Gustíkovy patálie
Mikulášovy patálie, které napsal René Goscinny (mimo jiné také stvořitel Asterixe nebo Lucky Lukea) a nezapomenutelnými ilustracemi doprovodil Jean-Jacques Sempé, patří už ke klasice dětské literatury. Mimochodem, Mikuláše jsem měl v dětství daleko radši než Rychlé šípy nebo Timura a jeho partu (ale také Steklačův pastiš nazvaný Boříkovy lapálie), kteří mě odrazovali svojí disciplinovanou organizovaností. Mikuláš se svými kamarády se pohádali a porvali dříve, než přikročili k jakékoli akci, což reálnému životu preadolescentů odpovídá daleko více. Byla to zkrátka kniha o dětech, jaké opravdu jsou, nikoli jaké by je chtěli mít dospělí.
Francouzská spisovatelka Claudine Desmarteauová (nar. 1963) se ve své knize Gustíkovy patálie pokusila na tuto tradici navázat, jak je zřejmé už z názvu. Je sympatické, že nešla vyšlapanou cestou, ale uchopila téma po svém (pravda, konkurovat Goscinnymu ve vtipnosti by dokázal jen málokdo). Máme tak možnost porovnávat Gustíkovy patálie s těmi Mikulášovými. A zjistíme, že tato kniha není vůbec oddechovým čtením. Částečně proto, že Desmarteauová je odlišným typem autora, ale také proto, že dnešní dětství vypadá jinak než před půlstoletím.
Mikuláš tráví veškerý čas s kamarády, kdežto pro Gustíka je nejbližší bytostí jeho kočka. Pro Mikuláše bylo největším trestem domácí vězení, Gustík naopak považuje za promarněnou každou chvíli, kterou nestráví hraním počítačových stříleček. (Ale tyhle nářky už známe odjinud, stejně jako další témata typu školní šikany nebo indolence dospívající mládeže.) Nápadné je, jak je kniha plná názvů značek různých výrobků: i to bylo v Mikulášově světě nemožné, nakupování bylo přece záležitostí dospělých. Pro Mikuláše byl svět rodičů tak cizí, že se ho ani příliš nesnažil pochopit, zatímco Gustíkovy starosti jsou až příliš předčasně dospělé. Mikulášův tatínek, ač se čtenáři může jevit jako jalový tlučhuba, pro syna představoval jistou autoritu; Gustík už má pro ty velké jen pohrdání.
Gustíkova slovní zásoba by spíše slušela nějakému Prezydentovi Krokadýlů, ale co naplat, dnešní děti tak opravdu mluví. Ani nad tím, že čeští překladatelé používají k převodu hovorové mluvy výhradně pražské nářečí, se nemá smysl příliš rmoutit. A cosi o naší době vypovídají také ilustrace, které vytvořila sama autorka: jsou až okázale odpudivé, poněkud ve stylu časopisu Trnky-brnky.
S přenesením Mikuláše do jednadvacátého století si ostatně nevěděl rady ani režisér jeho nedávné filmové adaptace Laurent Tirard, takže zvolil cestu laskavého rodinného retra, které až příliš utlumilo anarchistického ducha předlohy (pro spravedlnost uveďme, že tato dospělácká těžkopádnost, která ve slonovi spolknutém hroznýšem nedokáže vidět než klobouk, poznamenala i český seriál podle neméně proslulé knihy Bylo nás pět).
Goscinny napsal příběhy malého Mikuláše s nadčasovým záměrem pobavit, kdežto Desmarteauová chtěla především nastavit zrcadlo konzumní společnosti - a jak už to v takových případech bývá, karatelsky zdvižený prst trčí z její knihy až příliš.
Claudine Desmarteauová: Gustíkovy patálie. Přeložili Anna a Erik Lukavští. Mladá fronta, Praha 2014, 150 s.