„Klaun, to je klaun!“ burácely děti.
Motto:
"Naše rodina patřila již několik generací ke smetánce města. Táta uměl číst, máma psát a snad proto se dali dohromady, aby rodili vzdělance."
Šimek a Grossmann: Návštěva cirkusu
Někteří analytici tvrdí, že určujícím rysem české politiky po roce 1989 byla hassliebe mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem - záštiplná rivalita, která se v případě potřeby snadno změnila ve spojenectví proti společnému nepříteli. Pokud je to pravda, pak nyní můžeme sledovat toto soupeření v mimořádně pokleslé podobě závodu, kdo se zapíše do historie jako příšernější prezident. Klaus sice v cílové rovince této časovky získal úctyhodný náskok díky prapodivné amnestii, ale Zeman ho dotahuje mílovými kroky. Bohužel se tak neděje formou rozhodnutí, která by při vší kontroverznosti měla nějakou politickou logiku (například, že by "prezident dolních deseti milionů" prosazoval nějaký zákon omezující zvůli exekutorských mafií), ale stylizací hlavy státu do role žvanivého slimejše, což jen posiluje stávající infantilizaci české společnosti zabývající se výhradně svými pseudoproblémy.
Řada diktátorů, jako třeba Saddám Husajn, měla prý profesionální dvojníky, kteří je zastupovali v každé potenciálně nebezpečné situaci. Současnému českému prezidentovi by se zase šiknul dvojník, který by za něj pronášel veřejné projevy. Miloš Zeman totiž tváří v tvář mikrofonu nikdy neodolá pokušení obtěžovat své okolí nevyžádanými názory na správný překlad termínu Pussy Riot, na dvoumiliardovou islámskou anticivilizaci, na fašistické sklony Ferdinanda Peroutky či na potřebu střílet abstinenty; společným jmenovatelem těchto výlevů je nedostatek státnického nadhledu a suverenita vlastní výhradně ignorantům (Josef Štefan Kubín užil pro tento charakterový rys jadrného termínu "pan sudipíča").
Je mi skutečně trapné, že v tomto případě musím dát za pravdu českému novinářskému mainstreamu, jehož bezmyšlenkovitá nenávist vůči hlavě státu je samozřejmě dána hlavně ponížením z toho, že jimi tak horlivě doporučovaný kandidát přímou volbu prohrál. Nechci se přidávat k filistrovskému rozhořčení nad Zemanovou vulgaritou, v němž udávají tón ti, kteří o nic menší vulgaritu Kalouskovu pokládají za obdivuhodnou, ani ke Schwarzenbergovým příznivcům mávajícím červenými kartami v naivním domnění, že se stali rozhodčími. Nechci ani vykřikovat "stydím se za svého prezidenta", neboť stud za kohokoli druhého je velmi ošidnou rétorickou figurou. Cítím se však okolnostmi nucen kategoricky odmítnout atmosféru nařvaného pohrdání intelektem, která se z Hradu šíří po celé společnosti a kterou nelze omlouvat tím, že ji kdysi odstartovalo z opice nepocházející Klausovo faktótum, jehož jméno už dávno upadlo v zasloužené zapomnění.
Václav Jamek, mimochodem jeden z mála českých intelektuálů, kteří se veřejně doznali k tomu, že ve druhém kole prezidentské volby hlasovali pro Zemana, trefně napsal, že současná hlava státu "nekonformní postoje posuzuje z duchovní perspektivy pana Broučka". Zeman samozřejmě není takový omezenec, jak na první pohled vypadá, ale rád se staví do role mluvčího lidí, pro které je současný svět zkrátka příliš složitý (občas se arci přistihuji při nehezké myšlence, že pro tyto lidi, jako je třeba jistý typ levicových internetových diskutérů, by zřejmě byl příliš složitý jakýkoli svět). Na druhé straně, Zeman není až tak jiskřivě provokující intelektuál, za něhož se sám pokládá. Být nejsečtělejším členem Strany práv občanů je sice hezké, ale v jakémkoli jiném kontextu to znamená pramálo. Navíc už Aristippos Kyrénský si povšiml, že kvantita přečteného nemusí nutně vést k moudrosti. Je zkrátka absolutně nepřijatelné, aby se do role odborníka na Ferdinanda Peroutku pasoval někdo, kdo od něho kdysi dávno četl jeden článek, jehož název si už nepamatuje, ale ví, že to bylo na levé stránce dole.
Pak bohužel není ani tak velkým překvapením čtvrteční výrok našeho nejvyššího o tom, že máme příliš mnoho absolventů humanitních oborů a že by se na těchto fakultách mělo zavést školné. Zeman, který je jakýmsi optickým klamem setrvačně pokládán za levicového politika, zde dokonale demonstroval, že jeho myšlení je v podstatě ryze feudální. V civilizovaných státech o placení školného rozhoduje zákon, nikoli samoděržavná zvůle samozvaného sociálního inženýra, rozhodnutého pokutovat poddané za to, že chtějí o svých životech rozhodovat sami. O prezidentově orientaci v problematice svědčí i skutečnost, že jako příklad nepotřebných oborů uvedl ekonomii a práva. Jednak absolventi těchto škol úřady práce opravdu neplní, jednak zrovna advokáti mají s humanitou pramálo společného, jak dosvědčí například letmý pohled na takového Tomáše Sokola. Netuším, proč někdejší absolvent národohospodářské fakulty tolik pohrdá ekonomy (a jakkoli nesnáším bulvární šťourání v prezidentově soukromí, zrovna jeho dcera je příkladem věčné studentky prominentních škol, kde mimochodem podle Wikipedie propadla z matematiky), faktem ovšem je, že ve studentském prostředí se Zeman netěší valné popularitě, takže jeho výrok by se dal vysvětlit kyselými hrozny (trvám ovšem na tom, že jednomyslnost, s níž přijali Zemana jako univerzálního fackovacího panáka, nevypovídá o našich mladých vzdělancích nic dobrého). Představa, že více inženýrů znamená automaticky větší prosperitu, je zřejmě dokladem toho, jak prezidentovo myšlení zamrzlo v dávné minulosti, kdy se výkonnost ekonomiky měřila vyrobenými tunami oceli a megalomanskými stavbami typu dunajskooderského kanálu. Atmosféru těch dob dokumentuje film Jako jed, ukazující armády zbytečných a netalentovaných inženýrů, kteří nosí výkresy tam a zpět, aniž by cokoli vyprojektovali.
Těžko říct, v čem spočívá nízká atraktivita technických oborů zrovna v zemi s tak úctyhodnou průmyslovou tradicí, jakou jsme bývali. Sotva však bude řešením zkrouhnout společenské vědy. Jde o dvě větve stromu poznání, které nejsou takovými konkurenty, jak je nám namlouváno. Ani bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že technické a humanitní školy trpí stejnými neduhy: nejen nedostatkem financí, ale především přebujelou byrokratizací, která ubíjí skutečné osobnosti a upřednostňuje snaživý průměr. A situace se nezlepší, dokud nebudou mít studenti pocit, že jim vzdělání poskytne smysluplné uplatnění.
Zemanovu vystoupení nelze upřít racionální jádro. Je opravdu tristní, že ani čtvrt století po revoluci nemáme nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo vzdělávací koncepci a že české školství naprosto není schopno připravit žáky na praktický život. Jenže ta dikce, ta je taková... jak to říct slušně... prostě taková zemanovská. Není důstojné pro hlavu státu, aby se vyjadřovala ve stylu filmového lampasáka: "Všechny intelektuály bych poslal do Michelinky tahat pneumatiky." Na sobotním hradčanském mítinku se Zeman snaživě stylizoval do nového Masaryka, nebojácně říkajícího nepříjemnou pravdu. Ale když se podíváme blíže, vidíme, že zas takové riziko na sebe nebere: ve skutečnosti se terčem prezidentových jedovatostí stávají výhradně ti, kteří jsou příliš slabí, příliš geograficky vzdálení nebo příliš mrtví na to, aby se mohli bránit,
Levice i pravice se u nás vždy shodnou v hraní na nejnižší pudy. Příkladem je právě kampaň proti intelektuálům, v níž je Zeman důstojným pokračovatelem klausovské éry. Na místě našich politiků a novinářů bych si však rozmyslel, jestli je hraní na třídní nenávist opravdu rozumné. Třeba jednou i Čechům dojde, že pokud tu někdo žije na jejich účet, nejsou to zrovna podprůměrně placení docenti klasické filologie. A pokud se prezident veřejně vyznává z touhy poslat nepoctivé podnikatele do kamenolomů (zcela v duchu šosácké představy, že není většího trestu než práce), může se to snadno obrátit proti němu: třeba někoho napadne zahrnout mezi aktéry velkého rozkradení i ty, kdo byli v inkriminované době ústavními činiteli. My neužiteční intelektuálové, co jsme četli Babela, totiž víme, že rozpoutaný pogrom může nabrat zcela neočekávaný směr.
Spojení funkce krále a blázna v osobě Miloše Zemana není až takovou historickou novinkou: vyvolává reminiscence na jednu hru Osvobozeného divadla. Kata zatím nemáme, ale rostoucí frekvence siláckých výroků ve veřejném prostoru budí dojem, že i tuto roli by si leckdo rád zahrál. A zde mohou asfaltoví intelektuálové obhájit svoji potřebnost: varujme, aby se historie neopakovala.
