Bůh se vrací
Zatímco dvacáté století pohřbívalo jakoukoli víru jako něco zcela nedůstojného moderního člověka, v současnosti vidíme nárůst vlivu náboženství na život společnosti. V islámském světě se sekulární režimy dostávají do krize (včetně třeba donedávna vzorového Turecka), obyvatelstvo stále ochotněji naslouchá radikálním imámům a politicky militantními se stávají i hinduismus a buddhismus, náboženství dosud v očích Západu "převážně neškodná". V Rusku se bývalá stranická nomenklatura klaní pravoslavnému duchovenstvu, v hédonistických USA mají stále větší vliv přísná hnutí označovaná jako evangelikálové (kterým se ostatně daří získávat věřící také v tradičně katolické Latinské Americe). Jedná se o logický návrat dějinného kyvadla, které se příliš vychýlilo směrem k racionalitě? Nebo jen náboženští vůdcové chytře zaplnili vakuum po ostatních, časem zdiskreditovaných autoritách? Odpověď hledají britští žurnalisté John Micklethwait a Adrian Wooldridge ve své knize Bůh se vrací, která vyšla v originále roku 2009 (v češtině pak vloni) a která má už i své vlastní heslo na Wikipedii.
Snad jen Evropa stojí stranou tohoto vývoje. Autoři to vysvětlují tím, že na našem kontinentu je církev dosud ve veřejném mínění spojována s tmářstvím a nesvobodou, kdežto v USA došlo už od počátku k důsledné odluce církve a státu. Právě proto je americká spiritualita podle autorů spontánní, bez donucování shora či snahy uniknout světské nespravedlnosti, v čemž také Wooldridge s Micklethwaitem vidí do budoucna výhodu Západu proti islámu.
Pokud selhala sekulární politika, můžeme se ovšem ptát, jestli to bylo jenom proto, že byla sekulární - a zda to, co se vrací, je opravdu Bůh, nebo jen ono Marxovo opium lidu. Evangelikální hnutí působí spíše jako vnější než vnitřní záležitost, místo duchovního hledání nabízí jasné zákazy a příkazy. Středoevropská představa o Bohu je od té severoamerické značně odlišná a církevní stánky s hamburgery, firemní kaplani nebo tematické biblické lunaparky nám přijdou jako komická veteš. Spojení křesťanství s velkým byznysem však není jen americkou specialitou, objevuje se i v Číně, kde se majetné vrstvy hlásí ke komunismu už jen ryze formálně. Můžeme se ovšem sarkasticky dohadovat, jestli nejde o ilustraci přísloví "Komu Pánbůh, tomu všichni svatí" a co by hlasatelé tohoto typu zbožnosti dělali třeba na Jóbově místě.
Autoři jsou nejsilnější tam, kde nezaujatě popisují konkrétní dění a opírají se o fakta, hůře dopadá snaha o suverénní extrapolace, ve kterých je často přání otcem myšlenky. Že se jeden z nich deklaruje jako katolík a druhý jako ateista, jak nás informuje nakladatel, není možná ani tak zajímavé jako to, že oba v době vydání knihy působili v listu The Economist. A novinářský sklon k efektnímu zobecňování, stejně jako sebevědomí úspěšných Anglosasů je z jejich knihy značně patrné. Pokud například píší o dobovém fenoménu "soucitného kapitalismu" a dokládají ho rozmachem charitativních organizací, jako by je ani nezarazilo to množství lidí, kteří jsou v dnešním bohatém světě závislí na milodarech.
Od doby, kdy kniha vznikla, se ve světě leccos změnilo, například nastoupil nový papež, který je vůči blahodárné symbióze náboženství a kapitalismu spíše skeptický. Ba dokonce i sám nobelista Joseph Stiglitz už otevřeně konstatuje, že současný ekonomický systém začíná velmi nepěkně zavánět. Koneckonců ani americká hegemonie není tak nezpochybnitelná, jak se zdálo ještě před pár lety. To jistě není důvod k nihilismu - ale ani ne k víře, že televizní kazatelé mají odpověď na všechny otázky.
John Micklethwait a Adrian Wooldridge: Bůh se vrací: O tom, jak globální oživení víry mění svět. Přeložil Václav Petr. Triton, Praha 2014, 440 stran.
