Příběh v řeči nepřímé
Kniha Aleny Zemančíkové Příběh v řeči nepřímé je hořkou výpovědí o dvou generacích: o té, která v poválečné euforii odešla budovat pohraničí, zažila idealistické vzepětí šedesátých let a jeho náhlý konec, a o jejích dětech, jež zformovala epocha normalizace, kdy se nesmělo prakticky nic. Reakcí byl únik do vnitřní emigrace, z níž většina lidí nenašla cestu ani po pádu režimu. Teprve v samém závěru knihy se objevuje jistá smířlivost, autorčino přijetí rodového odkazu včetně jeho problematických stránek.
Kniha je přehlídkou debaklů společenských i privátních. Postavám vše komplikují umělecké a intelektuální ambice, náročnost na sebe i okolí, touha po seberealizaci, která není v daných poměrech možná. Výsledkem je vykořeněnost a frustrace, chaotický kočovný život poznamenaný střídáním partnerů, což děti začínají brát jako něco normálního a v dospělosti podvědomě napodobovat. Zemančíková s hořkostí zobrazuje všechna nedorozumění a křivdy, které na své cestě za štěstím způsobujeme svým nejbližším. Popisuje ale také zaniklý svět plný paradoxů, jakým bylo západočeské pohraničí padesátých let, s honosnými vilami po odsunutých, které se přidělovaly spíše za trest, neboť byly pro průměrně vydělávajícího člověka absurdně náročné na údržbu a otop.
Na rozdíl od většiny memoárů, vyznačujících se sklonem lidi a události zpětně idealizovat, vypravěčka šokuje svojí otevřeností, která nikoho nešetří: "Byl rok 1971, okresní normalizace už byla v plném proudu a můj nevzdělaný a zakomplexovaný tatínek se v televizi, kam se dostal jako elektrikář, stal náhle produkčním. Všechny schopné a nadané v té době vyhodili, náhlá a nezasloužená kariéra mého otce byla příkladem zneužití hloupých i spiknutí netalentovaných ctižádostivců."
Zvolený styl vyprávění v nepřímé řeči osciluje mezi autobiografií a obecně generační zpovědí, má ale také svoje úskalí: tím, že ostatní postavy poznáváme pouze z hlediska vypravěčky, si na ně sotva dokážeme udělat vlastní názor; můžeme jen tušit, že věci se třeba staly i jinak, než je nám předkládáno. Tento typ literatury ve čtenáři vzbuzuje podvědomou potřebu oddělovat Dichtung a Wahrheit, což nám ale autorka nijak neusnadňuje. Místy tak její text působí spíše jako autoterapie, zachraňují ho však momenty, které dokáží proměnu ducha doby vystihnout v hutné zkratce: "V domech Na Parkáně nikdo nebydlí. Vejdeme spolu do čísla 44, schody jsou kovové místo starých dřevěných prošlapaných. V bytě naší babičky je sekretariát jedné mocné politické strany."
Alena Zemančíková: Příběh v řeči nepřímé. Větrné mlýny, 2016, 208 stran.
