Evropský systém
Rakouský spisovatel Robert Menasse (česky vyšel jeho historický román Vyhnání z pekla) strávil téměř rok v Bruselu, kde sbíral materiál pro satirický román ze zákulisí eurounijní byrokracie. Místo románu nakonec vznikla esej a Menasse se stal ze Šavla Pavlem, který si vytknul nevděčný úkol obhajovat Evropskou unii, sloužící v poslední době jako univerzální hromosvod.
Podle Menasseho se populární mýty o evropských institucích udržují hlavně proto, že se nikdo o jejich fungování pořádně nezajímá. Na místě samém poněkud vyblednou mediální obrazy Unie jako zpupného molocha a jejích zaměstnanců jako profesionálních pijavic, které na svých čarodějnických sabatech vymýšlejí všemožná znásilnění lidské svobody. Ve skutečnosti jsou bruselské úřady efektivnější a transparentnější než obdobné instituce na národní úrovni; už proto, že v nich pracují profesionálové vybraní pro své znalosti a schopnosti, nikoli kamarádi a příbuzní mocných, jak je dosud v regionální správě mnohdy zvykem. "Evropská unie má rozpočet ve výši jednoho procenta evropského hrubého společenského produktu. Na správu jednoho celého kontinentu a na plnění všech svých úkolů mají instituce EU (tedy "byrokracie") ročně k dispozici šest procent tohoto rozpočtu, to je tedy pouze 0,06 procenta evropského hrubého domácího produktu. Neexistuje žádný správní aparát a žádný velký politický projekt, který by byl tak levný. Náklady na znovusjednocení Německa činily (a činí) čtyři procenta západoněmeckého HDP per anno."
Co bývá bruselským úředníkům nejčastěji vytýkáno, tedy fyzická izolace od poměrů, o kterých rozhodují, vidí Menasse spíše jako klad - díky tomu právě nejsou vystaveni nátlaku nejrůznějších místních lobby a jejich mediálních kampaní. Demokracie jako by se chytila do pasti: sice nedokáže fungovat bez odborníků ve veřejné správě, zároveň však zpochybňuje veškeré autority a vydává je napospas všem možným kverulantům a manipulátorům veřejného mínění. Právě zde vidí autor hlavní slabinu současného stadia evropské integrace: ve snaze politiků jednotlivých států získávat laciné body u voličů bezohledným prosazováním partikulárních zájmů (známe to, za nejlepšího poslance je pokládán ten, který při porcování medvěda urve pro svůj region co nejvíc).
Kniha samozřejmě vzbuzuje řadu možných námitek. Autorova obhajoba Bruselu jako by upadala do opačné jednostrannosti: úřední aparát ví nejlíp, co dělá, a laici mu do toho nemají co mluvit (i dikce knihy místy poněkud připomíná oběžník). Takové sympatie ke kancelářskému stavu bývají u literáta neobvyklé a evokují otázku, zda není nostalgie po osvícenském absolutismu určitým specifikem rakouské mentality. Ostatně: jsou-li evropští úředníci opravdu tak osvícení a zapálení, proč nic z toho elánu nedokáží přenést na ostatní? Snad je pravda, že národní státy nejsou ani přirozenější, ani funkčnější než Evropa samosprávných regionů, ale lidé jsou na ně zvyklí: a tento psychologický moment zatím převažuje nad technokratickými úvahami. Zde si autor mírně protiřečí, když chce provinční politiky nahradit ještě provinčnějšími: opravdu je na zkorumpovanost dnešních států nejlepším lékem převod pravomocí na kraje a obce, když je veřejným tajemstvím, že na komunální úrovni funguje systém různých přátelských protislužeb nejvíce? A není nakonec dilema, zda nám má vládnout Brusel, nebo Praha, poněkud zastíněno stále neodbytnějším tušením, že ta opravdu podstatná rozhodnutí se nejspíš už dávno dělají mimo vlády a parlamenty?
Robert Menasse: Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír. Přeložil Petr Dvořáček. Novela Bohemica, Praha 2014, 100 stran.
