Hotýlek
Velké dějiny vnímané románovou optikou plebejce najdeme už v klasice, jako je Simplicissimus nebo Švejk. Dvacáté století pak přineslo nejen verbální důraz na autonomii individua, ale také totalitní systémy, které tuto autonomii naprosto suverénně pošlapávaly. Reakcí literatury byla záplava knih o outsiderech pasivně přijímajících rozmary mocných a snažících se hlavně nějak přežít; příklady v českém samizdatu byl Dotazník Jiřího Gruši či Cesta ke hřbitovu Oty Filipa. Prvním polistopadovým bestsellerem se pak u nás stala Vieweghova Báječná léta pod psa - a jimi nastolený obraz minulého režimu jako nedůstojné absurdní frašky, v níž lze fungovat jen díky úskokům a přetvářce, přejala většina následovníků, namátkou uveďme knihy Hrdý Budžes (Irena Dousková), Osvobozené kino Mír (Ladislav Pecháček) nebo Hoväda, česky hovada (Petr Vacek). Teprve v poslední době si literáti (snad i pod vlivem nedobrých zkušeností s transformací postkomunistických států na demokracie) konečně začínají klást otázku, zda jsme kromě obětí nebyli tak trochu i spoluviníky.
K této tradici se hlásí rovněž román Aleny Mornštajnové Hotýlek, v mnoha ohledech navazující na její předchozí úspěšný titul Slepá mapa. Děj Hotýlku se točí kolem rozvětvené rodiny existenčně spjaté s jedním rekreačním zařízením, které funguje de facto jako hodinový hotel - a protože v tom její příslušníci (navzdory bohémskému příjmení Mánes) umějí mimořádně chodit, dokážou jej udržet po celou dobu trvání režimu, jenž z principu nepřál žádnému podnikání, natož takto obskurnímu. Román tím potvrzuje historický paradox: ačkoli komunisté neustále vyhlašovali nesmiřitelný boj proti maloměšťáctví, ve skutečnosti se pod jejich vládou maloměšťákům mimořádně dařilo - až se nakonec stali hlavní oporou režimu. Jako názvy jednotlivých kapitol byly zvoleny verše ze Seifertovy Písně o rodné zemi - zřejmě jako ironický kontrapunkt připomínající, že ve skutečném životě to chodí docela jinak než v poezii.
Mornštajnová píše věcně a s nadhledem, dokáže vystihnout dobovou atmosféru bez laciných klišé a posměchu, příběh má spád (včetně náznaku detektivní zápletky), jednající postavy jsou životné a jejich motivace pochopitelné. Jako problém však vidím naprostou absenci soucitu s postavami: jako by všechny jejich prohry a trapasy autorku spíše těšily - že má zase o čem psát. Vševědoucí vypravěčka si udržuje nad milostnými peripetiemi profesionální povznesenost, připomínající kněží, kteří se neustále zabývají lidskými hříchy, aniž by však mohli dát najevo, že s nimi mají cokoli společného. Nadprůměrně zručně napsaná próza tak zanechává dojem chladné preciznosti redukující lidský život na sérii nevěr, intrik a mravních selhání provozovaných v jakémkoli společenském zřízení.
Alena Mornštajnová: Hotýlek. Host, Brno 2015, 319 stran.
