Žoldnéři v Kensington Gardens
Tvrzení, že umění a politika spolu mohou docela dobře koexistovat, dnes nikoho nepřekvapí. Již jsme si zvykli, že i čeští umělci nestojí jen „kdesi mimo“, ale nutí nás k zamyšlení, kde je naše pozice tváří v tvář současné politické a společenské realitě a jak s tím hodláme naložit. Dvě ukázky z historie a současnosti tohoto žánru byly v průběhu jara k vidění v Londýně.
Ocitli-li jste se v městě nad Temží, mohl vás některý sluneční paprsek nasměrovat do Kensingtonských zahrad, zelené idyly anglického romantismu akcentované tu a tam s bílou architekturou. Jednu z nich postavili v dobách Napoleona jako zbrojnici, druhou ve třicátých letech našeho století, obě jsou galeriemi a v obou byla prezentována, zůstaneme-li u tohoto nahrubo tesaného rámce, „politika“.
Jsme ve Spojených státech 60. let, proti akademizujícímu abstraktnímu expresionismu a jeho derivátům se vymezuje pop art, minimalismus, posléze přichází koncept a další směry. V tomto prostředí rozvibrovaném dynamickými experimenty se zdají být figurální malby Leona Goluba čímsi méně zajímavým. Amerika však bouří i mimo ateliéry, na scénu nastupují feministické, environmentální a další hnutí, protesty proti vietnamskému konfliktu a obecněji studenoválečnému militarismu hýbou nejen univerzitními kampusy. Není divu, že stará dobrá politická témata v umění, bující z prsti nacionalismu, státních idejí či utopií beztřídní společnosti, jsou postupně doplňována a nahrazována tímto novým materiálem. I když protiválečné gesto, kterého se chopil Golub, není v umění 20. století vlastně nic nového.
Serpentine Gallery, první místnost. To ovšem začínáme ještě v padesátých. Již rozměrná plátna, poctivě sedřené existencializující struktury v přemalovaném. Archetypální Sfinga, Kolosální torzo II – cosi hrozivého a temně násilného v základech člověka a jeho civilizací? Třeba té antické. Námět gigantomachií opakující se od dob Parthenonu a Pergamského oltáře přes barokní fresky až ke Golubovu obrovskému plátnu z poloviny 60. let v dalším sále. Akryl nanášený suchým štětcem, technika, která se stala jeho poznávacím znamením. Stejně jako mužské figury, zamrzle zápasící na sjednoceném režném pozadí, asi tak jako bojovníci na Pollaiuolově rytině z roku 1465. Obrazy násilí, klasické dědictví.
Důležitý je posun od obecnosti k adresnosti na konci dekády, jak naznačují názvy sérií Napalm a Vietnam, či uniformy a zbraně vojáků v „chlapských“ pózách. Prostřední sál pak zaplnily čtyři plátna, všechna dobře známá. Pochází z nejznámějších sérií Žoldáci, Výslech, Bílá četa, s nimiž Golub vkročil do 80. let. Oceňuji, že je vidím „naživo“. Monumentalita, dynamická a přesná linie, barevná struktura, která se zblízka stává expresivní abstraktní plochou. Už tu nejsou odkazy na konkrétní válku, spíše na celou éru latinskoamerických diktatur, vojenských převratů, drobných paramilitárních konfliktů, ve kterých Spojené státy podporovaly v kontextu bipolárního konfliktu ty „svoje“. Zase khaki, modrá s výložkami, zdánlivě bezvýznamné, avšak autenticitou obdařující detaily, jako jsou odhozené svršky v pozadí nahé týrané ženy. Výjev, jaké známe i z dob monopolárních – snímek z Abú Ghrajb? V poslední místnosti pozdní tvorba z 90. let, koláže psů, lebek, orlů a nápisů, humor a cynismus.
Po průchodu výstavou není potřeba propadat lacinému antiamerikanismu, Golubovy práce kritizují konkrétní politiku, zároveň jsou však obrazem násilí dobře zabydleného v mnoha režimech a v lidské společnosti obecně. Koneckonců stačil by menší posun a mohly by být třeba zpodobněním šikany ze školní šatny.
Pokračujme po mostě do Serpentine Sackler Gallery. Pascale Marthine Tayou vstoupil na uměleckou scénu v době, kdy se ta Golubova již blížila ke svému závěru. V kontrastu s Golubovou na první pohled zřejmou drsností a existenciální tíží je Tayou hravý a barevný, z pohledu neznalého Středoevropana „prostě africký“, svádící až k povrchní interpretaci skrze identitu stánkového „afrického umění“. Prostor ornamentálně a symetricky naplněný kmeny a větvičkami, keramikou, monochromními obrazy, soškami, instalacemi z plastových brček, vycpané tkaniny, chundelaté bavlny, pestře natřených dlažebních kostek, hadic benzinových čerpadel, neonů, levitujících chýší a ptačím zpěvem. Nicméně i zde bublá politika. Stejně jako Golub i Tayou sleduje fazety postkolonialismu, zatímco první je však koncentrovanější na téma rudimentárního násilí a „poslání bílého muže“, druhý ve své pozornosti rozptýlenější, jaksi globálnější, dotýkající se problémů ekologie, politiky, kořistění v rozvojovém světě. Mezi objekty „africké každodennosti“ nás na tyto obsahy nejdříve upozorní několik statistik označujících světově nejznečištěnější místa, lemovaných trubkami vinoucími se po stěně. A pak už začínáme číst jednotlivé instalace jako metafory, odkazující k výše řečenému. S pomocí textu u vchodu můžeme poznat i konkrétnější inspirace – indonéská komunita závislá ekonomicky na průmyslu, který ji zdravotně poškozuje – site-specifický odkaz na kolonialismus a otroctví…
Osobně mě oslovil především Golub. Jako bych pocítil jakýsi dotek protestní energie 60. let. Zároveň jsem však vnímal i trvalejší platnost jeho děl. Zda toto bude platit i pro Tayoua, se ještě uvidí.
Leon Golub: Bite Your Tongue, Serpentine Gallery, Londýn, 4. 3. – 17. 5. 2015.
Pascale Marthine Tayou: Boomerang, Serpentine Sackler Gallery, Londýn, 4. 3. – 17. 5. 2015.