Blázni pro Krista

Vasilij Perov: Blažený. Asi 1875. Repro www.smallbay.ru

K obrazu pravoslavného křesťanství patří nejen okázalé, slavnostně vážné obřady, ale také podivíni a tuláci nadaní prorockým duchem, jejichž nevázané až agresivní chování mnohdy vzbuzovalo veřejné pohoršení. Tuto specifickou formu zbožnosti, pohrdající konvencemi a pragmatismem "normálních lidí", definuje ve své obsáhlé monografii historik Sergej Arkaďjevič Ivanov (nar. 1956), pracovník Institutu slavistických studií Ruské akademie věd, slovy: "Jakoukoli extravagantnost lze nazvat jurodstvím jen tehdy, když za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale i zvláštní mravnost a jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě." Jurodství není jen lacinou kuriozitou, ale také provokativní výzvou současníkům: skutečně zbožný člověk skromně odmítá pocty a nadřazuje Boží vůli nad mínění světských autorit, takže snese i výsměch a urážky. Svatý Pavel v Epištole Korintským praví: "Kdo z vás si myslí, že je na tomto světě moudrý, ať se raději stane bláznem. Pak teprve bude moudrý, neboť moudrost tohoto světa je u Boha bláznovstvím."

Ivanov mapuje historickou tradici jurodství, sahající až ke starozákonnímu proroku Izajášovi, kynickým filosofům nebo zenovým mudrcům s jejich absurdními kóany. Jurodiví byli běžným zjevem v Byzantské říši, známým je třeba Šimon Sloupovník, jehož osudy inspirovaly jeden z polemických filmů Luise Buñuela. Ve středověkém Rusku se tento náboženský směr protnul s obskurními předkřesťanskými zvyky i s tradiční nevyzpytatelností poměrů, jež vedla ruského člověka logicky ke sklonu hledat spravedlnost mimo tento svět. Rysy jurodivosti tak nachází Ivanov dokonce i u Ivana Hrozného (jehož přídomek bývá ostatně v ruské tradici vnímán jako pochvala). Ostatně, pěknou ironií osudu je také fakt, že zřejmě nejznámějšímu jurodivému Vasiliji Blaženému je zasvěcen chrám na Rudém náměstí v Moskvě, jehož architektura je přímo ztělesněním pompéznosti.

Sergej A. Ivanov: Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství. Přeložil Michal Řoutil a Jitka Komendová. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2015, 384 s.