Její bolest
Třetí básnická sbírka Lenky Daňhelové (narozena 1973), ženy mnoha profesí i zájmů, přináší stručné, až minimalistické záznamy všedního života. Příroda není v těchto básních jen kulisou, která poezii tak sluší, ale partnerem, jehož je nutno respektovat: "Jak popsat potutelnost pitulníku, / úpornost svízele / a potměšilost blínu. / Jak přežít bez nutkání / přiřadit vlastnosti / něčemu, co vedle nás / jen tak je."
Básně se vyhýbají velkým slovům, snaží se trpělivě rozkrýt i nepatrné změny nálad. Jsou psány volným veršem, neusilují o literární virtuozitu, místy až překvapují svojí prostotou a věcností. Bolest v nich není byronovsky okázalá a sebevzhlíživá, ale vždy skrytě anonymní, do řádu přírody předem započítaná: "Zažijem jejich štěněcí léta / i jejich bolestné umírání. / V jejich očích měníme se jen málo. / Možná jsou přesvědčeni / o naší nesmrtelnosti. / Bolí ten bezmocný pohled od vrat, / když s těmi, co jsou ještě plni síly / vybíhám do lesa."
Kniha je opatřena na obálce kresbou Adriany Šimotové, kterou kryje poloprůsvitný obal, podtrhující zadumanou náladu sbírky, jež čtenáři nechce vnucovat jednoznačná řešení. O tom píše ve svém doslovu Jan Suk: o nesnadnosti interpretovat něco tak prchavého a ryze osobního jako je báseň. Přesto však zdůrazňuje to, čím je podle něj Její bolest výjimečná - autorka nepíše o sobě, ale o těch druhých, kteří nemohou svoje utrpení vykřičet. Snaží se vžít do jejich pocitů, protože jen potlačením vlastního ega může dojít ke katarzi.
Lenka Daňhelová: Její bolest. Protimluv, Ostrava 2012, 78 stran.
