Sport je umění
Kulturní rubriky jsou v dnešních masmédiích Popelkou, naproti tomu ty sportovní stále bobtnají. Moderní umění se ve svém mesianismu obracelo k masám, zůstalo však záležitostí úzké elity. Naproti tomu sport, původně sloužící jako zábava pro privilegované vrstvy (sám výraz pochází z latinského "disportare", rozptylovat, a právě tento jeho aspekt velmi vadil Miroslavu Tyršovi, který své sokoly vedl především k službě vlasti), se stal záležitostí vpravdě všelidovou, se všemi klady a zápory. Kniha Petra Volfa je postavena na nápadu spojit oba fenomény a zmapovat české umění dvacátého a jedenadvacátého století právě z hlediska sportovní tematiky. Snad je za tím i nálada doby, které se nedostává velkých, obecně sdílených příběhů. Sport přináší pohyb, barvy, emoce - to vše je pro umělce inspirativní, přičemž diváci bývají leckdy zajímavější než aktivní soutěžící.
Nejde jistě o nic nového pod sluncem: první soška znázorňující zápasníky vznikla v Mezopotámii před více než čtyřmi tisíci lety. Za zmínku stojí, že součástí moderních olympijských her byly původně také "umělecké soutěže" (medaile v nich získali i naši zástupci Josef Suk, Jaroslav Křička a Jakub Obrovský); zrušeny nebyly proto, že porovnávat kvalitu uměleckých výtvorů je činnost více než ošidná, ale proto, že kumštýři na volné noze nesplňovali tehdejší přísná amatérská kritéria.
Mezi rozmachem moderny a zmasověním sportu není jen náhodná časová shoda, svou roli zde jistě sehrály ideály emancipující se střední vrstvy včetně soutěživosti postavené na piedestal. Volf v této souvislosti připomíná průkopnickou osobnost Miloše Jiránka i exaltovaný tón Teigeho manifestů, nekriticky uhranutých vším moderním. Mezi umělci můžeme ostatně najít až překvapivě mnoho aktivních sportovců: existoval výtvarnický hokejový tým Paleta vlasti, Theodor Pištěk byl úspěšným automobilovým závodníkem a Karel Malich v mládí vynikal hned v několika disciplínách. K tvorbě je zřejmě potřeba jistá dávka adrenalinu, obě aktivity spojuje snaha vyniknout a proslavit se, stejně jako potřeba houževnatosti i schopnosti rozeznat a rozvinout talent.
Je zde samozřejmě také posun daný tím, že sport přestal být hrou a stal se fenoménem masmediálním, ekonomickým i politickým. Představa sportovce jako národního hrdiny, který za nás zástupně vybojuje bitvy, do nichž se nám samotným nechce, je koneckonců kýč non plus ultra. Sport, původně založený na lidské potřebě překonat svá omezení, se tak stává vlastní karikaturou: ať už jsou to spartakiády, kterými totalitní režim okázale demonstroval svou všemocnost a všudypřítomnost, nebo současný sportovní byznys, jenž staví na hlavu Volfem zmiňovaný kiplingovský ideál založený na umění prohrávat, neboť promarněná gólová šance může mít stejně fatální existenční důsledky jako prohra v kapitalistické konkurenci. A mladí rozhněvaní tvůrci se proti tomu samozřejmě vymezují: ani svatý Václav pověšený vzhůru nohama dnes není takovou subverzí, jako když skupina Guma Guar vystavila Jardu Jágra coby kostlivce.
Volfova kniha je čtivá a nabitá informacemi, autorův styl je ovšem občas až příliš žurnalisticky efektní, obracející se k co nejširšímu publiku. Reprezentativní publikace je doprovázena množstvím reprodukcí i zrcadlovým anglickým překladem - podařilo se zkrátka najít atraktivní téma, které je třeba využít. Nic proti tomu, pokud se díky tomu podaří k současnému umění přitáhnout nový okruh zájemců, přinášejících osvěžující pohledy a podněty. Jde jen o to, abychom neztratili schopnost rozeznat hru od reality.
Petr Volf: Sport je umění. KANT, Praha, 2015, 500 s.
