O náhodě
Šel pán po ulici a spadla mu na hlavu střešní taška. No, aby to nebylo tak drastické, změníme tašku na kus sněhu, což se taky může stát, a nemusíme tomu říkat náhoda „tragická“, ale třeba jen „nešťastná“, nebo dokonce „legrační“. Pán se otřepal, trošku ho to zamokřilo, a odkráčel do místa, kam mířil – do hospody za roh. Taška a kus sněhu, to je rozdíl, ale podstata příhody je stejná. Podobná situace: „Tak si představ, jedu jednou za rok do Prahy a potkám na Václaváku Tondu. Neviděli jsme se snad sto let – taková náhoda!“
Výraz „náhoda“ používáme často a vždy v situaci, kdy si něco neumíme vysvětlit. Někdy jej užíváme v poněkud zlehčujícím významu. Například, když se někomu něco – dle nás překvapivého – povede, říkáme, to byla „(jen) náhoda“.
Podívejme se na tu situaci s pánem, co šel po ulici. Mohl jít pochopitelně minutu před pádem sněhu či minutu po něm. Jak na potvoru šel „náhodou“ ve chvíli pádu. Chystal se jít do hospody, těšil se na pivo a v tom těšení zapomněl, že nechal vařit na plotně polívku. Uvědomil si to na schodech a vrátil se zavřít plyn. Uf. Vyšel ven … a dál už to známe. „To byla ale blbá náhoda,“ stěžoval si pak chlapům u piva a sušil bundu na vedlejší židli.
Jistě, mohlo to být všechno taky jinak, ale podstatné je, že v pánově chování byla stoprocentní zákonitost: Každou chvíli se pro něco rozhodujeme a jsme pod vlivem zřetelných impulsů, jak rozumových (naše plány), tak pocitových (mám strach z něčeho nepříjemného, třeba ze zkoušky či soudního stání nebo z protivného šéfa, tak to odkládám, nebo se naopak někam těším a pospíchám). To jsou všechno v psychické i fyzické rovině vteřinu po vteřině popsatelné a koneckonců i zdůvodnitelné kroky.
A teď k tomu sněhu: Ležel tam na šikmé střeše. Napadl na ni následkem fyzikálních zákonů (zmrzla voda v atmosféře, bylo zrovna zimní období) a sjel dolů na základě týchž zcela objektivních zákonů (oteplilo se, sníh „povolil“, krystalky sněholedu se začaly kombinací vlastní hmotnosti a působení gravitace posouvat po kluzkém mokrém povrchu atd.).
Tedy na celé situaci není vlastně nic náhodného. Všechno se děje vysvětlitelně. Jenže děje se tak v plánu, jenž přesahuje horizont našeho osobního vědomí. My máme před sebou tu hospodu, polívku na plotně, dokonce můžeme i spěchat do kostela, abychom nevynechali ani duchovní rozměr svého života.
A přesto se dějí věci, které – jen když trochu poodstoupíme – mají také svou železnou logiku. A třeba mají i nějaký smysl: Když někam spěcháme a nejsme dostatečně ostražití, tak se nám stane nehoda s větší pravděpodobností, než když si dáváme pozor. Co nás vlastně nutí spěchat krom nějaké naší osobní vidiny – zisku, pomoci někomu a podobně? Není v tom „náhodou“ nějaký záměr, abychom spěchali a byli vystaveni většímu riziku? Když nám ta taška na hlavu spadne, a nedej Bože dojde k nejhoršímu, končí náš jednotlivý život a možnost našeho aktivního působení ve světě.
Ale svět jede dál, bez ohledu na nás. Dějí se v něm věci, které přesahují život jednotlivce. Ve vyšších úrovních se vyrovnávají obrovské energie, funguje obecná termodynamika, velké ekosystémy se také jako celky vyvíjejí působením kombinace vnitřní snahy o přežití s vnějšími životními podmínkami bez ohledu na úmysly jednotlivých živočišných či rostlinných druhů…
Příklad s naším pánem ukazuje, že pojem náhody je čistě lidský instrument, s nímž lze zacházet různě – buď jeho pomocí zlehčovat či dokonce potlačovat vnímání skutečnosti a dění kolem sebe, nebo naopak vzít vážně onu náhodu (či dokonce jejich řetěz) jako podnět k přemýšlení o smyslu věcí.
Vzít náhodu se vší vážností jako objektivní nenáhodnou realitu, za níž se skrývá hlubší poznání světa.