Folk v novém kabátě aneb Kolumbus v Náměšti
Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou (letos 21.− 28. července) jsou významným moravským hudebním fenoménem. Pro dlouhodobě – i v mezinárodním kontextu – objevnou a zajímavou dramaturgii, stejně jako pro překrásné prostředí, v němž se odehrávají. A také pro jejich pojetí slova folkový, které tu dostává zcela jinou dimenzi.
Zaznělo to opakovaně na pravidelném publicisticko-vědeckém kolokviu, které se v rámci „Folkovek“ koná: Platí ještě dnes nálepky včerejška? A co jsou folk, world music, folklor a další kategorie dnes? Anglické slovo „folk“ je jasné. Lid. Folk music. Lidová hudba. V angloamerickém kontextu jsou tyto pojmy spjaty jak s lidovou hudbou minulosti, tak se zpěváky (singers) a písničkáři (songwriters) dneška, kteří navazují na dřívější písňové tradice a svými texty vypovídají o pocitech a situacích lidí dneška. Woody Guthrie, Pete Seeger, Bob Dylan patří do stejné škatulky folk singers/songwriters jako lidoví tvůrci devatenáctého století, jejichž jména už neznáme, ale jejichž písně kolují mezi lidmi či v repertoárech novodobých folkových, countryových a dalších skupin. Český folk označoval svého času téměř výhradně písničkáře s kytarou, který se přiznává k Bobu Dylanovi, Joan Baezové, Pete Seegerovi, Donovanovi a dalším. Folková skupina Marsyas byla po léta výjimečným rozšířením této představy, spolu s dalšími následníky se však též přiznávala k americkým vzorům. Podlužácký František Hřebačka, známý jako Fanoš Mikulecký, nikdy za folkového písničkáře považován nebyl. I když jím podle původního, nepřeneseného významu anglického spojení folk songwriter měl být stoprocentně.
Když jsem byl před lety v Polsku na festivalu Mikołajki Folkowe, ptal jsem se pořadatelů, proč to slovo „folk“ v názvu, když tam hrají polské kapely, které čerpají z Balkánu, z hudby národnostních menšin a podobně, kdežto polských originálních písničkářů nacházím pomálu? Není to spíše world music? Opáčili: To všechno je náš polský folk. My přece nemůžeme hrát world music, ta se hraje ve světě!
Když se podíváte na program varšavského festivalu world music (23.−29. září)[1], naleznete tam samé zahraniční interprety. Poláci mají už po léta folkové srdce o mnoho širší. Za folkovou skupinu je považováno od počátku uskupení Kwartet Jorgi, které ohromilo už v osmdesátých letech svou instrumentální hudbou a jeho fantazie i schopnost mísit vlivy z různých koutů světa neznaly hranic. Prestižní cenu Folkowy Fonogram roku 2011, kterou vyhlašuje Polský rozhlas (Polskie Radio), získala skupina Čači Vorba, jejíž strhující hudba i vlastní tvorba je z 90 % postavena na romsko-rumunsko-bulharsko-makedonském základě.
A proč o tom všem tady rozmýšlím? Protože „folk“ v pojetí Folkových prázdnin už dávno není tím, co býval, a možná je v tom slově skryt dokonce podivný, těžko vysvětlitelný anachronismus, který přesto „funguje“: Vyvolává silné a nezapomenutelné pocity v těch stovkách a tisících návštěvníků, kteří se „Folkovek“ zúčastnili. Pocity, v nichž dominuje radost z objevování a vracejí se momenty úžasu, podpořené atmosférou neobyčejné hudební tolerance a pestrosti.
Vedle Ivy Bittové, Dana Bárty a Pavla Bobka s Malinabandem (retro, jež není jenom pouhým návratem), Hradišťanu nebo Jitky Šuranské v jejím prvním sólovém koncertu, kde odvážně v moravských lidových písních zkombinovala svůj zpěv s houslemi a efektovými krabičkami (loopstationem), jsme tu potkali mezinárodně proslulého malijského zpěváka a kytaristu Habiba Koitého, kanadského fidlera Nicolase Pellegrina, altajské Altai Kai – tradiční muzikanty s mistrnými alikvótními vokály. A mohl bych pokračovat dále…
Ale nebudu, jen dodám: Nechyběla skupina Čači Vorba.
Zdroje:
[1] http://www.festival.warszawa.pl/15_skrzyzowanie_kultur