Zloději času

Zloději času. Repro www.kosmas.cz

Povídky Vítězslava Jareše se odehrávají v současné Praze, převážně na Žižkově, autor spojuje konkrétní reálie s fiktivní hospodou U Habáska, ležící mimo čas a prostor. Právě zde vysedává podivný mužík, kolem něhož se točí všechny příběhy. Neškodně vyhlížející a starosvětsky zdvořilý pan Vonk vám splní jakékoli přání, chce za to jen maličkost, aspoň z materialistického hlediska: vaši duši. Poetika knihy poněkud připomíná román Rady a Žáka Z tajností žižkovského podsvětí, ovšem odpovídá drsnější době, kdy peklo je blíže, než si dokážeme představit.

Ačkoli mají povídky detektivní a hororovou zápletku (autor knihy se podílel na televizních seriálech Dobrodružství kriminalistiky a Kriminálka Anděl), jsou to vlastně morality, v nichž to funguje naprosto férově: každá postava dostane na výběr mezi dobrem a zlem a dopadne podle toho, co si zvolí. Připomínají tak svět tradičních pohádek, v němž je peklo institucí bohulibou (pardon), spravedlivě trestající lidskou hamižnost a zpupnost. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby existence posmrtných muk působila preventivně, ale na to je lidstvo příliš nepoučitelné.

Texty jsou umístěny převážně do prostředí médií a showbyznysu, kde mají pokušitelé samozřejmě ideální podmínky. Nejzdařilejší je povídka Nabídka pana Vonka, v níž se člověk bez literárního talentu stane spisovatelskou celebritou. Vtipná je také pasáž z povídky Svědomí, ve které oblíbené fráze o úspěchu podloženém tvrdou prací a lidské závisti pronáší prohnaný kapsář. Jareš dokáže příběh trpělivě rozvíjet až k nečekané pointě, jako v povídce Láska je sobecká.

Jeho kniha je oddychovým letním čtením, které nepředstírá intelektuální ambice, ale poctivě plní svůj účel. To platí i o komiksově laděných ilustracích Nikoly Cuce, nepovyšujících se nad text. Autorův suchý humor je dobře poučen na vzorech jako Roald Dahl nebo John Wyndham, dokáže si originálně pohrávat se žánrovými klišé i teologickými paradoxy. Dokázal to, co se mi u současné české knihy už dlouho nestalo, totiž že jsem se smál nahlas.

Vítězslav Jareš: Zloději času. Anahita, Praha 2012, 256 stran.