O křečcích a kolaborantech
Spolupráce nebo kolaborace? Je to divák, kdo dokončuje dílo.
Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku. Tato věta je ukázkou známé kolaborace. Potlačuji svoje ego, vlastní individualitu, abych nasadil síly do služeb společného zájmu skupiny. To umožňuje snáze vnímat moji činnost v jejím skutečném výsledku, nikoli jako spekulaci o pohnutkách, charakteristikách a omezeních jednoho konkrétního člověka. Rozpuštění v anonymitě skupiny osvobozuje. Zodpovědnost přebírá celek a takový celek se obtížněji kupuje i soudí. To všechno jsou výhody kolaborace.
V úvodu citovaná věta je dílem umělců kolaborujících pod názvem Pode Bal. Věta byla ve své původní podobě tištěna na trička, později opakována ve veřejném městském prostoru i v galeriích. Na přelomu jednadvacátého století ustupují umělci volně sdružení na základě společného programu této formě spolupráce, mezinárodně označované jako colaborative art. Nové skupiny s rozpuštěným autorstvím nebo v úplné anonymitě reagují na společenské dění, věnují se angažovanému nebo přímo politickému umění.
Málokdo si pak uvědomuje, že určitou spolupráci vyžaduje jakékoliv umělecké dílo. Ba co víc, neobejde se bez ní ani text, který právě čtete. A tím nemyslím sazbu, tisk a distribuci, ale obsah a jeho vyznění. Krátce řečeno, jste to vy, kdo se mnou kolaboruje.
Nyní by neškodilo zastavit se u jednoznačně pejorativního zabarvení slova kolaborace. Zabarvily nám ho historické souvislosti v našich zemích. Přitom je pravděpodobné, že spolupráci nevyžadovali jen němečtí okupanti, ale byla přímo nezbytná také pro odboj. Kolaborace je slovo přejaté z cizího jazyka, budiž tedy kolaborantem ten, kdo spolupracuje s cizáky a spolupracovníkem hrdinný odbojář. Chaos nám však do systému vnáší zahraniční účastníci domácího odboje i pozdější spolupracovníci Státní bezpečnosti. Není tedy divu, že se nařčení z kolaborace raději vyhýbáme a spolupráce je teprve s námahou rehabilitována.
Dokončení je na divákovi
Ať už se vám to líbí, nebo ne, je na vás, abyste dokončili tento text. Spisovatel a filosof Umberto Eco, blahé paměti, formuloval tři přístupy k výkladu uměleckého díla. Přístup vycházející z objektu samotného, přístup, který staví na záměru autora, a konečně výklad zohledňující diváka. Protože obvykle dochází ke kombinaci všech těchto přístupů, je divák podstatnou součástí díla. Tedy, pokud o sobě chcete hovořit takto neživotně. Jinak můžete být místo součástkou živým spolupracovníkem. Jste českej srab? Kajete se? Naštvalo vás to, nebo je vám takové zjednodušující vyřvávání zcela lhostejné? Teprve toto, váš stav, neboli reakce společnosti, je zamýšleným dílem skupiny Pode Bal. Je to divák/čtenář, kdo dokončuje dílo!
Protože celek díla zahrnuje všechny jeho výklady, a tedy i odmítavé reakce publika, stáváte se kolaborantem za všech okolností, kdy lze hovořit alespoň o letmém styku s dílem. A je na autorovi, jestli ve své práci zohlednil to, ke komu ji vysílá, kdo se na ni bude dívat. Zatímco u vzniku výtvarného díla je tento ohled až na výjimky (jako je třeba právě tato) nežádoucí – umělce líbá múza, co by koukal po lidech –, galerista, kurátor, teoretik, publicista už mají roli jednoznačně jinou. Roli zprostředkovatele. Měli by se snažit divákům či čtenářům obsah díla co nejlépe přiblížit.
Tak co, jak to vypadá s tím naším společným textem? Vážně by mě to zajímalo. Walter J. Ong si myslí, že žádná komunikace se neobejde bez přítomnosti komunikujících, to znamená, že i spisovatel nebo publicista si vás musí představit a pomyslně s vámi hovoří. Tento virtuální rozhovor, v němž je přítomen prototyp vám podobného čtenáře, by mohl být tím dostatečným ohledem. Dokončení textu pak pravděpodobně proběhne žádoucím směrem. Vždyť jsem s vámi celou dobu psaní v kontaktu.
Přesto se u nás dlouhodobě hovoří o tom, že právě psaní o umění vůbec nefunguje. Teoretik výtvarného umění čtenáře zahltí řadou termínů, srovnání a odkazů, zdá se, že text psal spíše pro svého kolegu z akademického pracoviště – jako by si to nemohli říct o přestávce u kávy nebo večer v hospodě. A publicista, který se snaží výtvarnou problematiku popularizovat mezi širší veřejností, ve snaze mluvit poutavě mine hlavičku hřebíčku, zůstane na povrchu věci. Pokud jej už z principu nenařknou z kolaborace. Nedávno jsem se z jedné internetové konverzace etablovaných literátů a teoretiků dozvěděl, že pokud spisovatel myslí na čtenáře, není to už to pravé, ale jen takové nějaké umělé psaní.
Současná situace nasvědčuje tomu, že se nařčení z umělého psaní, tedy kolaborace se čtenářem, bojí zejména výtvarný kritik. Což vede k tomu, že o výtvarném umění se v běžném neodborném tisku nepíše vůbec. Každá redakce k tomu dospěje přehlednou rovnicí: odborně náročný text = nezájem čtenáře = menší čtenost = menší zájem inzerentů = méně peněz. Zrušíme výtvarnou rubriku! A tak ze současné výtvarné scény nepronikne už vůbec nic, mezi širší veřejností se upevňuje dojem elitářského kroužku. Sekta umělecká! Výtvarní kritici a teoretici, kteří by mohli něco z toho kroužku vynést na světlo, vysvětlit, se stáhli do nor, píší už jen do odborných periodik, která čtou opět jen další odborníci, členové kroužku. Specializovaní odborníci jsou jako křečci, kteří si také syslí zrno jen ve svých žgraních, takže nevzklíčí, trefně prohlásil už kdysi básník Otokar Březina.
Laskavý kolaborant, který se mnou dospěl až na tyto řádky, si nepochybně pomyslí, že ještě nebezpečnějším je protiklad takového křečka, básnivý antikřeček, který si sice umí otevřít pusu, ale za žgraní nic. Pravda. Naštěstí i tady je prostor pro kolaboraci.
Text byl původně uveřejněn v prvním čísle novin Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, O-kraj (1/2016), vydaném v rámci projektu Spolupráce.