Brazilské noci
Vanessa Barbara (narozena 1982 v São Paulo) působí celkem úspěšně jako novinářka, překladatelka a autorka dětských knih, její první próza určená dospělým čtenářům vychází nyní i v češtině. Je krátká a zábavná, má také zjevně ambici nebýt jen čtením na jedno použití, ale pojmenovat něco z nálad, které cirkulují globalizovaným světem bez ohledu na zeměpisnou šířku.
V originále se kniha jmenuje Noites de alface, tedy "Locikové noci". (Asi ne každý čtenář beletrie ví, že locika setá je oficiální botanický název obyčejného hlávkového salátu. Ten hraje v příběhu významnou roli, neboť jeho odvarem se hlavní postava snaží léčit svou nespavost.) Titul Brazilské noci je jistě komerčně atraktivnější, ale také poněkud matoucí. Nečekejme exotiku (k této představě svádí i obálka v brazilských národních barvách), příběh popsaný v knize by se mohl odehrát kdekoli. Není tu nic z typicky brazilského pojetí života jako permanentního karnevalu, jak to známe třeba od Jorgeho Amada. Převládajícím rysem knihy je spíše melancholie, autorčin humor je až anglicky suchý a místy dost černý a absurdní, ve stylu řekněme Evelyna Waugha. Život je prezentován spíše jako špatný vtip - příkladem je motiv japonského důstojníka, který se v tropické džungli nedozvěděl o Hirošimě ani o kapitulaci a srdnatě bojoval za císaře ještě třicet let po válce, přičemž jeho jedinými protivníky byli nic netušící domorodci.
Děj se točí okolo manželské dvojice v důchodovém věku, žijící v docela obyčejném maloměstě, a jejich sousedů. Všechny postavy mají své sny, zcela neadekvátní reálné situaci. Je tu listonoš, který si nepamatuje adresy, budoucí plavecký přeborník, který se dosud nenaučil plavat, velmi nemoudrá vyznavačka orientální moudrosti nebo překladatelka, jíž všechnu práci roztrhají její přespříliš hraví adoptovaní psi. Dny plynou ospalým tempem v navyklých každodenních úkonech a hovory se točí kolem banalit, jako je vaření, detektivky, přírodopisné dokumenty nebo vedlejší účinky léků, které jsou zpravidla ničivější než původní nemoc. Ale jak postupně zjišťujeme, všichni tito mile potrhlí lidé sdílejí jedno děsivé tajemství. Dozvídáme se tak, jak málo toho vlastně víme o svých nejbližších, a navenek idylicky působící realita nakonec překoná noční můry i hororovou četbu.
Není dnes jistě nijak jednoduché vymyslet příběh, jehož rozuzlení by bylo originální a překvapivé a zároveň nepůsobilo násilně. Vanessa Barbara dokázala jen to první. Její próza prozrazuje talent, s nímž si sama autorka dosud neví rady: nápadů je zde na několik knih, ale všechny jsou příliš samoúčelné na to, aby dokázaly držet pohromadě.
Vanessa Barbara: Brazilské noci. Přeložila Lada Weissová. Plus, Praha 2014, Pestrá řada světové prózy, 168 stran.
