Arabské jaro

Mendel upozorňuje, že na fotkách z demonstracích vidíme mobilní telefony (tedy žádná chudina) a ženy s předpisově zahalenými vlasy (tedy žádní radikální obrazoborci. Prostě střední třída, které došla trpělivost.

Současné vření v arabských zemích se začíná přímo dotýkat také nás, je proto na místě snažit se pochopit, co a proč se vlastně děje. Odborník natolik renomovaný jako Miloš Mendel bude jistě lepším průvodcem než mudrlanti, pro které islám rovná se burka a kamenování: už proto, že k tématu přistupuje s pokorou a podotýká, že vlastně nemáme k dispozici žádný seriózní sociologický průzkum, který by informoval o tom, co si účastníci arabských revolucí ve skutečnosti myslí a o co usilují. Můžeme však se značnou dávkou jistoty konstatovat, že proces, který do zkratek zamilovaní novináři suverénně shrnuli pod pojem "arabské jaro", měl v každé zemi specifické (a navzájem značně odlišné) příčiny a souvislosti.

Od začátku protivládních protestů v arabských zemích ještě neuplynulo ani pět let, převládá však naprosté rozčarování. Svět se nestal svobodnějším ani bezpečnějším, spíš naopak, příčiny nespokojenosti přetrvávají. Jako při každé konfrontaci s něčím novým, i tady západní politici a mainstreamová média totálně selhali. Blahosklonný triumfalismus, že Arabové "konečně dostali rozum", vystřídala panika a předsudky: z naivní představy, že jsou úplně stejní jako my a chtějí přesně totéž, se přešlo do opačného extrému, který je pokládá za naprosto jiné, rozuměj po všech stránkách horší. Přitom onen "tekutý hněv", instinktivní nespokojenost s elitami, které ovšem chybí konkrétní program, může v mnohém připomínat atmosféru na Západě.

Bouří se převážně mládež, která vidí jen malou šanci pro sebeuplatnění. Chce prostě, aby se jí konečně začalo naslouchat, a politická hesla jsou pro ni až na druhém místě. Mendel vidí příčinu krize také v komplikovanosti každodenního života: "Mnozí mladí lidé tu prožívají onen, již mnohokrát popsaný stav jakési "civilizační schizofrenie", kterým jsou protkány moderní dějiny (nejen) arabských zemí a islámského myšlení. Osciluje mezi nekritickým obdivem k materiálním vymoženostem a konzumní kultuře Západu a naopak příkrým odporem vůči ní z pozic vlastního hodnotového systému."

Zkrátka: to, že se někdo naučí používat počítač, ještě neznamená, že se vším všudy přijímá hodnoty současné západní civilizace. Právě ta "facebookovost" revolučního dění, nad níž naši novináři ve své bezmyšlenkovité neofilii tolik jásali, se nakonec stala prokletím arabského jara. Sociální sítě sice umožňují v rekordním čase svolat pouliční kravál, nedávají však prostor pro hlubší analýzu současného stavu a diskusi o cestách k nápravě. Jako vítězové tak z nepokojů nakonec vyšli ti, kteří jsou už tradičně nejlépe zorganizovaní: islamisté nebo armáda.

V arabských zemích není spojení sekularismu a demokracie tak samozřejmé jako v Evropě. Sekularismus je zdiskreditován nacionalistickými vojenskými diktaturami, vyznačujícími se brutalitou a korupcí. Pro západní pojetí demokracie zase nebyly dobrou reklamou zkušenosti z jejího zavádění v Iráku. Mendel je tedy skeptický, ale přesto nevidí situaci beznadějně: "Soudě podle obsahu transparentů a skandovaných hesel v průběhu Arabského jara, demonstrující mladíci a z pěti až deseti procent také mladé ženy primárně netouží po zavedení demokracie nebo občanské společnosti v západním slova smyslu. Většina z nich si totiž neumí představit, co tento proces v delší perspektivě obnáší. Jde jim spíše o celkové uvolnění poměrů, o nastolení základních parametrů větší sociální spravedlnosti, utlumení zvůle úřadů a úpravu šarí'atského pojetí mezilidských vztahů a morálky."

Miloš Mendel: Arabské jaro: historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě. Academia, Praha 2015. 349 s.