Nápady televizního diváka I.
Nedávno dávali v televizi film Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (to byl skutečně původní titul, teprve později upravený na spisovné, leč nudnější "Holmese"). Už jsem ho viděl tolikrát, že jsem si nemusel lámat hlavu, jak to s falešným portorickým králem a fešnou královnou dopadne, a mohl se soustředit na jiné úvahy. Film je totiž zajímavým dokladem prvorepublikové mentality: sympatický plebejec v podání charizmatického Vlasty Buriana svým fištrónem převeze nejen degenerované spiklence, ale i samotného velkého detektiva. Přitom autorem námětu nebyl žádný salonní levicový intelektuál, jakých se tehdy kolem filmu motalo neúrekom, ale Hugo Vavris (vlastním jménem Vavrečka), manažer Baťových závodů, konzervativní politik a mimochodem dědeček pozdějšího prezidenta Václava Havla.
František Lelíček není zrovna výstavní klaďas, přesto dokáže diváka získat na svoji stranu. Je od počátku znevýhodněn komickým jménem i původem z moravského maloměsta - navíc má dluhy, což je v současné společenské atmosféře pokládáno za katastrofální morální selhání. Přesto v nezvyklé roli profesionálního dvojníka projeví energičnost a zdravý rozum, zatímco dědičný monarcha Fernando XXIII. je vykreslen jako zbabělý nýmand. Lelíček zůstává i v převleku sám sebou, ironizuje svazující dvorský protokol a vůbec pompézní rituály portorické aristokracie, která ve své hlouposti nedokáže ani pořádně provést státní převrat. Není divu, první republika si ráda utahovala z poraženého c. k. mocnářství - v tomto filmu například text nové portorické hymny zřetelně paroduje Zachovej nám Hospodine (čeští kumštýři tradičně projevují svou odvahu kritikou předposledního režimu, zatímco na ten aktuálně vládnoucí jim jaksi chybí kugelsack). Modrá krev došla do módy až později, protože současná elita se na rozdíl od té prvorepublikové stydí za slámu, která jí trčí z bot.
První republika byla přes všechny své nešvary optimistická, alespoň teoreticky dávala každému šanci. Ostatně charaktery podobné Lelíčkovi najdeme také třeba v Čapkových pohádkách: svérázné české mudrlanty, kteří prohlédnou každou přetvářku a vědí si rady v situacích, kdy pomazané hlavy se svými sofistikovanými teoriemi pohoří. Lelíček je panovník, jakého bychom si dali líbit i dnes: nebojí se svých poddaných, ba dokonce vyhlašuje školní prázdniny, rozdává lidu víno, a dokonce odpouští dluhy (v tomto rozhodnutí samozřejmě sehrála roli vlastní zkušenost: neodolatelná scéna, v níž Lelíček účtuje se svými věřiteli, by se dala při sestavování státního rozpočtu použít i dnes).
Sám Holmes, poněkud škrobený, ale chladnokrevný profesionál, téměř první akční hrdina, v podání režiséra Martina Friče (jenž si ostatně v dobách, kdy to bylo dovoleno, rád říkal po anglicku Mac), s módní čepicí a lulkou ztělesňuje anglofilství, které bylo tehdy mezi vyššími vrstvami módní. Bylo to jistě místy komické, ale dal se za tím vysledovat i respekt k hodnotám, které Albion ztělesňoval, jako noblesa, korektnost, hospodářská prosperita i parlamentní demokracie. Tohle nám dnes myslím chybí: pidgin english je sice v módě, ale spíš jako projev generační a sociální nadřazenosti. Našim kompradorům chybí ona lelíčkovská schopnost jednat s velkým světem ve stylu "já pán, ty pán", evropské civilizační hodnoty ve skutečnosti vůbec nechápou a přizpůsobují si je podle momentální potřeby. Servilita vůči Evropské unii se tak snadno zvrhne ve snahu opustit toto společenství, jakmile se mu přestane dařit. Zdárně se šíří paranoia, která v okolním světě vidí jen samá ohrožení.
Zajímavé je, že ve Francii vznikl ještě téhož roku 1932 remake (tehdy se tomu tak ovšem neříkalo): Sherlocka hrál opět Frič, ale Vlastu Buriana nahradil Pierre Bertin, známý z menších rolí ve filmech jako Velký flám nebo Cizinec. Režíroval Robert Beaudoin a Lelíček se jmenoval Leducq. Film jsem bohužel neviděl, bylo by jistě zajímavé, nakolik se francouzská nápodoba Buriana povedla. Dnes je ovšem nepředstavitelné, že by některý český film stál někomu za to, aby natočil jeho cizojazyčnou verzi. Jaksi jsme se zapomněli smát sami sobě, namísto kreativity se cení biedermaierovská prkennost a kapsář napěchovaný frázemi. Není divu, že komediální žánr je u nás na vymření a televizní program si musí vypomáhat stále stejnými reprízami.
(Pokračování příště)
