Proměna neurčitého k určité holosti
„Představme si umělecký proces jako návštěvu cizího kraje a pozdější vyprávění o zážitcích,“ aneb další pohled na výstavu Barbory Zentkové a Julie Gryboś v galerii OFF/FORMAT.
Seznámení
Je pro mne složité verbalizovat můj dojem z umělecké činnosti Barbory Zentkové a Julie Gryboś, přestože je budovaný na základě letité zkušenosti s oběma. Julii jsem poprvé potkala během stáže na Akademii Sztuk Pieknych ve Varšavě. Julie tam přišla z ateliéru Františka Kowolowského, já tou dobou byla ještě na Fakultě výtvarných umění pod vedením Martina Mainera. Chodily jsme spolu na palačinky a o umění jsme si nikdy nepovídaly, pouze o hudbě.
Bylo zábavné potkat Julii znovu v ateliéru, jehož vedení přebral po Martinu Mainerovi Luděk Rathouský. Nepřišla ale pouze Julie − byla to Julie a Bára, které jsem od té doby už nikdy odděleně nevnímala, bylo to téměř nemožné. Barbora ze Slovenska, Julie z Polska, obě studující v České republice, a i přes tento multikulturní mišmaš působily jistě, jak ve svém přátelství, společné tvorbě, tak v ateliéru Luďka Rathouského. Byly spolu a byly na svém místě.
Jejich přístup k umění byl výrazně realističtější než u kohokoliv jiného v ateliéru. Jejich sžití se s kruhem umělců a porozumění současným trendům taktéž. Přesto ve společných diskusích nebyly slyšet a jejich produktivita nebyla typicky „kompenzační“/„dokazující si“. Práce vznikaly v přiměřeném a smysluplném rytmu v souladu s jejich postřehy.
Návštěva
Představme si umělecký proces jako návštěvu cizího kraje a pozdější vyprávění o zážitcích.
Návštěva je slovo, které se mi silně slučuje s tvorbou této dvojice. Taktně a diplomaticky zkoumají realitu a taktně a stručně se k ní vyjadřují. Návštěva je účelná a dívky se nebojí zjistit o navštěvované zemi a jejích zvycích co nejvíce. Při pozdějším vyprávění toho, co prožily, neprezentují veškeré informace, které zjistily. To by nebylo slušné. Jejich vyprávění příběhu obsahuje pouze dopravní prostředky, které zvolily, a mapu míst, které se rozhodly navštívit. Na divákovi zůstává dedukce obsahu v plné hloubce. To je můj obecný dojem z jejich dosavadní tvorby.
Chvíle
Výstava v galerii OFF/FORMAT je již specifičtější zkušeností. Na výstavu jsem se dostavila půlhodinu před vernisáží, bylo to geniální rozhodnutí, protože prostory galerie nejsou stavěné pro více než dvacet spořádaně se chovajících lidí, a už vůbec ne, pokud instalace má působit meditativně. A instalace Julie a Barbory na mě tak rozhodně působila.
Prvním smyslem zasaženým v galerii je sluch, protože součástí instalace je smyčkovitá rytmická instrumentální skladba. Hudba navozuje příjemnou, ale přitom soustředěnou atmosféru, kterou by střídání, řekněme, pětiminutových písní rozsekalo na mini epizody vnímání. Tak tomu ale není, a hudba má opravdu příjemný uklidňující efekt.
První část galerie není využitá pro instalaci, proto působí jako jakási předsíň, kde se lze pomalu připravit na vstup do druhé části prostoru. Tam se divák ocitá mezi dvěma „celostěnovými“ instalacemi. Na první stěně je projekce statického záběru na holou starou stěnu domu. Význam holé stěny v kontextu naší doby přeplněné billboardy na každém rohu je mocnější než kdy předtím. Záběr je zprvu rozostřen k nerozeznání a postupně se vykreslují detaily omítky a trsů trávy vyrůstající ze škvír. Proměna neurčitého k určité holosti.
V tomto momentě vidím analogii s předchozí tvorbou dvojice, s videi, kde umělkyně tesají do hroudy sádry. Hrouda je ale dutá, a nelze z ní nic vysochat. Je pravdou, že leckterý divák by při vyčkávání na zaostřený záběr očekával víc než zeď. A to také může být možným vysvětlením této práce − odhalení obyčejnosti. Obyčejnosti, která má význam klidu.
Hůře se mi interpretuje instalace umístěná na protější zdi od videa. Chápu význam vytýčení prostoru, avšak instalaci, která se skládá z mnoha monochromních papírů komponovaných ve velkou koláž, vnímám především vizuálně a jasnou výpověď dlouho nenalézám… Koláž na mě v kontextu s videem působí rušivě, jako billboard ve městě plném vizuálního smogu. Pokud je tento divákův postřeh cílem autorek, chápala bych instalaci koláže jako elegantní krok. Cílená rušivost objektu by dávala smysl. Pokud ale byla instalace míněná klasicky − jako obraz stimulující estetické vnímání diváka −, tak musím říci, že dle mého mínění je každý obraz zasazený do této instalace odsouzen k podřadnosti vůči klidu zdi.
Barbora Zentková + Julia Gryboś: Chvíle, galerie OFF/FORMAT, Brno, 7. ledna – 4. února 2015.