Pohled na Balabána
Spisovatelka a literární vědkyně Blanka Kostřicová se pokusila v útlé knížce s názvem Sestupy a naděje Jana Balabána podat první ucelený pohled na dílo Jana Balabána (1961-2010), zasadit jej do kontextu doby a vysledovat jeho vnitřní linii. Kromě vlastní erudice jí při práci napomáhala skutečnost (byť explicitně nepřiznaná), že se s ostravským spisovatelem přátelila od studentských let. Z textu proto cítíme více než snahu o pouhé akademické pojednání, potkáváme se tu i se spisovatelem-člověkem. S tvůrcem, jehož životní postoj se odvíjel - jako u mnoha jeho vrstevníků - z pocitu, že opustil nebo byl nucen opustit "ráj" (dětství) a že byl vržen do života, jemuž nerozumí, v němž je osamocen a v němž hledá své místo a naději pro další život. Svou tvorbu Balabán považoval za vydávání svědectví o tomto hledání a snažil se o co největší upřímnost a poctivost při jeho formulaci.
Na svých textech pracoval dlouho a důkladně a byl bytostně sebekritický. Jeden z kořenů jeho vážného přístupu ke psaní lze odvodit z úryvku z rozhovoru pro Lidové noviny z roku 2004, který Kostřicová cituje: "Jsem rodem z evangelické českobratrské tradice a tam je neobyčejně silný důraz na Bibli, na studium Bible. (…) Odtud představa knihy jako podstatné věci, která snad může zachránit svět. Ale kniha sama o sobě není fetiš. Důležité je, jestli ji někdo může otevřít a přečíst. (…) Předat ji někomu."
Jan Balabán zemřel na prahu padesátky, přičemž jeho dílo bylo na jedné straně zdánlivě uzavřeno povídkovým souborem Jsme tady, který je dle Blanky Kostřicové velkým posunem ke smíření a k naději, na straně druhé zůstalo nedopovězeno: Poslední román Zeptej se táty, vydaný posmrtně, zanechal ve vzduchu otázky jednak o svém stavu dokončení, jednak o palčivosti osudových úvah, které Jana Balabána trápily.
Blanka Kostřicová: Sestupy a naděje Jana Balabána. Civipolis, Olomouc 2013.
