Něco o zodpovědnosti
Vzpomínám si, jak jsem před nějakými sedmi lety četl v Literárních novinách rozhovor s řeckým spisovatelem jménem Pavlos Matesis. Prezentoval tam Řecko jako zemi totálně zkorumpovanou a blížící se k ekonomickému kolapsu. Tehdy jsem to pokládal za projev umělcovy fantazie spojené s mediteránním sklonem k přehánění. Zrovna jsem se mořil s vyúčtováním jakéhosi obzvlášť odporného grantu a připadalo mi absurdní, že by se v globalizované ekonomice, posedlé organizací a kontrolou čehokoliv, dal jen tak snadno rozkrást stát s více než deseti miliony obyvatel; navíc, v ekonomických rubrikách se tehdy o Řecku nic špatného nepsalo. Záhy se ovšem ukázalo, že pravdu měl dnes již zesnulý Matesis.
Pohrdání línými a hloupými Řeky, kteří si vše prožrali (pro větší efekt se opomíjela některá fakta, například to, že jen málokterý Řek bral takové důchody jako vysloužilí generálové), bylo tehdy náramné. Blížily se zrovna volby a zahrát na city středostavovského voliče, který ví, že všichni přičmoudlí jsou sebranka a že kdo šetří, má za tři, se jak známo vyplatilo. Ještě si na všechny ty čítankové poučky o rozhazovačných socialistech pamatuji. Dokonce si pamatuji i jména novinářů, kteří byli pod těmi články podepsaní, ale nebudu škodolibý, protože jde o vážnou věc. Podle nejnovějších zpráv totiž možná ještě dříve než ono vysmívané Řecko zbankrotují Korutany, tedy země naprosto pořádkumilovná - možná až moc, soudě podle jejich slabosti pro Haidera. Poněkud bohorovné hospodaření banky Hypo Alpe Adria totiž zanechalo v zemské pokladně díru příliš velkou, než aby se ji v době škrtů někomu chtělo zalátat. Smůla, která se může přihodit každému, dokonce i těm zodpovědným a pracovitým. A zjevně není možné něčemu podobnému předejít. Dokonale se odhalil způsob, jakým hospodaří postindustriální stát, existenčně provázaný se světem finančních spekulantů. Částka, kterou nikdo nikdy sám nevydělal, ba ani fyzicky neviděl, se logicky stává ryzím symbolem - a právě proto může měnit majitele stejně rychle jako v desetníkovém mariáši. Když začnou mariášníci kázat o zodpovědnosti, je třeba vědět, že ve skutečnosti od nás chtějí poslušnost, jen se to zatím neodvažují říct tak natvrdo.
Liší se vlastně Česká republika od Řecka nebo Korutan něčím podstatným? Že by u nás vážně neexistovaly megalomanské projekty, jejichž jediným smyslem je chléb (ergo umělá zaměstnanost) a hry, převádějící peníze ze společné kasy do kapes vyvolených? Můžeme o tom meditovat, třeba až někdy pojedeme tunelem Blanka. Ačkoli my Evropané žijeme v tak vyspělé demokracii, že můžeme v referendu hlasovat třeba i o homosexuálních sňatcích, o tom, jak vláda nakládá s veřejnými financemi, víme stejně málo jako za Marie Terezie - a ještě méně to můžeme ovlivnit. Není divu, že ministerstvo financí je dnes stejně silovým resortem, jako bylo v přímočařejších časech ministerstvo vnitra. Šéfové tohoto resortu rádi peskují premiéry a prochází jim to, dokonce jeden už to u nás dotáhl i na prezidenta.
Co s tím můžeme vlastně dělat my, svrchovaní demokratičtí občané? Která politická strana nám ve svém programu něco podobného slibovala? Ale která vlastně slibuje, že s tím něco udělá? Ani komunisti ne, ba ani Okamura (tím se obloukem vracím k Haiderovi: také on kdysi vyrostl na protestních hlasech). Toto je bohužel důvod, proč je anarchokapitalismus při vší své nesmyslnosti pořád tolik přitažlivý pro střední třídu: proč důvěřovat státu, který neustále dokazuje svoji neschopnost efektivně hospodařit? Stále jsme přesvědčováni, že sociální stát zkrachoval, i když ve skutečnosti zkrachoval kasinový kapitalismus. Možná by byla řešením právě ta zodpovědnost: v tom smyslu, že bychom se začali trochu více zajímat o to, jak vlastně ta politika a ekonomika funguje. Doba, kdy bylo ideální strategií nechávat starosti profesionálům, totiž zjevně končí, a to dost neslavně.
