Nebezpečná literatura?
Dějiny literatury, ať se nám to líbí, nebo ne, jsou také dějinami cenzury. Nový svazek Teoretické knihovny, kterou vydává nakladatelství Host, přináší různé úhly pohledu na tento fenomén. V našem prostředí vzhledem ke zkušenostem s minulým režimem převládá pohled na cenzuru jako nástroj mocenské zvůle znemožňující svobodnou výměnu informací. Jenže cenzura se dá chápat také jako prosazování nějakého kánonu, vlastně řádu proti chaosu, a nemusí mít podobu tvrdého represivního zásahu; překladatelé, nakladatelé či redaktoři také literární text nějakým způsobem interpretují a odstraňují z něho to, co sami pokládají za nežádoucí. A ještě nenápadnější je autocenzura: mnohý autor nepřizná ani sám sobě, že svůj text upravuje do podoby, od níž očekává větší úspěch. A není skutečnost, že se státní orgány nesnaží současnou uměleckou produkci nijak kontrolovat, vlastně důkazem její naprosté bezvýznamnosti?
Na Západě tak přichází do módy koncepce zvaná "new censorship", hlásající, že fungující společnost musí potlačovat patologické jevy, které ohrožují společné soužití. Ostatně folklorem všech větších internetových diskusí jsou nářky nad "cenzurou", jak se nazývá odstraňování vulgárních, nenávistných a fašizujících komentářů administrátorem diskuse (je nápadné, že nejvíce tato cenzura pohoršuje ty, kteří zastáncům odlišných názorů vyhrožují fyzickou likvidací). A také na přeplněném knižním trhu má dnes úspěch hlavně to, co prvoplánově šokuje. Naplňuje se tak proroctví Milana Kundery z dob dávno předinternetových, že až se každý člověk stane spisovatelem, nastane chaos a panství blábolu.
Kniha obsahuje zamyšlení nad cenzurou od šestnácti významných světových literárních teoretiků a historiků. Lev Losev v textu Ezopský jazyk jako literární systém důkladně popisuje strategie, jimiž ruští spisovatelé v různých historických obdobích obcházeli zakázaná témata a vytvořili tak složitý alegorický jazyk. Podobně Richard Burt a jeho (Ne)cenzurování pod drobnohledem líčí různě motivované zásahy do her alžbětinských dramatiků. V obou případech se dá říci, že nutnost počítat s cenzurou přivedla autory k větší sofistikovanosti a metaforičnosti.
Jazyk některých příspěvků potvrzuje, že současná literární věda má potíže vyjádřit myšlenku bez opory složitého pojmového aparátu. Ten může, jako ve studiích Judith Butlerové nebo Armina Biermanna, snadno posloužit i sofistice stírající rozdíly mezi jednotlivými formami cenzury. Ve skutečném životě opravdu není regulace sexu a násilí v knihách totéž jako likvidace jakéhokoli kritického názoru. I když totiž přiznáme cenzuře právo na existenci, zůstává ještě klasická otázka: "Kdo bude hlídat hlídače?"
Tomáš Pavlíček, Petr Píša, Michael Wögerbauer (eds.): Nebezpečná literatura?. Antologie z myšlení o literární cenzuře. Host, Brno 2013, 552 stran.
