Tichý dech
Pražský chirurg Jan Trachta v knize, oceněné i v soutěži Magnesia Litera, popisuje své působení v organizaci Lékaři bez hranic (Médecins sans frontières, MSF), pro kterou pracoval v Kongu, zmítaném občanskou válkou všech proti všem, a na Haiti, postiženém katastrofálním zemětřesením v lednu 2010. Jeho zápisky jsou příjemně civilní a nepatetické, ukazují spíše všední život, k němuž patří malé venkovské nemocnice, fungující jen díky enormní obětavosti a smyslu pro improvizaci, i ozbrojené soldatesky, které už ani nepředstírají, že mají kromě drancování nějaký program, a tudíž mezi nimi není možná ani mírová dohoda. Místy autor osvědčí i smysl pro suchý humor: "… prý budeme projíždět i jedním z národních parků, kde jsou gorily a vojáci. Pierre mi hned ochotně vysvětluje, že gorily jsou plaché, zatímco vojáci vůbec ne. Dovedu si to představit."
Pracovníci MSF nejsou nadlidé, i jim pochopitelně hrozí vyhoření. Motivací k odchodu do rozvojových zemí u nich nebývá zpravidla mesiášský komplex, ale spíš snaha zkusit něco jiného, než je rutinní a zbyrokratizovaná medicína velkých západních továren na zdraví. Trachta otevřeně popisuje své slabosti, pocity únavy a marnosti, i to, jak destruktivní vliv může mít nedostatek obyčejného fyzického pohodlí. Frustrující je nutnost vycházet s guerillovými vůdci, která z lékařů dělá svým způsobem kolaboranty (například mezinárodní pomoc směřující do táborů rwandských uprchlíků se železnou pravidelností končila u militantních skupin a krvavý konflikt tak de facto prodlužovala), i to, že šéf nemocnice musí řadu těžkých pacientů nechat zemřít, protože kapacity zkrátka neumožňují pomoc všem potřebným. A když se lékařům podaří někoho udržet při životě, neznamená to ještě, že dotyčného brzy nezastřelí jen tak pro zábavu kdokoli jiný, kdo má kalašnikov.
V Africe je nutno zvyknout si na to, že co se nám jeví absurdně, má svoji vnitřní logiku: "Vypadá to, že Konžani dost vydrží a k doktorovi nechodí zbytečně, někdy naopak evidentně pozdě. Mohou za to i velké vzdálenosti. Žije-li někdo v buši dva tři dny pochodu od nemocnice, v zemi, kde auta, autobusy ani vlaky prakticky nejezdí, je doba sklizně a kolem chýše běhá pět malých hladových krků, nikomu se na výlet k doktorovi nechce. Nedej bože, aby ho pak ještě ve špitále zavřeli a nechtěli hned pustit domů. Co potom? Je to možná nedomyšlené, jeden tak může přijít o ruku nebo o nohu; jenže to vědí běloši, kteří se váleli patnáct let ve škole, místo aby dřeli na poli, a mají proto dojem, že si dovedou představit, jak to na světě s nemocemi chodí."
Navzdory všem literárním cenám je zjevné, že Trachta je sice výborný vypravěč, ale není spisovatel. Jeho kniha je spíše mozaikou příhod, chybí jí kompozice a gradace. Přesto díky silnému tématu čtenáře nenudí; můžeme nad ní začít uvažovat třeba o tom, zda za tou snahou odstranit ze světa veškeré utrpení není cosi, co je v podstatě nepřátelské životu jako takovému. A nemusíme hned vzpomínat na pana Kopfrkingla: také současná západní civilizace, se svým důrazem na bezpečnost a hygienu, evidentně postrádá obdivuhodnou vitalitu obyvatel Konga a jejich schopnost radovat se z maličkostí.
Lékaři bez hranic samozřejmě nedokážou zachránit celý svět, ale každý lidský život má svou cenu. A nakonec na jejich aktivitách možná vyděláme i my; za extrémních podmínek si lékař uvědomí věci, které by ho v Evropě ani nenapadly: "Za zdraví pacienta není odpovědný žádný ideální vševědoucí lékař, ale lékař s omezenými možnostmi a znalostmi. Navíc stejnou měrou jako pacient sám. Proto má být pacient uznán jako partner a má mít možnost chovat se jako partner. Jako skutečný vlastník svého těla a duše s právem pokládat lékaři zdržující a malicherné otázky vyčtené na internetu, protože se ho každá malichernost v jeho nemoci zásadně dotýká."
Jan Trachta: Tichý dech. Zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti. Paseka, Praha a Litomyšl 2013, 216 stran.