Počteníčko: Andělíček čili sebekritika
Na náměstí máme kostel a v kostele je andělíček.
Andělíček se tváří lhostejně, ba trochu povýšeně, má ulomené křidýlko, drží v rukou kropenku, a když mu do ní položíte minci, kývá vděčně hlavičkou.
A na jeho podstavci je nápis:
Zaplať Pán Bůh!
Človíček, zanícený badatel a znalec náměstí krále Jiřího, objevil andělíčka a snažil se poctivě rozluštit jeho tajemství.
Protože: za prvé, odkud přiletěl, má-li ulomené křídlo, a za druhé, proč kývá hlavičkou, když je dřevěný.
A kromě toho, co je tohle za zázrak, když přece andělé vůbec nejsou…
„Tatí,“ říkal denně človíček, zanícený badatel, „dej mi, prosím, deset haléřů, já bych šel za andělem.“
Dával jsem dlouho, ale jednou jsem zakročil. „Ty to přece jen, synu, přeháníš,“ říkám. „O svatou církev je dnes výborně postaráno. Duchovní otcové mají pěkné platy a ještě se při mši napijí vína.“
„To já všechno nevím, tatí,“ říká, „ale když ten andělíček kývá hlavičkou.“
Nedohodli jsme se a človíček odešel nepochopen, ale pln odhodlání setrvat v poměru s nebešťanem. Po několika dnech nás došly ohromující zprávy. Človíček prý zastavuje neznámé lidi před domem a dojemným hlasem prosí:
„Pane, nemohl byste mi dát deset haléřů? My tady totiž máme anděla a ten je červeně natřený… Krásně vám děkuji…“
A chodci, dojatí tak nezvyklým projevem v době všeobecného úpadku křesťanských ctností, otvírali štědře tobolky a nenasytný andělíček mechanicky projevoval svou vděčnost.
„Pojď sem, žebráčku boží,“ pravím. „Jak si to vlastně představuješ, synu? Vždyť děláš ostudu celému domu.“
„Já vím, tatí,“ odpověděl, „když ale ten andělíček kývá hlavičkou…“
Všechno jsme si vysvětlili a zdálo se, že problém je jasný. My přece konec konců nebudeme podporovat andělíčky, vždyť jsme bezvěrci a máme vše úředně potvrzeno. A jak ho vůbec
mohlo napadnout žebrat? To všechno není možné jen tak nechat, to si musíme, příteli, řádně promyslit a provést sebekritiku.
„A teď ti ještě povím, co je to sebekritika,“ pravím. Člověk dělá chyby a človíček tím spíš. Ale chyby je si třeba uvědomit, přemýšlet o nich a přiznat si je. A potom…“
„Co potom?“ zeptal se dychtivě.
„Potom může být leccos napraveno, myslí-li to člověk upřímně.“
„Já to myslím upřímně, tatí, čestné slovo,“ řekl radostně. „A to už je ta sebekritika?“
„Ano,“ pravím. „Když to myslíš upřímně…“
Byl jsem velice spokojen, že pochopil, protože každému se to nedaří.
Za několik dnů jsem se vracel domů a zastihl jsem človíčka v důvěrném rozhovoru s neznámým chodcem. Chodec se tvářil nejdříve překvapeně, pak vytáhl desetihaléř, človíček nedbale poděkoval a rozběhl se ke kostelu.
A tu jsme se potkali.
Dívali jsme se na sebe, dívali, dívali – ta hanba…“
„Tak vidíš,“ říkám hořce, „tohle je ta tvoje upřímnost… Tož děkuji.“
„Neboj se, tatí,“ řekl celý zapýřený. „Já ti dnes večer udělám znovu sebekritiku.“
A ještě s pláčem dodal:
„Když on ten andělíček kývá hlavičkou, víš?“
Z knihy Ludvíka Aškenazyho Dětské etudy. Československý spisovatel, Praha, 1955.