Venkov v českém filmu 1945–1969
Dalo by se konstatovat, že obsah knihy Venkov v českém filmu 1945-1969. Filmová tvář kolektivizace vystihuje spíše její podtitul než hlavní název. Autoři se zaměřili spíše na filmařskou reflexi způsobů, jimiž komunistický režim prosazoval své cíle na venkově, než na život venkova samého. Filmy, na které se nedá uplatnit politické hledisko, jsou proto v knize opomenuty (například Romance pro křídlovku, Intimní osvětlení, Utrpení mladého Boháčka).
Počátkem padesátých let plnil film roli názorné propagandy, v níž nebylo místo pro pochybnosti: "Filmy by měly ukazovat, že individuální starosti jsou naprosto zbytečné," jak prohlásil jeden dramaturg. Prioritou režimu bylo zakládání jednotných zemědělských družstev, které mělo v praxi spíš podobu neurvalého zabírání veškerého soukromého majetku. Zpočátku byly filmy idylické, líčily výhody společného vlastnictví a družstva byla otevřená všem (Ves v pohraničí). Kolektivizace však vůbec neprobíhala podle plánů a bylo potřeba to na někoho svést: děj filmů tedy popisoval hlavně činnost nepřátel (Přicházejí ze tmy): napřed zarytých odpůrců vstupu do JZD, pak už se záškodníci hledali i mezi samotnými družstevníky.
Autoři ukazují, jak se propaganda zaměřovala především na skupiny, které v tradiční venkovské pospolitosti hrály druhé housle: nejen bezzemci, ale také ženy (Vzbouření na vsi, Cesta ke štěstí, Frona) a mládež (Usměvavá zem). Některé venkovské tradice byly tvrdě potlačovány, jako religiozita (kniha líčí, jak byli v roli lokální autority kněží nahrazováni učiteli - což později karikoval film Farářův konec), jiné naopak vyzdvihovány, jako do naprosté bezkonfliktnosti vykleštěný folklór (Ještě svatba nebyla, Zítra se bude tančit všude). V podstatě přezíravý vztah propagandistů k zemědělcům ilustruje fakt, že kladným hrdinou je často funkcionář, který na vesnici přišel z továrny, poměry tedy nezná a řídí se pouze třídním instinktem.
S uvolněním poměrů ve druhé polovině padesátých let filmů s venkovskou problematikou ubylo; celkem logicky, protože filmoví pracovníci jsou lidé spíše městští (byla dokonce vyhlášena soutěž o nejlepší námět z vesnického prostředí, ale neobjevil se v ní ani jeden použitelný text). Navíc se ve filmech objevovala stále otevřenější kritika poměrů (Velká samota, Zelené obzory, Cesta hlubokým lesem) a po zrušení cenzury v roce 1968 už zcela převládl pohled na padesátá léta jako dobu zvůle a destrukce (Noc nevěsty, Všichni dobří rodáci).
Kniha se zaměřuje pouze na téma politického dozoru nad filmaři ve sledovaném období. Proto v ní nenajdeme například odpověď na otázku, proč se znárodněná kinematografie dokázala služebné role brzy zbavit, kdežto ta zprivatizovaná do ní upadá stále více.
Petr Slinták, Hana Rottová: Venkov v českém filmu 1945-1969. Filmová tvář kolektivizace. Academia, Praha 2013.
