Anděl
Když jsem byl malý, neznal jsem slovo advent. Můj advent trval celý rok. Když se mi zastesklo po Vánocích (což se stávalo často, většinou už v létě) chodil jsem do Přívor (což byla čtvrť naší vesnice hned za tratí), abych se podíval do výlohy tamního holičství. To holičství kdysi dávno zrušili hned po Vánocích a ve výloze ještě zůstala vánoční výzdoba; skleněné koule a šišky na malé smrkové větvičce. Důsledkem toho se kdokoli před výkladem mohl nadýchat Vánoc třeba už v dubnu anebo v červenci.
Dnes už jsem velký a mám to zas. Můj advent se ale prodloužil na skoro třicet let, v nichž toužím po ráji ztracených dětských Vánoc. Ty poslední jsem zažil v prosinci 1989, kdy se u nás doma u televize sešly obě babičky (které se jinak vůbec nestýkaly), fascinovaně koukajíce na statisícovou demonstraci na Letenské pláni. Mě tehdy demonstrace ještě nefascinovaly, ale už tehdy mě fascinovaly náhody – jako že obě babičky, aniž by se domluvily, nám přivezly salát. Jedna bramborový a druhá hlávkový. Vložil jsem si oba saláty do rozkrojeného dalamánku a osedlal koloběžku, abych obhlédl senzaci, která se mezitím odehrávala na naší návsi, kde stál kamion, do něhož sousedé, zjemnělí nastalou nadějí, nosili nejrůznější pomoc pro bojující revoluční Rumunsko. Vrátil jsem se domů, abych taky přispěl svou troškou do mlýna. Daroval jsem tehdy rumunským dětem svou tehdy nejoblíbenější figurku; černého panáčka Ludvíka. Měl veselé tlusté rty a smějící se oči z umělé hmoty. Často jsem potom myslel na to, zda jsem měl Ludvíka dávat, protože s ním postupně zmizely Přívory, babičky, skleněné ozdoby (z nichž nejradši jsem měl tu, která představovala zasněžený vlak) i Vánoce v rodinném kruhu. Ale spíš ano. Věřím, že když člověk se člověk vzdá – třeba srdce krvácí – po nějakém čase se mu všechno, co obětoval, zase vrátí.
Ptal jsem se na to dnes rehabilitační sestřičky, která mě učila jak ulevit bedrům příliš obtíženým – čím vlastně? Odpověděla mi, že ano, že člověk se vždycky musí něčeho vzdát. Třeba k ní už léta chodí jedna soudkyně, která den co den podepisuje rozsudky o exekucích dětí z rozvedených rodin, až už jí z toho téměř ochrnula ruka. „Ona taky ví, z čeho to má,“ řekla sestřička „jenomže se té práce nedokáže vzdát…“
Ptal jsem se i pána, se kterým jsem pak seděl v čekárně ambulance ušní, nosní a krční. Mluvil těžce česky, byl z Rumunska, a čekal tu se svou ukrajinskou manželkou, která v hluku a prachu strojírny, v níž oba pracují, v posledních dnech přestala na jedno ucho slyšet. Vyprávěl mi příběh, který jsem znal, i když ne v tak sytých barvách. „Za Ceaușesca nebyly povolený interrupce a všechno bylo na příděl, ale člověk aspoň věděl, že každej měsíc dostane výplatu. Když jsme mu brali moc, zastřelil strašně moc lidí, ale dokud byl u moci, všude postavil paneláky. Tenkrát jsme všichni žili stejně. Dneska jsou ale světy dva. Jseš bohatej a máš se jako v ráji. Bankéři se domluví a za půl roku mají postavenou celou vesnici domů i s bazénama. Jseš chudej a nedostaneš ani barvu na domovní dveře. Do nemocnice tě vezmou, ale bez bankovky si tě ani nevšimnou, nepřevlíknou pod tebou ani povlečení postele.“
„Tak co s tím?“ zeptal jsem se jeho svářečských rukou, které měly všechny klouby dočerna spálené ohnivými jiskrami.
„Co bylo, bylo. Něco bylo, teď je zas něco jinýho. Mám evropský papíry, tak dělám tady. Už jsem taky nedostal výplatu, ale je to tady pořád lepší než v Rumunsku. Teď se ženou vymýšlíme, jak sem dostat její bratry z Donbasu. Tam je to ještě horší než u nás v devětaosmdesátým.“
Jeho utrápená žena se právě rozradostněně vracela z ošetření. Z ucha jí vytáhli prachový špunt, který zanechala v ordinaci. Když jsem se rozloučil, přišla řada na mě. V ordinaci se na mě ze sterilizátoru usmál laskavý rozesmátý andělíček…