Obecné dějiny ničení knih
"Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti." (Karel Havlíček Borovský)
Prakticky hned poté, co člověk objevil písmo, vznikly také pokusy zlikvidovat zápisy s nežádoucím obsahem; už ze staré Mezopotámie se zachovaly doklady o rozbíjení hliněných tabulek s klínovými znaky. Venezuelský spisovatel a publicista Fernando Báez ve své rozsáhlé publikaci (vyšla v originále roku 2004, český překlad čerpá z druhého rozšířeného vydání, starého pouze rok) přináší četné doklady o ničení knih v dějinách, počínaje antickým světem, přes středověk s jeho náboženským fanatismem až po nacistické a komunistické režimy. Nejnověji ochudila politika čtenáře za irácké války, kdy bylo vypleněno mnoho knihoven s vzácnými rukopisy. Autor uvádí pochopitelně příklady především ze španělsky a anglicky mluvících zemí, ale zmíněni jsou také Jan Hus, Václav Havel či Bohumil Hrabal.
Kromě ideologické nenávisti uvádí autor další možné motivace: například studenti při svých veselicích pálí učebnice jako symbol nenáviděného školního drilu. Někdy svá díla likvidují také sami autoři, pokud nejsou spokojeni s obsahem. Knihy samozřejmě bývají ničeny i neúmyslně, při požárech nebo povodních, nemluvě o zanedbaném stavu depozitářů v chudých zemích (samospasitelným řešením není ani digitalizace - cédéčka totiž bývají napadána plísněmi z rodu Geotrichum). Báez však konstatuje, že případy, kdy byly knihy vydány zkáze kvůli neznalosti a lehkomyslnosti, jsou početně zanedbatelné proti organizované snaze sprovodit ze světa všechny konkurenční názory: "čím jsou národy nebo jednotlivci vzdělanější, tím jsou ochotnější ničit knihy pod vlivem rituálů apokalyptických mýtů."
Báez shromáždil úctyhodné množství historického materiálu: seznam literatury zabírá padesát stran a jmenný rejstřík dvacet. Bohužel si však počíná jako nadšený písmák, který chaoticky vrší informace, ale nedokáže je kriticky utřídit. Ve snaze podělit se o všechno, co v archivech našel, často zapomíná na dobový kontext a uvádí vážné katastrofy jedním dechem s margináliemi. Profesionálním dojmem nepůsobí ani jazyk knihy, podávající fakta suchopárně vědátorským stylem, aby v závěru kapitoly následovalo předvídatelné frázovitě moralizující shrnutí. Škoda některých kostrbatých formulací: Když se dočteme o Alfredu Rosenbergovi, že "zřejmě s poněkud roztržitou myslí se dne 16. října 1946 ráno ve své cele oběsil", pomyslíme si něco o autorově svérázném smyslu pro šibeniční humor nebo o tom, že jeden z překladatelů šel slovo od slova a neměl už čas zkontrolovat smysl celé věty. Přes tyto výhrady přináší Báezova kniha množství cenných poznatků z historie nejen literární a lze ji každému milovníku knih doporučit.
Fernando Báez: Obecné dějiny ničení knih. Od sumerských tabulek po digitální éru. Přeložili Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec. Host, Brno 2012, 604 stran.
