O katolících a jejich církvi dnes
Knihu Papež František sestavili Sergio Rubín a Francesca Ambrogetti v roce 2010, tedy ještě v době, kdy byl Jorge Bergoglio kardinálem. U nás vyšla v překladu Anežky Charvátové v nakladatelství Portál v roce 2013. Ukazuje, že Bergoglio je dlouhodobě konzistentní ve svých názorech a praxi:
Je klíčové, abychom my katolíci - jak duchovní, tak laici - vycházeli lidem v ústrety. Jeden velmi moudrý kněz mi říkal, že jsme nyní v přesně opačné situaci než v podobenství o pastýři, který měl v ohradě devětadevadesát oveček a vydal se hledat tu jednu ztracenou: my máme v ohradě jedinou, a přitom pro těch zbývajících devětadevadesát nikam nejdeme. Upřímně se domnívám, že pro církev nyní není dobrou volbou rušit nebo ulehčovat přikázání a různě slevovat z požadavků, ale že musí vyjít na ulici a lidi si hledat, poznávat je, oslovovat je jménem. Avšak nejenom proto, že takové je její poslání - má přinášet, hlásat lidem poselství evangelia −, nýbrž i proto, že pokud tak nečiní, škodí jí to.
Jak škodí?
Církvi omezené na farní administrativu a uzavřené ve vlastním společenství se přihodí totéž jako každému zavřenému jedinci: tělesně i duševně atrofuje. Zchátrá jako zabedněný, nevětraný pokoj, kde se šíří plíseň a vlhkost. Církvi vztahující se pouze k sobě samé se přihodí totéž jako člověku, který má za měřítko všeho jen sebe: stane se paranoidní, autistickou. Samozřejmě ve chvíli, kdy vyjde na ulici, jí jako komukoli jinému hrozí nebezpečí nějakého úrazu. Ale mám tisíckrát raději církev havarovanou než nemocnou. Jinak řečeno se domnívám, že církev omezená na administrativu, na uchovávání svého malého stádečka věřících, je církev, která časem onemocní. Pastýř, jenž se uzavírá před světem, není opravdový pastýř, ale jen "kadeřník ovcí", který jim pořád načesává kudrlinky, místo aby vyšel ven a sháněl další.
Jak by se to dalo provádět ve velkých městech, jako je třeba Buenos Aires?
Před nedávnem jsem říkal jednomu italskému novináři, že podle sociologů náboženství má jedna fara dosažnost zhruba v okruhu šesti set metrů. V Buenos Aires jsou od sebe fary vzdáleny průměrně dva tisíce metrů. Proto jsem navrhl farářům, aby si pronajali nějakou garáž, sehnali ochotného laika a poslali ho tam, aby rozmlouval s lidmi, připravoval katechezi, nebo dokonce podával přijímání nemocným a dalším potřebným. Jeden farář mi řekl, že kdyby tohle udělal, věřící by přestali chodit na mši. "Jak to?" podivil jsem se. "Copak teď jich chodí na mši hodně?" zeptal jsem se. "Ne," odpověděl. Jít lidem v ústrety také znamená trochu vyjít ze sebe samých, z okruhu vlastních názorů, pokud se mohou stát překážkou a uzavřít obzor, jímž je Bůh, a naslouchat.
Sergio Rubin, Francesca Ambrogetti: Papež František. Přeložila Anežka Charvátová. Portál, Praha 2013.
