Matouš
V dějinách české filmové kritiky nelze Jiřího Cieslara (1951-2006) nijak obejít - přesto, nebo právě proto, že jeho texty vždy vyvolávaly rozporuplné reakce. Jeho předčasná a dobrovolná smrt byla ve své době šokem: souvislosti této události přibližují nedávno vydané deníky, které spíše než literární kvalitou zaujmou svojí až sebezničující upřímností.
Dosavadní reakce na knihu Matouš: deník z let 2003-2006 jsou tak spíše rozpačité. Pro ty, kdo Cieslara označovali za proroka a málem za svatého, který byl příliš dobrý pro tento svět, se staly deníkové zápisy jistě překvapením. Autor se v nich jeví jako osobnost velmi komplikovaná a stíhaná mnoha běsy. A vedle otevřené výpovědi o marném boji váženého a úspěšného muže s duševní chorobou je zde samozřejmě i značná míra provokativní sebestylizace. Pasáže osobní až do nesrozumitelnosti se střídají s břitkými glosami k aktuálnímu společenskému a kulturnímu dění, vedle složitých úvah zde najdeme promluvy přímočaré až překvapivě vulgární. Setrvalým motivem je živočišnost, s níž si autor deníku zjevně nevěděl rady: četné alkoholické a sexuální excesy jako by byly pokusem řešit tento svár duše s tělem. Ostatně zacházení s matérií tak citlivou jako slovo je vždy riskantní, už pravěcí šamani za svůj dar platili životem na okraji komunity. Můžeme zde až v karikaturní podobě vidět vlastnosti, které jsou intelektuálům tradičně (a ne vždy zcela právem) přisuzovány: náladovost, sebestřednost, elitářství, histrionství.
Titul knihy vystihuje roli, kterou hrál v Cieslarově životě psychoterapeut Matouš Řezníček. Může nás poněkud zarazit, jak nekriticky se k němu osobnost tak nekompromisně kritická jako Cieslar dokázala upnout a řídit se jeho radami, leckdy dost bizarními. Zjevně byl pro něj Řezníček klíčovým spojencem v boji za nalezení duševní rovnováhy - a jeho smrt na podzim roku 2005 pak znamenala pro pacienta už příliš těžkou zkoušku.
Kniha vzbuzuje samozřejmě také otázky, nakolik je eticky únosné šťourat se posmrtně v něčích poklescích a pochybnostech. Snad nám může být omluvou, pokud ji dokážeme vnímat v obecné rovině: svým způsobem jsou totiž Cieslarovy texty i tragickou výpovědí o osudu intelektuála v současné době, která poskytuje tak málo skutečných intelektuálních podnětů, neboť banalita se stala modlou a film pouhým obalem na product placement. Zápisky o řadě českých celebrit prozrazují smysl pro sarkasmus a schopnost prohlédnout faleš - zároveň se ale nabízí otázka, zda také v té furiantské suverenitě, s níž se autor staví do role nemilosrdného soudce svých současníků, není trocha exhibice, jež už při psaní deníku myslela na jeho eventuální uveřejnění.
Dílo, které za Jiřím Cieslarem zůstalo, naštěstí promlouvá i bez bulvárních pikantérií. Bude-li tedy Matouš pro někoho pozváním k četbě Cieslarových esejů, splní svůj účel patrně nejlépe.
Jiří Cieslar: Matouš: deník z let 2003-2006. Torst, Praha 2015, 513 s.
