Lorenz. Zrady
Nová kniha Anny Zonové, která kdysi razantně vtrhla do české literatury drsně naturalistickou povídkovou sbírkou Červené botičky, začíná v horách mezi partyzány. Drsný život plný nebezpečí, tvrdá disciplína, neustálá ostražitost. Ale přitom to nejsou tak docela partyzáni, jaké známe z válečných románů; připomínají spíše postavy ze zlého snu. Jejich chování postrádá přímočarou vojenskou logiku, je podřízeno podivným rituálům, napůl divošským a napůl až příliš sofistikovaným.
Podobně jako v Mňačkově románu Jak chutná moc někdejší odbojáři po převzetí moci začnou napodobovat svržené tyrany: prolhaná propaganda, palácové převraty, paranoia, považující každý odlišný názor za zárodek zrady. Bývalí spolubojovníci se navzájem nemilosrdně likvidují na základě nejfantastičtějších obvinění, paralýza postupně přechází ze stárnoucího vůdce na všechny v jeho okolí.
Autorka si libuje v surrealisticky provokativních detailech, zároveň však veškeré bizarnosti líčí s až kafkovskou věcností. Některé reálie odkazují přímo na období normalizace (jména protagonistů jako Lorenz, Gustáv, Strougal, i jejich žen: Magda a Viera podle Husákových manželek, Amorta zřejmě podle herečky Světly Amortové, známé fanatickou oddaností režimu), jiné jsou zas přehnaně exotické nebo až pohádkově nadčasové. Zonová používá krátké věty bez zbytečných ornamentů, aby zdůraznila ironický odstup od mužské záliby v mocenských hrách. I vnitřní monology postav jsou plné konspirativních šifer a ideologických frází, jak se všichni přizpůsobili životu ve lži a podezírání.
Oproti většině současné české literatury, která se s minulým režimem vyrovnává sebelítostí a žurnalistickou povrchností, Zonová dokáže totalitní zvůli představit pomocí fiktivního příběhu, který má až alegorické kvality. Rozbití děje na fragmenty a modelovost postav četbu nijak neusnadňuje; Anna Zonová potvrzuje pověst autorky nesporně originální, jejíž poetika ale není přístupná každému.
Anna Zonová: Lorenz. Zrady. Větrné mlýny, Brno 2013. 220 stran.
