Situace se mění, aniž nastala
Výchova a rodičovství jako témata konfrontace se společenskými normami a systémy v aktuální výstavě Jany Kapelové, laureátky Ceny Oskára Čepana za rok 2014.
Tři projekce performancí autorky jsou rozmístěny v přítmí galerie mezi bílými screeny. Ve sluchátkách slyšíte hlas umělkyně, čte texty o výchově, a sledujete její pohyb deklasovanými sídlištními prostory, které jsou vlastně hlavním zájmem kamery. Objektiv (oko diváka, oko dítěte) hypnoticky krouží v nepravé smyčce kolem dokola – vezen dětským kočárkem.
Poskakující kočárek – mateřství, rodičovská dovolená, specifické úkony a jejich ritualizace, proměňující se sociální vazby a komunikační vzorce… Tohle vše je spíše jen podnětem, autorčiným novým časoprostorem, který nabídl jiné vnímání a úhly pohledu na rámce, které umělkyni zajímají již několik let.
Místa – „zóny“ – zbylé, zbavené účelu, přebytečné, vyvázané ze systému. Prostá a vzrušující existence nefunkčních ruin minulosti. Zároveň místa antisystémová, nebezpečná, narušující – kdosi (zřejmě veřejné služby) si dal tu práci některá z nich ohradit a zamřížovat, jako by někdejší betonové ohrady na popelnice a další zákoutí byly reliktní energií něčeho nepřátelského (v kulisách panelákového sídliště se automaticky nabízí ideje sociálních utopií, které je třeba ukrýt před současností, uvěznit jak černobylské spáleniště pod betonový sarkofág). Rituální magické kroužení jen podtrhuje tabuizaci těchto míst. A uvnitř pohyb autorky – v roli lektorky, svědkyně události, zaklínačky.
Slova o výchově z věcných knih. Tušíme minimálně ambivalenci těchto procesů. Formování spojené jak přesýpací hodiny s deformováním, výchova k svéprávnosti měnící se v cosi až příliš připomínající podmanění. Tlak na mentální a akční přijetí tohoto stavu, rezignaci na otázky a zpochybnění. Z dlouhodobého hlediska pak tyto procesy vedou k patologiím celé společnosti, limitují možnosti jejího budoucího rozvoje, ústí v opakování stále stejných chyb. Autorka se tak opět dotýká svého ústředního tématu, kterým je konfrontace se společenskými normami a systémy, tentokrát však skrze prisma rodičovství. V bytostné zainteresovanosti na něm můžeme tušit původ chuti mluvit příměji i volby formátu, který evokuje přednášku.
V průběhu přípravy výstavy autorka zmínila knihu Borise Budena Konec postkomunismu, kde se v kontextu pojmů dítě a výchova hovoří o „znesvépravnění“ celých národů v procesu politické a kulturní transformace. A autorův komentář tváří v tvář těmto procesům by se možná mohl stát i jedním ze sdělení projektu Jany Kapelové: „Nezapomeňte oponovat a odporovat.“ I když to není jednoduché.
Jana Kapelová, Situace se mění, aniž nastala, galerie OFF/FORMAT, Brno, 30. března – 4. května 2016.