Natalio Grueso: Samota
Románový debut španělského diplomata Natalia Gruesa (* 1970) je mozaikou příběhů, které spolu mohou i nemusejí souviset: podstatná je totiž radost z jejich vymýšlení a sdílení. Najdeme zde muže, jehož životním posláním je doporučovat lidem knihy, které se hodí do jejich aktuální životní situace, i prostitutku, jež si nechává od zákazníků platit básněmi a povídkami. Bylo to koneckonců vyprávění příběhů, co stálo u kořenů lidské kultury, a navzdory všem chytře vymyšleným dekonstruktivním teoriím se pořád ještě může správné slovo ve správný okamžik proměnit ve skutek.
Kniha vypovídá o všem, co z nás dělá lidi (snění, láska, fantazie), i o tom, co naši lidskost ničí (chamtivost, válka) - ale také o tom, že ve složitém moderním světě se tím nejvzácnějším stává prostá blízkost druhého člověka. A také se dočteme, že pokud se naše nejskrytější přání vyplní, nemusí nám to být vůbec příjemné. Jeden z protagonistů si například povzdechne: "Sakra nevím, proč není mluvení zpoplatněný. Někteří ze sebe chrlí takový množství špatností a hloupostí, že by se to snad mělo hlídat." Následuje dystopická vize společnosti, v níž vládne tíživé mlčení, protože práva na všechna slova skoupil jeden miliardář a občané musejí za jejich používání platit vysoké poplatky.
Autor s až provokativní suverenitou střídá linie jednotlivých postav, různé časové roviny i exotické lokality (a dlužno uznat, že znalost popisovaných míst se mu dá uvěřit). Dokáže pro své účely využít prvky nejrůznějších žánrů: magického realismu, drsné gangsterky, lyrické sebereflexe, humorného cestopisu i červené knihovny (to zejména v závěrečné kapitole). Ovšem každý z motivů Grueso slibně načne, ale zase ho opustí přesně v tom momentě, kdy čtenáře skutečně začne zajímat rozuzlení. Snad je za tím autorova nezkušenost s románovou kompozicí, snad i snaha ponechat prostor čtenářově fantazii.
Čas vševědoucích vypravěčů již minul a naše skutečné životy také postrádají katarzi a pointu; propojení s ostatními lidmi je z naší perspektivy tak skryté, že si připadáme osamělí, a tajemný řád bytí z naší perspektivy vypadá nejspíše jako náhoda: "Možná že právě to je největší nešvar naší doby, že každý se cítí oprávněn všechno soudit, hned si utvářet na všechno názor bez minimální znalosti událostí, jako domýšlivý námořník, který pohrdá ledovcem a vůbec netuší, co ukrývá pod hladinou."
Natalio Grueso: Samota. Přeložili Olga Čtvrtníčková a David Utrera Dominguez. Host, Brno 2015, 256 stran.
