centrální mocnosti se během války několikrát pokusily na něm spáchat atentát. Jeho manželka Charlotta byla během války v domácím vězení, kde se její psychická choroba rozvinula na nevratné poškození psychiky a jeho dcera Alice byla během války pro velezradu určena k smrti a jen narychlo zorganizovaná kampaň americké veřejnosti (USA tehdy byly ještě neutrální), vedla k jejímu propuštění. Masaryk své heslo „Ne Caesar, Ježíš“ tehdy vyspecifikoval do postoje: „Kdyby mě někdo osobně napadl, já bych ho snad utloukl cihlou, kdybych ji měl ze zdi vytrhnout“ (který zformuloval do konkrétních slov poté, co se na scéně dějin objevil Hitler). Během sibiřského tažení pod vedením generála Štefánika zajali ruští legionáři nejen armádu „pána Sibiře“, bílého admirála Alexandra Kolčaka (který se vymknul Kerenského vládě, jíž byl původně podřízen), ale i transportovaný vlak s ruským zlatým pokladem: osmdesát vagonů zlata. Z nich šestnáct se nikdy nenašlo – podle některých historiků se staly základem národních bank v Československu. Stejně tak to dopadlo s jednáními ve Versailles, kam byl (jako jediný zástupce nově vytvořeného státu!) pozván Masarykův hlavní zástupce (a později nástupce) Edvard Beneš, muž, o němž britský ministr informací Fisher řekl: „Podařilo se mu nemožné. Československo je státem, který nevznikl ani okupací, ani kolonizací, ale jeho geniální propagační činností“. Beneš, aby přesvědčil vítězné dohodové mocnosti ke schválení bezprecedentní varianty při kreslení československých hranice, že na území Českých zemí budou hranice republiky postaveny na historických základech Zemí koruny české (přestože německé osídlení tehdy sahalo až k Plzni, Litoměřicím, Českým Budějovicím a Novému Jičínu), zatímco na Slovensku (které v předtím v historii nikdy nemělo státní samostatnost ani hranice) budou hranice určeny naopak principem národnostního osídlení, si tváří v tvář politikům, kteří o našich oblastech neměli ponětí, vypomohl lží, že na území nové republiky žije pouhých 800 tisíc Němců, ačkoli jich tam už v té době žily téměř tři miliony. Je třeba dodat, že svou roli sehrála i podmínka vítězkých dohodových mocností: Zatímco na Německo a Rakousko jim budou platit reparace, Československo zaplatí svých 80 miliard korun jako "poplatek za možnost se osamostatnit".

Náprava

Obě přestoupení desatera (sibiřská krádež a versailleská lež) byly podniknuty se svolením prezidenta Masaryka, pro něhož bylo desatero základním morálním kodexem. Masaryk se v duchu svého vnímání národnosti jako subjektu snažil oběma obelstěným národům jejich újmu kompenzovat v rámci své prezidentské pravomoci. Byla to jím prosazená dotace, díky čemuž se ČSR stala nejoblíbenější destinací uprchlíků ze Sovětského svazu, pro které ČSR zřídila vlastní paralelní školství včetně univerzity (byli mezi nimi básnířka Marina Cvětajevová, lingvista Roman Jakobson, literární teoretik Sergej Machonin, ale třeba i otcové herců Pavla Landovského, Petra Nárožného, Evžena Jegorova, Olega Reifa a Valentiny Thielové) a něco podobného po nástupu Hitlera učinil svým udílením čs. občanství i pro uprchlíky z Německa, jako byli filosof Theodor Lessing, bývalý ředitel stuttgartského rozhlasu Rudolf Formis (který v ČSR založil nezávislé rozhlasové vysílání do nacistického Německa) či bratři spisovatelé Heinrich Mann (jehož dcera Leonie a vnukové Jindřich a Ludvík Mannovi v ČSR žili až do roku 1968) a Thomas Mann, který o Masarykovi řekl: „Kdyby Evropa měla vedle Masaryka ještě tři čtyři osobnosti jeho formátu, vyvíjely by se její dějiny podstatně lépe.“ Novopečení českoslovenští občané, profesor Lessing a inženýr Formis, byli bohužel na území ČSR zavražděni nacistickou tajnou službou v době, kdy byl TGM ještě prezidentem. Této předzvěsti věcí příštích už TGM nedokázal zabránit…

Obraz vlivu

Když císař Masarykovi ještě jako poslanci rakouského parlamentu (známému tím, že jeho programem je úplná rovnoprávnost všech menšinových národů s Němci a Maďary) během zahájení parlamentní sezóny odmítl podat ruku, otočil se Masaryk během ustáleného ceremoniálu na podpatku a z rakouské sněmovny odešel. Dnes v ní má bustu nikoli Franz Josef – ale Masaryk. Masarykův obrovský vliv, ale i trvalost tohoto vlivu se dá ukázat na rodu orlických Schwarzenbergů. Zatímco Karel III. Schwarzenbergovi (1824–1904) se stal Masarykovým úhlavním nepřítelem, jeho pravnuk Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986) už byl nejpevnějším zastáncem Masarykových myšlenek a v době ohrožení republiky v roce 1938 inicioval Prohlášení české šlechty, v němž 36 českých šlechticů s německými kořeny manifestovalo věrnost republice a její nedělitelnosti, za což pak byla Karlovi VI. za okupace zabavena polovina statků. Jeho manželka, etnická Rakušanka, se (po vzoru Charlotty Masarykové) za války naučila česky, aby v tomto jazyce komunikovala i s německými orgány, on sám pak po celou válku pracoval v odboji a stal se prvním předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích. Jeho bratr František Schwarzenberg (1913–1992) pak po okupaci v roce 1939 inicioval prohlášení 32 šlechticů německého původu, kteří odmítli možnost přihlásit se k národnosti svých předků a prohlásili, že jsou Češi, za Pražského povstání pak bojoval na barikádách. Jako šlechtic vysvětloval svou příslušnost k Československé republice takto: „Československá republika vznikla s přímým svolením císaře Karla I., který je dal ve své reakci na Wilsonových 14 bodů. V roce 1918 nevznikl nový stát, ale pouze byla obnovena samostatnost státu, který beze vší pochybnosti existoval po staletí a vlastně nikdy existovat nepřestal, pouze byl po jistý čas součástí Podunajské monarchie, ze které byl jejím panovníkem propuštěn.“

Muž, jehož neposlouchali

Přes to všechno byl Masaryk, stejně jako osobnosti z českých dějin, jimiž se inspiroval (Hus, Komenský, Chelčický, Havlíček) solitér, který se vymykal z definice lidového češství a který nikdy neměl beze zbytku na své straně ani hospodářské kapitány státu, ani politiky, ani lid. Hospodářské kapitány (zejména ty zahraniční, jimž se znelíbil už zákonem, dle něhož je zakázáno, aby v jakémkoli podniku na území ČSR byla většina zahraničního kapitálu) si musel pohněvat například těmito větami:

„Náš obrodný program zeslabuje liberalismus. Úsilí o výchovu a vzdělání přestává na více méně eklektickém napodobování rozmanitých evropských vzorů. Liberalismus je sociálně filosofií aristokraticko-plutokratickou. Liberalismus se stal běžnou filosofií našeho věku. Zejména žurnalistika sloužící liberálnímu konstitucionalismu byla a je liberální. Liberalismus je veliká smlouva doby udržet společnost na porouchaných (sociálních) základech Velké francouzské revoluce, tu i tam něco opravit, někdy snad dotknout se toho i onoho základního pilíře, ale pouze dotknout. Jen žádnou důkladnou revizi a reformu.“ (z manifestačního projevu českého boje za nezávislost 6. 7. 1915 v Ženevě)

Politikům se jistě nelíbila tato jeho představa budoucího státu:

„Prezident volí jistý počet ministrů (většinu? polovici?) z poslanců a senátorů a ostatek z neposlanců. Tak by bylo umožněno vládu zodbornit; neboť uznané vady parlamentarismu záleží právě v neodbornosti mnohých poslanců a v jejich stranickosti.“ (Světová revoluce, 1925)

A následující slova zase musela pohněvat lid, zužovaný první vlnou hospodářské krize a zmítající se ve stávkách, při jejichž policejním potlačení byly i oběti na životech:

„Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými. Problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž především mravní. V celém našem životě hospodářském i politickém musíme se vzdát vší násilnosti.“ (Vánoční projev 19. 12. 1933)

Post mortem

Prvoplánová historie dala za pravdu těm, kdo pozemské otázky řešili prvoplánovým násilím. Masarykova Československá republika tak nedostala oněch padesát let klidu, které si TGM přál v Hovorech s Karlem Čapkem, ale byla poprvé rozbita 15. 3. 1939 a definitivně 1. 1. 1993. Když TGM umíral, loučil se anglicky, protože měl postiženu mozkovou hemisféru, do níž se ukládá mateřský jazyk. Nikdo z jeho dětí nezemřel tak jako on; ve vlasti, v posteli, sešlostí věkem. Jeho nejstarší syn, malíř Herbert Masaryk (1880–1915) zemřel ve 34 letech na tyfus. Jeho mladší syn Jan (1886–1948) zemřel 10. března 1948, dva týdny poté, co odmítl s ostatními protestujícími ministry opustit vládu jmenovanou Edvardem Benešem. Byl nalezen pod okny Černínského paláce a dodnes se neví, zda z okna své koupelny skočil dobrovolně, anebo ho k tomu donutila sovětská NKVD (jak tvrdí její někdejší agent Michail Bělkin), či britská CIC (jak tvrdí historička Václava Jandečková). Jeho starší dcera Alice (1879–1966) zemřela v exilu v americkém Chicagu a jeho mladší dcera Olga (1891–1978) ve skotském Beaconsfieldu. Proroctví TGM se naplnilo alespoň v tom, že po padesáti letech od založení republiky, v 60. letech, se Alice Masaryková během své návštěvy vlasti střetla se svými neteřemi, které ve vlasti zůstaly (vnučkami TGM): výtvarnou teoretičkou Annou (1911–1996) a hudební teoretičkou Herbertou Masarykovou (1915–1996), a jejich synovci (adoptivními pravnuky TGM) hudebním teoretikem Ivanem Medkem (1925–2010) a jeho bratrem, geniálním malířem a esenciálním bohémem Mikulášem Medkem (1926–1974), kteří tehdy všichni byli na vrcholu své svobodné tvorby. Po potlačení procesu liberalizace (který se živelně snažil naplnit Masarykova slova o „dotknutí se pilířů Velké francouzské revoluce“ v jejich rozměru sociálním i občanském) však byli všichni příslušníci Masarykovy rodiny-občané ČSSR opět zakázáni a Alice Masaryková zemřela v emigraci, kam ji po letech následoval její prasynovec a pravnuk TGM Ivan Medek, který se stal hlasatelem rozhlasové stanice Hlas Ameriky ve Vídni.

Všichni Masarykovi nástupci ve funkci prezidentů této země (až snad na Emila Háchu, Ludvíka Svobodu, Václava Klause a Miloše Zemana, kteří se profilovali a profilují spíše jako „správci konkurzní podstaty“) pak byli jeho pokračovateli potud, že se snažili o naplnění vysokých ideálů, u nichž můžeme důvodně pochybovat, zda jsou v pozemských podmínkách vůbec naplnitelné.

Tento díl byl v neupravené podobě vydán v časopise 067.cz

Za pomoc týkající se genealogických údajů o Masarykově rodině autor děkuje Mgr. Zdeňku Hornerovi, za údaje o její náboženské evoluci PhDr. Radovanu Lovčímu.