Objevy pozdního čtenáře
Milan Uhde prezentuje ve své nové knize esejů osobní pohled na českou
literaturu. Optika outsidera, kterým se Uhde za normalizace stal, mu umožnila
odstup od prověřených obrozensko-nejedlovských jistot. Počáteční obdiv
k levicové avantgardě postupně vystřídalo znechucení ze způsobu, jakým se
její ideály naplnily: a úvahy nad tím, zda nebyl problém v ideálech
samých, v utopistickém mesianismu, který v očích literátů světil veškeré
prostředky. Kniha obsahuje také ukázky z tvorby analyzovaných autorů,
takže působí jako komentovaná čítanka nacionalistických a socialistických omylů
české literatury posledních dvou století.
Uhde vyzdvihuje solitéry, kteří se k umělecké pravdě dostávají
spíše než autoři, kteří chtějí za každou cenu držet prst na tepu doby. Uplatňuje
v knize i své osobní vzpomínky na brněnské spisovatele, jako jsou Josef
Kainar nebo Oldřich Mikulášek. V Olbrachtově novele O smutných očích Hany Karadžičové Uhde vidí konfrontaci dvou
fanatismů: náboženského a protináboženského. Odsuzuje vyděračský pacifismus
Čapkova doktora Galéna a Haškova Švejka vidí (v překvapivé shodě
s marxistou Karlem Kosíkem) jako nadpřirozenou bytost, jejímž posláním je
odhalovat absurditu lidské existence. Jeho soudy jsou diskutabilní, ale
rozhodně provokují k zamyšlení.
Kniha není
jen o spisovatelích, ale také o duchovním vývoji moderní české společnosti. Problémem
je, že Uhde až příliš snadno vyvozuje z odlišné politické
orientace morální odsudek, před nímž dotyčného nezachrání ani případný
literární talent. Ovšem když člověk vidí, kam to intelektuálně i charakterově
dopracovala strana, jejímž byl Uhde čelným představitelem, zapochybuje, zda
jeho výměna komunismu za konzervatismus a kolektivismu za individualismus byla
skutečně takovým zmoudřením, jak to dnes prezentuje.
Milan Uhde: Objevy pozdního čtenáře. „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012. 368 stran.