Džehenem

Obrázek nebo fotografie#19053

Slovinsko patří mezi postkomunistickými zeměmi k těm úspěšnějším, není tedy divu, že na jeho území už od časů maršála Tita proudí z jihu a východu množství hledačů lepšího života; zdaleka ne každý si však nakonec přijde na své. Slovinský spisovatel Dušan Čater (nar. 1968) se v knize Džehenem zabývá životy lidí, kteří o původní domov přišli a nový nenalezli, kteří se jen obtížně vyrovnávají s nástrahami měnící se doby a zvolna poznávají, že ona ta otevřená společnost není zas tak otevřená vždy a pro všechny. Šestice příběhů se liší žánrem i sociálním prostředím, v němž se odehrávají, zároveň jsou však propojeny motivy a postavami, které nenápadně přecházejí z jedné povídky do druhé. Hlavním tématem je pocit odcizení a neurčité nespokojenosti, který je vlastní všem protagonistům, bez ohledu na věk, etnický původ i majetkové poměry. (Mimochodem, Čaterovi už v českém překladu vyšla kniha Taťka je zase opilej, zajímavá nejen tím, že se její děj částečně odehrává v České republice, ale hlavně tím, jak naši zemi líčí: jako naprosto nezajímavý kout světa s beznadějně omezeným a sebestředným obyvatelstvem.)

Výraz "džehenem" znamená v turečtině peklo a stejně tak páchne sírou v Čaterově podání i naše postkomunistická realita: "Lidé na tomto konci světa, Mili… Někdy je opravdu potřeba je přesvědčovat a tvrdit a přísahat, že někdo je v ještě větším sajrajtu než oni, že někde jinde je ještě hůř… Jenom tak se dají utěšit!" O tom už se ostatně začíná opatrně hovořit, že fungující společenské vazby mají na kvalitu lidského života větší vliv než materiální blahobyt - a že právě na ně jsme v zemích za někdejší železnou oponou jaksi zapomněli, příliš oslněni ideologií nemilosrdného individualismu. Vybudovali jsme svět, v němž se nejrůznější podrazy pokládají za životní nutnost - a teď se naráz strašně divíme, že se v něm nedá žít.

Je-li potřeba Čaterův styl psaní nějak stručně charakterizovat, bude asi nejpřesnější sáhnout do hudebního názvosloví a označit ho za "pop rock": na odiv se staví drsná nesentimentální póza doprovázená množstvím vulgarismů a naturalistických scén, ale zároveň se neustále myslí na úspěch u publika, které není radno příliš dráždit a překvapovat. Autorův obraz východoevropské reality tak v podstatě nevybočuje z toho, co už známe z médií: bary a nevěstince, podvodníci a narkomani, nablýskaná popkulturní veteš, političtí fiškusové, ubíjející pracovní i rodinný stereotyp, pofidérní volba mezi životem v zapadlé vesnici nebo na bezútěšném panelákovém sídlišti… Dokonce i slovinská bohéma, soudě podle závěrečné povídky, pouze tupě imituje zahraniční vzory a za vznosnými frázemi skrývá svoji maloměšťáckou přízemnost. To vše Čater popisuje svižně a čtivě, má smysl pro atmosféru i pro rozvoj zápletky. Jenže jeho talent je spíše žurnalistický než literární: postavy jsou (až na pár výjimek) co nejtypizovanějšími představiteli své společenské vrstvy, což jim bere individualitu a věrohodnost, všechny jejich reakce se dají vytušit předem. Kniha je tak zručně vystavěnou přehlídkou ztracených existencí, jaké nám nejspíš budou odněkud povědomé, ale bylo by naivní od ní očekávat, že se od konstatování společenské situace odrazí k hlubší analýze příčin a souvislostí.

Dušan Čater: Džehenem. Přeložil Libor Doležán. Větrné mlýny, Brno 2016, 244 stran.