Nápady televizního diváka II.

Musím se přiznat, že jsem se ve svém minulém textu o Lelíčkovi dopustil faktické chyby. Ačkoli současná česká hraná kinematografie nesklízí v cizině valný obdiv, přece jen nás vzedmutá vlna remaků ve stále méně kreativním globálním showbyznysu neminula. Natočit novou verzi komerčně nejúspěšnějšího českého filmu posledních let, Vejdělkových Žen v pokušení, se rozhodli dokonce Angličané. Není mi zcela jasné, co tak novátorského zrovna na tomto příběhu našli, ale budiž. Tento film, který emancipovanou šedesátnici představuje v podstatě jako luxusní prostitutku, je totiž signifikantní přehlídkou nesympatických, afektovaných a sebestředných postav, které však režisér traktuje jako vzory k následování.

Ženy v pokušení jsou příkladem komedie, která netěží z ničeho jiného než sexuální tematiky. Pryč jsou doby, kdy sex maloměšťáka pohoršoval, dnes je to zpravidla jediné, o co se zajímá a o čem se dokáže bavit. Jiří Vejdělek si od adaptace Vieweghových Účastníků zájezdu vytvořil svůj styl, založený na hlazení středostavovského publika po srsti. Připomíná tím filmy Marie Poledňákové, které dodnes hlásají normalizační zásadu do ničeho se neplést a valit svoji kuličku. Poledňáková už za minulého režimu vytvořila podivnou kombinaci biedermeierovské idyly se světáckým cynismem, která jako by předznamenala současné mainstreamové trendy. Seriály jako Sex ve městě či Zoufalé manželky se odehrávají právě ve fantaskním poledňákovském světě, kde neexistují žádné existenční potíže a dospělí, profesně úspěšní lidé mohou veškerou svou energii věnovat vymýšlení pubertálních vylomenin. Zdá se, že český šosák (právě proto, že díky historickému vývoji není zatížen žádnými zábranami) se stává avantgardou mezinárodního šosáctví.

Česká televize toho v poslední době moc nevyprodukovala, co by sneslo časté reprízování. Je proto třeba využít každé příležitosti, například sestříhat starší povídkový cyklus Trapasy do pořadu Nejlepší trapasy. Nedávno jsem náhodou zhlédl jeden jeho díl a byl jsem dost překvapen. Ani ne tak křečovitou bodrostí, s níž čeští herci ztvárňovali svoji představu o lidových charakterech, jako spíš absolutní amorálností, která se v příbězích stavěla na piedestal. Prolhanost a nevěry slouží k vyrábění humoru a nakonec všechno dobře dopadne, neboť řečeno s klasikem, jsme nakonec všichni z jedný český mámy. V jednom příběhu mladý policista kryje svého tchána pytláka a napraví ho až tehdy, když mu na stanici předvede fingovanou mučírnu. Hrdina jiného si splete potenciální zaměstnavatele své přítelkyně se zájemci o skupinový sex a díky tomu je může vydírat. Pavel Landovský o tom psal v knize Soukromá vzpoura už na konci osmdesátých let: "Já ve Vídni můžu sledovat českou televizi, já tedy vidím, o co tam jde, tam jde o krádeže dvou set korun, o ukradenej chomout nebo si tam kradou zadní kola u aut. To jsou prosím nosný pohyby televizních her, který trvají hodinu. Ještě něco, je tam zajímavý, jak je promiskuita zařazená jako ta největší samozřejmost do všech těhle her. A z toho vlastně vyplývá, že oni to šoustání mají taky podchycený a používají ho jako svůj nástroj, jako stimul k řízení, vydírání, a tudíž k dalšímu porobení země i lidí." Od těch dob jsme se o moc dál nedostali.

Abych však České televizi nekřivdil, sledování televize Prima je ještě sugestivnějším zážitkem. Nejenže se této stanici podařilo zpravodajství natáhnout na plnou hodinu hysterie a banalit, do níž dokázala začlenit i pořady Na stopě (jako Kriminální zprávy) a Neváhej a toč! (jako Divácké zprávy). Po této masáži mne dorazil stomiliontý díl televizního seriálu Cesty domů. Zaujalo mne, jak se od doby, kdy jsem nějakou takzvanou mýdlovou operu viděl naposledy, povaha tohoto žánru proměnila. Coby rozhněvaného mladého intelektuála mne na telenovelách bavila jejich přeslazená stylizace, kdy byli všichni na sebe laskaví a případný padouch na sebe už zdálky upozorňoval výmluvným koulením očima. Cesty domů jsou pravým opakem: přehlídka sociopatů, kteří na sebe neustále dělají nejodpornější podrazy. Přitom to není žádný lumpenproletariát, ale lékaři, policisté, podnikatelé a vůbec představitelé středního stavu. V seriálu je bezohlednost představována jako podmínka úspěchu. Pokud tato společenská vrstva vidí svět a sebe právě takto, pak se asi nemůžeme příliš divit poměrům, které u nás nastoluje.