Mezera v mezeře
Poznámky ke knize Lenky Lindaurové Mezera 25: Mladé umění v Česku 1990−2014.
Jak se umění stává dějepisem? Na počátku jsou samozřejmě výstavy, kurátoři, galeristé, recenzenti. Pak katalogy, publikace a výstavy aspirující na mapování určité tendence, okruhu či mikrofáze. Nakonec se tohoto materiálu zmocňují historici umění a napíší akademické dějiny, shrnující příběh, nemilosrdně selektující, oddělující zrno od plev. Ani poté se samozřejmě proces interpretace nezastaví, ale pokračuje dál, příběh je zpřesňován, doplňován, napadán, vyvracen, někdy zcela rekonstruován, nicméně je už zde, dominantní vyprávění, které infikuje učebnice, popularizační texty, výstavy… Už se v tom tak nějak orientujeme, známe nejdůležitější jména, díla, myslíme si, že víme proč. Celé to tedy začíná již v okamžiku, kdy se dílo rodí pod rukama umělce, již tady je přítomna možnost a třeba i touha být součástí kánonu, nicméně do toho může vstoupit, když se vše podaří, až o něco později. Kdy? Kdysi nám, studentům, řekla dnes známá historička umění: „My kunsthistorici umění posledních třiceti let většinou moc nerozumíme.“ Z toho lze odvodit, že asi o tři desetiletí později.
Z pohledu přítomnosti tak leží tato hranice někde poblíž revolučního roku 1989, chceme-li orientační bod celospolečensky významný. A to, co je mezi ním a námi, to je „mezera“, která nás odděluje od zmapované, uklidňující historie. Hiát, v němž mohou příslušní teoretici odvážně objevovat, dobývat i ztroskotat, podle schopností i vanoucích větrů. Kde lze urazit i víc než pár historiků-specialistů, protože tohle ještě není historie, ale „současnost“.
Nejnovějším příspěvkem této conquisty může být publikace, kterou jste mohli dostat pod stromeček. Jmenuje se Mezera 25 a vyšla z pera (a nůžek) Lenky Lindaurové. Výraz mezera tu ovšem není užit ve smyslu výše napsaného, dle autorky se vztahuje k frázi Jindřicha Chalupeckého, který říkal, že umění je „zámlkou uprostřed hluků světa“. Což Lindaurová rozvádí tak, že „umění je mezerou mezi závažnějšími kontexty, je oblastí nesvázanou pravidly a zároveň oblastí tajemnou, přesto by bez něj společnost nebyla společností“. Číslovka v názvu pak vyjadřuje historické vymezení – kniha je dle podtitulu věnována mladému umění posledního čtvrtstoletí.
Barevné pětiletky
Mezera je členěna chronologicky na kapitoly – pětiletky. Když se podíváte na ořez tlustého bloku, zjistíte, že se každý oddíl skládá z listů tří barev. Z šedých − ztmavly obrázky tisknutými „na spad“ −, které patří katalogu finalistů jednotlivých ročníků Ceny Jindřicha Chalupeckého. Několik fotografií z finálových prezentací je zde následováno medailony umělců s texty z dobových zdrojů a katalogů Ceny. Tuto část lze považovat za organizační páteř knihy a zároveň nejméně zajímavou partii, nijak se nevymykající představě kumulačního výročního katalogu.
Bílé listy jsou věnovány „kronice doby“ a jsou jakýmsi archivem a deníkem Lindaurové, směsí kolážovitě rozprostřených výstřižků a komentářů. Obsahují poznámky o osobních osudech autorky (dozvíme se, kdy a za koho se vdala), statistická data (kolik se narodilo dětí), politické a ekonomické údaje (jak dopadly volby) a především vybrané události výtvarné scény (jaká kde byla výstava). Jsou barvitější, osobitější selekcí a konfrontací fragmentů doby.
Rozsahem nejmarginálnější část představují žluté stránky, které otevírají každou kapitolu. Na nich jsou vytištěny vždy dva eseje teoretiků, dobové nebo napsané přímo pro tuto publikaci. Jejich ambicí je celistvěji uchopit ducha doby – „odrážejí tehdejší uvažování“. Samozřejmě jen v určitých limitovaných výsecích, úhlech pohledu, ve vztahu k určitým tématům. Formálně připomínají nejspíše skromnou antologii.
Čím tedy Mezera vlastně je? Antologií jistě ne, zhodnocujícím katalogem čtvrtstoletí Ceny Jindřicha Chalupeckého také ne. To si uvědomuje i sama Lindaurová, když v úvodu konstatuje, že kniha vznikla k tomuto výročí, „není však její historií“. Nakonec mě nejvíce zaujala představa archivu, který byl vytažen z šanonů a elektronických složek, probrán a poskládán do podoby subjektivního deníku a vyztužen rámcem Ceny. Mezera tak může být viděna jako svého druhu memoárová literatura – shrnutí toho, jak to viděla Lenka Lindaurová, co ji zaujalo, co si zapamatovala, co zůstalo v jejím archivu. Něčím na způsob pamětí přímých účastníků – vyprávěných kolážovitě, slepených z různých fragmentů. V tom pak tkví i význam a zároveň limity Mezery ve vztahu k onomu procesu formování historie, který jsme si s evoluční nadsázkou načrtli v úvodu. Kniha je spíše dalším dokumentem, dobovým pramenem, než pokusem tyto zdroje vytěžit, zhodnotit a dospět k určité syntéze. Proto ji nemusíme vyčítat některé drobné faktografické nedostatky, urážet se, že bylo pominuto to či ono, že některé komentáře jsou neúnosnou zkratkou. Proto bychom od ní neměli očekávat, že nám poskytne komplexní vhled do problematiky dané doby. Proto je docela zábavným čtením, které jsme mohli začít louskat hned pod stromečkem u cukroví.
Lenka Lindaurová: Mezera 25: Mladé umění v Česku 1990−2014. Společnost Jindřicha Chalupeckého 2014.