KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Velký vzpomínkový rozhovor se spisovatelem, režisérem a scenáristou Jindřichem Mannem, synem českého spisovatele Ludvíka Aškenazyho a vnukem německého spisovatele Heinricha Manna.

Je to už strašně dávno, co jsem poprvé četl růžovou knížku, psanou krásným českým jazykem a krásným srdcem. Jmenuje se Dětské etudy. Když jsem ji přečetl poprvé, zrodil se ve mně aškenazyovský projekt zaznamenávání příběhů, které prožívám s dětmi svých sousedů, které občas dostanu na hlídání nebo je vodím do školy. Naposled jsem ji otevřel předminulou sobotu ve vlaku Praha – Hradec Králové, k prasknutím nacpaném Hradečáky, kteří se vraceli se svých adventních nákupů. V tom vlaku, kde se bylo těžko pohnout i v uličkách, bylo možné vidět, jak se jednoho madla přidržuje dospělý chlap, druhou rukou drží malou knížku – a přitom brečí… Tu knihu příběhů muže, který zjemněně pozoruje život malého dítěte, napsal v roce 1955 váš tatínek Ludvík Aškenazy (od něhož čeští dospělí znají nejspíš slavnou povídku sbírku Vajíčko a román Putování za švestkovou vůní, z něhož byl pro děti vytvořen i večerníček). Dětské etudy napsal tatínek o vás…

Ta knížka je plná příběhů, které se podobně, někdy i zcela stejně odehrály, některé si otec sám vypointoval. Ne všechny jsou o mně, ale leckteré ano. Pravda byla, že mě tatínek vzal do Zlaté studně a já byl zklamaný, že není opravdu zlatá. Pravda byla, že jsme si hráli na hasiče, že jsem sbíral staniol, že jsem v Praze na Jiřáku před Plečnikovým Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně žebral o desetníky, abych je mohl vhodit do kasičky, na níž stál červený andělíček, který po vhození zázračně zakýval hlavičkou. V té době bylo tak málo zázraků. Jen se navíc ještě událo, že mi můj dobrý přítel Pavel po čase poradil, když nemám dost desetníků, že mohu dát andělíčkovi záhlavec, čili pohlavek. Ale jemný – aby se nerozbil. Pak že bude taky kývat hlavičkou…

A je pravda, že jste se už v předškolním věku oženil se svojí kamarádkou Boženou a pak vás správcová z vašeho domu vezla na svatební cestu čtyřikrát výtahem do pátého patra a zpět?

Není, tady se otec stal pouze vizionářem, protože to se naplnilo až v další generaci; u mých dětí. Ty si ve školce na svatbu hrály furt. Ale už můj mladší bratr měl ve svých šesti letech asi osm manželek… Otec měl určitě radost ze setkání s dětským životem. Dneska si říkám, že v tom možná byla i radost z toho, že se nakonec se z holocaustu vynořil vítězně, ještě s rodinou, se synem…

Podle děl, které jsem od něj četl a také toho, co mi o něm vyprávěl Arnošt Lustig, mi přijde, že se od určité chvíle rozhodl svůj život ve skutečném i pomyslném smyslu toho slova stvořit. Přítomnost že měnil činy, a minulost tím, že si ji – vymyslel. A to včetně místa svého narození…

Je to velmi pravděpodobné. Otec zkresloval, rád věci „dopointovával“. Byl (alespoň se tak domnívám) synem polsky mluvících židovských rodičů. Vyrostl v polském Stanislavově (Pozn. red. V tomto městě, z něhož je dnes ukrajinský Ivano-Frankovsk, se narodil i František Kriegl.), o kterých ale nikdy nemluvil. Podle jeho vyprávění vím, že ve Stanislavově vystudoval gymnázium. Potom si nacistické Německo a Sovětský svaz rozdělily Polsko, a otec na poslední chvíli sám odjel přes starou demarkační linii do Sovětského Svazu. Putoval, později i s kamarádem, Sovětským svazem křížem krážem, vypukla válka, válečné zmatky, někde je zatkli, pak je zase pustili… Pak se (alespoň tak to otec říkal) dočetli, že někde je československá armáda, tak tam v potřebě neskončit v gulagu a bojovat proti Hitlerovi vstoupili a můj otec pak se Svobodovou armádou došel až do Prahy. Ta země se mu tak líbila, chtěl v ní tak žít, že si nejspíš vymyslel legendu o svém otci průvodčím, kterému se v den svého narození (k němuž podle všeho ve skutečnosti došlo ve Stanislovově), narodil ve vlakovém voze na území Českého Těšína. Což je údaj, který je u jeho jména dodnes uveden ve všech encyklopediích…

Takže ta volba „být Čechem“ nebyla zcela nevědomá, a zároveň byla i nebyla náhodná. S armádou přišel do Prahy – a zůstal v ní. A s touto zemí splynul. Měl ji moc rád. A leckdo v ní i jeho.

Když jsem před lety poprvé nastoupil do novin a nechtělo se mi na reportáž z veletrhu bytových doplňků, vzpomněl jsem si, že Ludvík Aškenazy popisoval, jak jel za týmž účelem do Rumunska na festival mládeže. Bylo tak parno, že se mu nechtělo ven. Zůstal v hotelu a řekl si: „Od čeho jsem spisovatel?“ A celou reportáž z festivalu si od začátku do konce vymyslel. Zkusil jsem to po něm a nechal jsem pracovat svou fantazii: popisoval jsem kuchyně a koupelny. Druhý den po uveřejnění přišel do redakce pán v obleku s tím, že je vyslanec ředitele veletrhu, který se dává poroučet a posílá mi dárkový balíček z lahůdkářského obchodu Lippert. Za ten děkuji vašemu tatínkovi. Nadále jsem už ale povídky čestně nazýval povídkami a reportáže reportážemi – a něco podobného se mi už nikdy nestalo…

A to byla ta chyba, že jste otcovu metodu převzal jen jednorázově a nedůsledně!

Vaše maminka se v této zemi taky nenarodila a česky nemluvila…

Ne. Ač její maminka, moje babička, se narodila v Čáslavi a u nich doma se mluvilo česky (ale všichni mluvili dokonale i německy, což se v městských rodinách v Rakousku-Uhersku slušelo) a svou korespondenci například psala v jadrné hezké češtině. Záhy ale odešla hrát divadlo do Německa, kde si vzala spisovatele jménem Heinrich Mann, s nímž měla dceru Leonii, mou matku. V tom manželství logicky mluvila německy i se svou dcerou, takže ta, když v roce 1933 jako emigrantka z hitlerovského Německa přišla do Československa, neuměla česky ani slovo. Ale byla jazykově velmi nadaná, takže se naučila česky velmi dobře, k nerozeznání od rodilého mluvčího. To měla společné s mým otcem. Kdykoli jsem potřeboval jeho rady při úkolech z češtiny, jeho čeština byla zcela perfektní. Přesto své texty vždy někomu diktoval. V nouzi nejvyšší i mně. Nevím, jestli to pramenilo z jeho dřívější počáteční jazykové nejistoty, anebo protože akusticky text lépe cítil. Dialog je jistě lepší vyslovit než jen napsat. A on psal výtečné dialogy.

Vychovávali vás vaši jazykově nadaní rodiče i v jiných jazycích, než byla čeština?

Ne. Když jsem byl malý kluk, tak se mnou matka zkoušela mluvit německy, a já, který jsem jako malej kluk-vojáček vyžadoval tátovy příběhy o tom, kolik za války pobil Němců (čekal jsem odpověď „tři sta před snídaní“, ale otec mi k tomu – jak bylo jeho zvykem – neřekl ani slovo), jsem jí říkal, že jsem Čech – takže jsem nakonec německy od maminky neuměl. Později, když jsem to v Německu potřeboval, jsem se proto musel německy učit… A naučil.

To je dost pikantní historický paradox osudů třetí generace slavné německé literární rodiny. Vrátím se ještě k emigraci Mannových do Československa poté, co v Německu uchopil moc Hitler. Pokud vím, domovské právo získali na Českomoravské vrchovině ve městě Proseč…

To způsobil tamní radní pan Fleischmann, který se kvůli tomu spojil s prezidentem Benešem. Většina rodiny, včetně Thomase Manna, si pak byli své papíry v Proseči vyzvednout osobně. Byl to od naší republiky vstřícný krok, kterého si všichni Mannové neobyčejně považovali a se svými československými pasy pak žili i v Americe. Tady zůstaly jen moje maminka se svou matkou. Dědeček se svou novou manželkou odjel do Francie a později do Ameriky, kde krátce po válce zemřel. Má babička Marie živořila celou válku v Terezíně, prababičku Hermínu zavraždili v Osvětimi. Maminka musela dělat podřadné práce, ale mohla zůstat v Praze, protože dle Norimberských zákonů byla jen „židovský míšenec“. Její otec, v té době pobývající v Kalifornii (Pozn. red. Stejně jako Marlene Dietrichová, hlavní představitelka filmu Modrý anděl, který z ní jako první udělal hvězdu a který byl natočen podle románu Heinricha Manna Profesor Neřád), byl sice emigrant a patřil mezi hlavní nepřátele nacistického státu, ale „rasově“ byl nordický Němec z Lübecku. Že jeho matka byla Brazilka s částečně indiánskou krví, už nacistická administrativa nereflektovala…

Cítíte v sobě indiánskou krev?

Snažím se to sám sobě namluvit. Každopádně jsem na ni hrdý, protože mi to vždy přišlo velmi exotické. Vyrůstali jsme v období největší slávy filmových mayovek a můj bratr dnes částečně žije v Brazílii.

Thomas a Heinrich Mannové byli sice antifašističtí autoři, ale oba žili a zemřeli na západě. Nebyla to pro vás jako Heinrichova potomka, nesoucího navíc v české modifikaci jeho kompletní jméno (ke kterému jste přišel, protože vaši rodiče v době vašeho narození nebyli ještě manželé) v socialistickém Československu „kádrová skvrna“?

Když uvážím, že můj prapradědeček, tedy otec té mé brazilské prababičky, měl otroky, kteří pracovali na plantážích s cukrovou třtinou, myslím, že kádrový profil jeho vnuka spisovatele je proti tomu zcela neškodný. Bratři Mannové jsou v německojazyčné oblasti institut. Thomas Mann, který také dostal Nobelovu cenu, je známější, zvlášť mimo německou jazykovou oblast. A v Západním Německu, v SRN, byl neobyčejně uctíván. A Východní Německo, protože mělo vždy problém se svou identitou, také chtělo nějakého Manna, proto si přivlastnilo Heinricha, ten byl jaksi vždycky levicovější. Což ty státy udělaly, aniž by bratři kdy na jejich území pobývali a aniž by se jich na to ptaly. Já jsem ale tyhle dotazníky nemusel nikdy tak moc řešit, protože jsem už ve svých dvaceti letech, 21. srpna 1968, se svými rodiči odešel do Západního Německa.

Podobně jako bratři Mannové. Ti ve 30. letech z uchvácené země také odešli hned v zárodku… Přinejmenším pro vaši maminku to byl tedy vlastně návrat (stejně jako pro její maminku byla emigrace v roce 1933 návratem do Čech). Ozvali se po maminčině (a tedy i vaší) „repatriaci“ němečtí Mannové?

Ne. Rodinné vztahy byly všelijak komplikované, což se naší emigrací nijak nezredukovalo. Tedy až na jednu výjimku, a tou byl Thomasův vnuk, psycholog profesor doktor Frido Mann, který se za mými rodiči po emigraci vypravil, chtě tu mezeru mezi dvěma větvemi spojit a překlenout. S tím jsem se pak stýkal hodně dlouho, a on se po převratu angažoval i v naší zemi, jezdil do Prahy, pomáhal, dělal tady workshopy… Obecně bych řekl, že Mannové byli vždycky odvážní hrdinní lidi, když se lámal chleba, tak se zachovali velmi seriózně. V osobním životě už jim to šlo hůř.

Takže vám příjmení Mann v Německu nikdy nepomohlo?

Já jsem byl v Německu celkem anonymní Mann. Co se týče mé příslušnosti k tomu rodu, došlo dokonce k legrační příhodě, kterou jsem popsal ve své knize Poste restante. Zatímco naše rodina odešla do Mnichova, já odešel do Západního Berlína, kde jsem studoval filmovou školu. Jednu dobu jsem bydlel u kamaráda ze studií a on mě milým a šarmantním způsobem seznamoval s německou kulturou. Jednou sáhl do knihovny a řekl: „Chtěl bych ti doporučit jednoho spisovatele, je možná méně známý než jeho bratr, ale v mých očích je mnohem lepší.“ A ukazoval mi knihu Profesor Neřád (jak Unrata v české verzi pojmenoval překladatel dr. Pavel Eisner) od Heinricha Manna. „Už jsi to jméno někdy slyšel?“ ptal se. Když jsem mu řekl, že je to můj dědeček, myslel, že jsem se zbláznil.

Jak se cítil emigrant-student filmové školy v Západním Berlíně?

Nastoupil jsem tam začátkem 70. let, když probíhala všeobecná levicová revolta. Spolužáci si mysleli, že mají zcela jiné poslání a starosti než se zabývat se studiem filmu. Západní Berlín byl největší německá metropole, větší než Hamburk i než Mnichov, kam se nastěhovali naši. (Mnichov je v podstatě vesnice, i když taková načinčaná a oblíbená.) Bylo to sociologicky zvláštní město: penzisti, studenti, většina z nich na levici. Bylo to území, na které měl západ i východ jiný pohled; pro západ to byla součást Spolkové republiky a pro východ samostatný stát, o čemž svědčilo mimo jiné to, že jsme měli trochu jiné občanky než v SRN a že občané Západního Berlína byli osvobozeni od služby v armádě. Proto, kdo nechtěl na vojnu, se tam přestěhoval. Jinou drobnou specialitou například bylo, že po celou existenci rozděleného města tam nesměla létat západoněmecká Lufthansa, ale jen aerolinky čtyř vítězných mocností, tedy do Západního Berlína de facto jen těch třech západních. Cesta vlakem nebo autem ze západního Německa do Západního Berlína, byla neobyčejně svízelná, řidiči se setkávali s šikanou, museli třeba trávit hodiny na hranicích. Já jako emigrant jsem o tom ale jenom slyšel, bál jsem se jezdit přes východní Německo, že mne zavřou a pošlou zpět do Československa, kde jsme doma my všichni emigranti byli v nepřítomnosti odsouzení do vězení pro opuštění republiky. Zásadně jsem létal letadlem, jako hodně, vlastně asi většina asi lidí, kteří chtěli ze Západního Berlína třeba do Mnichova nebo do Paříže. Pak se to upravilo nástupem Willyho Brandta do čela spolkové vlády. Ten inicioval dohodu čtyř vítězných mocností. Ta v roce 1973 upravila, po kterých silnicích se smí ze Západu jezdit do Západního Berlína a naopak, jak přesně smějí probíhat hraniční kontroly atd. Ale i tak jsem si to troufl vyzkoušet až jako spolkový občan.

„Aškenazy“ znamená ve středověké hebrejštině „Německo“, podle čehož se jmenují Židé, kteří se ve Středověku usadili na území Svaté říše římské národa německého. Jak nesli emigraci do stejnojmenné země vaši rodiče?

21. srpna 1968 přišli Rusové (jak se dnes zjednodušeně říká) a nejpozději od 30. 8. 1968 bylo, zdálo se, vymalováno (jak říká další rčení, které nemám rád, ale převzal jsem ho). Během týdne bude po všem a Biľak bude prezidentem, říkalo se. Ale ono to oproti předpokladu trvalo rok. A během toho roku se emigranti rozdělili na dva druhy. Na ty, co se okamžitě rozhodli: pojedu do Francie, Ameriky, Švýcarska, vyberu si status politického uprchlíka a zůstanu v Německu, zkrátka okamžitě plánovali další život v emigraci. A pak byli lidé, k nimž patřil můj otec, kteří si pořád nějak mysleli, že příchod toho okamžiku, kdy se nebudou už nikdy moct vrátit domů, obelstí, že se uvidí, a tak jsme si celá rodina pořád prodlužovali ty výjezdní doložky, dokud to nějak šlo. Aniž bychom samozřejmě domů jeli; to byla jen taková představa, že se možná budeme moct třeba nějak vrátit, nebo aspoň podívat. Trvalo to skoro rok až do toho podzimu 1969, kdy se doma zavřely hranice. Volba Německa a Mnichova byla proto zprvu spíš provizorní. Jednak protože matka odtud pocházela, ale i tím, že otec už od poloviny 60. let hodně pracoval s bavorským rozhlasem, kde měl tím pádem pracovní konexe. Ti lidi byli na nás – a myslím, že vůbec na všechny tehdejší uprchlíky z Československa – velmi hodní a vstřícní. Starali se, aby bylo z čeho žít, snažili se dát nějakou práci…

V roce 1976 se moji rodiče odstěhovali do severní Itálie, do tyrolského Bolzana. Vzniklo to zcela bizarním způsobem. Rodiče s bratrem (já jsem tehdy, jak už jsem říkal, s rodinou už nežil) měli pronajatý domek v Mnichově. Tam se můj otec kvůli nějaké hlouposti dostal do sporu s domácím a dostali z toho domku výpověď. Hledali proto byt, ale nemohl v Mnichově najít žádný takový, na kterém by se mohli shodnout. Někde se na ně dívali skrze prsty domácí, a když byl v pořádku domácí, tak se zase to bydlení nelíbilo mojí mamince – ona byla dost náročná. No a otec byl za nějakým kamarádem v Bolzanu, což bylo jen nějakých 300 kilometrů od Mnichova a našel tam úžasný byt za poměrně málo peněz. Tak řekl: Odstěhujeme se tam! Jak byla maminka náročná, tak byla dobrodružná, a tak to uskutečnili. S německým občanstvím už tehdy člověk mohl žít kdekoli v Evropě.

Myslím si, že otec měl jistý tajný plán, že rodinu odstěhuje do Bolzana, nechá si v Mnichově malý byt, kde bude tak trochu žít starý mládenec a pendlovat mezi Bolzanem a Mnichovem. To se mu ale nepodařilo, protože v Bolzanu onemocněl, musel chodit na dialýzu. O deset let později v Bolzanu nakonec zemřel. S bratrem jsme ho pochovali na místním židovském hřbitově.

Jaroslavu Dietlovi, který se v 70. letech za vaším tatínkem do Mnichova vypravil, částečně i proto, aby vysondoval, jak se žije spisovateli v cizí zemi, ležela dlouho v hlavě věta vašeho tatínka: „žít i psát se tu dá, ale je těžké psát pohádky pro děti, které nemohou říct slovo SLUNÍČKO…“ O Vratislavu Blažkovi, autorovi Starců na chmelu a Světáků, zase vím, že když žil v Mnichově, byl schopen jet sto autem padesát kilometrů do Salcburku a zpět, aby si mohl u stánku dát typického českého buřta. I takový je smutek uprchlíka…?

Čistě faktograficky musím říct, že německy se otec naučil velmi rychle, tak rychle, že jsem ho podezříval, že tou řečí už předtím mluvil (i když doma německy nikdy nemluvil), anebo třeba nějakou podobnou (jidiš?). Ale pokud mluvíte o smutku uprchlíka, tak ten samozřejmě existuje. U každého v jiné intenzitě. Nám se všem stýskalo, člověku se stýská. Časem se ale jeho stesk zmenšuje, s tím, jak si na novou zemi zvyká, a nové radosti se začínají víc lesknout. Otci se samozřejmě taky stýskalo, on měl vždy takovou lehkou melancholii, ale tu měl, už když jsme žili tady. Možná to byl i jakýsi druh image, na který si zvyknul, ale spíš smutek, který souvisel s věcmi, o kterých nemluvil. Ten stesk se v Německu zesílil. Ale zase mu dělalo radost, že je schopen se i tam prosadit a dobře uživit sebe i nás.

V té souvislosti mě napadá, že jsem kdysi četl vzpomínky polského básníka Czesława Miłosze, který za svou poezii dostal Nobelovu cenu za poezii. Ten utekl do Spojených států, kde se stal profesorem literární teorie na vysoké škole. Většina lidí ho tam znala jako největšího amerického odborníka na Dostojevského, ale málokdo věděl, že je to jeden z největších polských básníků. Tenhle posun v identitě se v emigraci leckdy stane. Můj otec byl v Německu známý autor dětské literatury a scénárista, ale že byl v Československu také významným prozaikem a dramatikem, zapadlo.

Vratislava Blažka jsem v Mnichově dobře poznal, a když zemřel, tak jsem se tolik nabrečel, až mě to překvapilo. Určitě bych neřekl, že emigraci nezvládl, zvládl ji dobře, protože to byl scenárista, který by za jiných okolností psal v Hollywoodu scénáře pro Billyho Wildera. V Německu měl velmi dobré zakázky, psal úžasné filmové a televizní komedie, ale jeho smutek se asi projevoval tím, že žil strašně nezdravě. Hodně kouřil a v Německu dostal třetí infarkt, na ten zemřel. Dozvěděl jsem se, že když upadl, zavolali pohotovost a přijel český doktor, nejspíš emigrant, se symbolickým příjmením Kříž…

Smrt se v exilu někdy nabízela i jako „dobrovolná dárkyně návratu domů“. Využili to Karel Michal, manželé Zweigovi, i druhá žena vašeho dědečka Heinricha…

To je ale případ od případu. A nikdy to není jen věc exilu. Vždycky je to souběh věcí osobních, mezi které patří i věk, věcí sociálních, psychických, politických… Řekl bych, že Zweigovi se nezabili ze stesku po vlasti, ale ze stesku po rozpadu kulturních souřadnic, ve kterých byli schopni žít. Z beznaděje z představy světa, ve kterém vítězí Hitler. U mé „babičky-macechy“ se jednalo o těžké osobní a sociální problémy. U Karla Michala, kterého jsem docela znal, to bylo ještě složitější. Samozřejmě, vždycky to souvisí s emigrací, protože kdyby člověk v té emigraci nebyl, neprožíval by to nejspíš tak těžce. Sám jsem dva roky prožíval něco, čemu jsem říkal deprese. Ano, vykořenění je těžký stav. Ale naše emigrace byla lehčí v tom, že jsme nežili za války, a že ve spolkové republice nebo Švýcarsku se člověk celkem vždycky nějak chytil.

Řekl jste, že vašemu tatínkovi přinášelo uspokojení, že emigraci materiálně zvládl, že situaci vlastně už podruhé vyhrál. Přinášelo to vědomí, že jste to nakonec vyhrál, uspokojení i vám?

Že jsem to vyhrál, by mi přišlo jako příliš heroické tvrzení. Pracoval jsem, psal a točil filmy, žil. Byl svobodný, A to mi přijde dobré. A jsem rád, že jsem tam byl.

Každý autor má nějaké životní téma. U vašeho tatínka to byla Tonka Šibenice, příběh prostitutky, která se jediná uvolila splnit poslední přání vraha, odsouzeného k smrti – a za to ji společnost odsoudila k témuž. Vím, že jste s ním na tomto námětu spolupracoval…

Spolupracoval je silné slovo. Otec ještě v Československu začal tenhle námět zpracovávat s režisérem Lubošem Pistoriem. Tatínek příběh pojal zcela jinak než Kisch. Už když odjížděl z Prahy, měl napsanou část druhého dějství (on ty hry psal tak nějak na přeskáčku) a jen jsme přijeli do Mnichova, tak dostal zakázku napsat Tonku jako film pro bavorskou televizi. Dělat televizní film, to byla prominentní zakázka i pro domácího autora. Protože byl šikovný a chytrý, povedlo se mu ji dostat – teď to ale potřeboval rychle napsat. Protože byl zvyklý diktovat, zčistajasna se objevil u mě v Berlíně, kde mi to diktoval v češtině a pak to překládali nějací manželé Baumrukovi, skvělí lidé, brněnští Němci, odsunutí v roce 1945.

Jenže: jak už jsem říkal, byla to doba takového všeobecného levicového vzplanutí, která drobátko připomínala Československo v 50. letech. Televizní dramaturgové chtěli, aby vše mělo výraznou silnou sociální výpověď, o emancipaci dělnické třídy, a tohle měl otec už za sebou. Nepadlo to sice pod stůl, ale namísto televizního filmu z toho udělali studiovou televizní inscenaci. Dělal jí skvělý rakouský režisér pan Kehlmann. Angažoval do ní řadu skvělých rakouských herců, s nimiž se otec seznámil. Jeden z nich byl ředitel jistého vídeňského divadla, a ten navrhl, že by z toho mohlo být divadelní představení (což byl vlastně původní záměr). Jenomže pak přišla smůla, ředitel odešel jinam, tak otec tu hru zkoušel nabízet, marně. Suma sumárum ji 10 let pořád přepisoval a adaptoval. Vznikla i rozhlasová verze, několikrát se vysílala, ale s tím divadlem to nešlo a nešlo.

Po převratu jsme se sešli s panem Pistoriem a dohodli se, že ze všech těch všech verzí, které už otec pak psal i německy, uděláme jednu. Já to přeložil zpátky, panu Pistoriovi se z toho všeho nejvíc líbila ta rozhlasová verze, kterou pak – aniž by cokoli připsal – doplnil několika scénami z jiných verzí, a z toho vznikla oficiální verze, která se pak doma hrála na divadle. Pak se Česká televize na mě obrátila ohledně práv na film, a já si vymínil, že to budu taky režírovat. Myslím, že vznikl opravdu pěkný televizní film, pro který se mi podařilo získat skvělé obsazení (třeba Aňa Geislerová hrála Tonku, Viktor Preiss komisaře…) Pak ale vypukla slavná „televizní revoluce“, a film celkem zapadl. Ta hra má zkrátka nějakou smůlu…

Možná to bude tím, že Tonka měla taky smůlu…

Jaký byl váš tatínek jako kolega?

Vůbec bych si netroufnul říct, že jsem byl jeho kolega. Ano, v Německu jsme spolu dělali jeden film, který on napsal a já natočil (měli jsme ho dokonce točit spolu, ale on už byl v té době těžce nemocný, tak to padlo), ale kolega… Já teď píšu už druhý scénář pro ZDF se svou dcerou, a tu jsem skutečně pasoval na svého kolegu – a někdy je to takový kolega, že ho téměř musím na slovo poslouchat. Pro otce jsem byl spíš písařka. Ale byl vděčný, kdykoli jsem s něčím vyrukoval, a většinou to přijal.

A jaký byl jako – Ludvík Aškenazy?

Já mám dvě děti, dospělé dcery, a vím, kolik věcí o mně nevědí. Ledacos děti o svých rodičích nejspíš vůbec netuší. A u každého existují věci, o kterých se člověk s námahou dozví sotva co sám. Tak co o něm vím? O tatínkovi? Byl mimo jiné velmi efektivní. Jsou lidi, co kolem sebe dělají auru, že strašně moc pracujou – ale nic nedělají. Jsou lidi, co kolem sebe dělají rachotivou auru, že strašně pracujou – a vskutku strašně pracujou. On vypadal, že vlastně jen bloumá, ale udělal toho strašně moc. To bloumání byla jen jeho komunikace se světem a s časem, ale ve skutečnosti hodně a výborně psal. Akorát, že to vypadalo, že to jakási vedlejší činnost. Byl jemný a milý, ale někdy i výbušný. Byl velkorysý a kurážný. Tichý. Nenápadně vtipný. Soucitný. Měl jsem ho moc rád.

Jediné, co mu dodnes vyčítám; že se choval velmi macešsky ke svému tělu, což ostatně zavinilo, že tady dnes s námi už není. Tedy fyzicky. Ve skutečnosti tady vlastně je, ve mně a mém bratrovi, v mých dětech, a hlavně ve svých textech. A trochu taky v mých; jako je zmiňovaná vzpomínková knížka Poste restante nebo ve třech novelách shrnutých v knížce Lední medvěd, která vychází právě teď, v adventním čase…