KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

O jinotajích ve výtvarné publicistice nad textem Viktora Čecha přibližujícím charakter a finalisty letošního ročníku CJCH.

Vlastně je to docela dobrý text, říkám si nad článkem výtvarného kritika Viktora Čecha o Ceně Jindřicha Chalupeckého (CJCH) v posledním říjnovém čísle Ateliéru. Přehledně představuje finalisty, jazyk není apriori odborně zauzlovaný, takže čtenář může číst i rozumět, a nadto skutečně trefně pojmenovává určité klíčové prvky, ať už se týkají individuálních charakteristik umělců, nebo celkového pojetí letošní výstavy, která v pražském Veletržním paláci probíhá do 4. ledna.

Možná právě proto pak vyniká nadbytečná teatrálnost a rozpačité pasáže. Rozumějme, dramatičnost jazykových gest, či dokonce dramatizace kritiky může hrát v textu (sdělení) důležitou a cennou roli, slouží-li ovšem skutečně vyjevení obsahu recenzovaného umění, nebo případně čtivosti samotného textu. A jak je to v tomto případě?

Viktor Čech si v úvodním odstavci namísto rozvinutí „předprogramovaného kritického diskurzu“ postěžoval, že požadavek kritického pohledu končí u většiny tuzemských kritik účelovou agresí nebo absencí logické argumentace. „Po mých zážitcích z četby takovýchto výplodů z poslední doby, kdy už jsem se cítil úplně ohlušen onou okázalou a oslavovanou dělostřelbou, v jejímž čmoudu a rámusu se už ani nikdo nedívá, že nezasáhla žádný cíl, rozhodl pro jediné.“ Načež milému čtenáři slibuje, že jeho soud bude veskrze pozitivní, ale patřičně podepřený konkrétnějšími argumenty. Čtenář ocení dramatický úvod i ironický osten, zasměje se a lační po dalším. Tady však, přes zmíněné cenné postřehy, dochází ke znejistění – skončil onen rozmáchlý ironický hlas úvodním odstavcem, nebo se prožírá i celou stavbou článku?

Lenka Lindaurová, výkonná ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého, nedávno prohlásila, že popularizace je zájmem Ceny samotné. Články Ateliéru asi vyloženě popularizaci neslouží, ale dílem na ní stojí. Vedle výjimečných větších kritických statí je většinovou náplní periodika výtvarné zpravodajství, servis čtenářům, které umění zajímá a snaží se orientovat. V mnoha jednotlivých textech kurátorů pak o popularizaci určité tendence, pohledu či konkrétní výstavy zcela jistě jde.

Text Viktora Čecha si pohrává s požadavky odborného textu; avizuje, čemu se bude věnovat a jakým způsobem, a na konci konstatuje, že se tato předsevzetí podařilo naplnit. Jenže nepodařilo. Ani úvodní tvrzení, že „letošní ročník nabízí svěží pohled na reprezentativní výběr…“, ani závěrečné „je zřejmé (z argumentů v článku, pozn. P. K.), že se jedná o jeden z nejvíce vyvážených a nejlépe připravených ročníků této ceny…“ není nijak argumentováno, jak autor okázale v úvodu slibuje. Jako by se tak sám připojil k tomu „čmoudu a rámusu“… Žádná úvaha o současném umění, z níž by pětice finalistů vyplynula jako reprezentativní. Autor se spokojí s konstatováním, že byl příjemně překvapen výběrem umělců z této části (sic!) scény, kteří se již výrazně zapsali, ale ještě od nich lze leccos očekávat.

Vyjma zhodnocení architektonického řešení expozice žádné srovnání s jinými ročníky, aby se čtenář utvrdil v kvalitě letošní přípravy a vyváženosti. Jediným naplněním avizovaného tak zůstává „svěžest“. Ta je totiž hned dvakrát připomenuta v odstavci věnovaném Martinu Kohoutovi a ono osvěžení výstavy Kohoutovými pracemi zde Viktor Čech opravdu vysvětluje a obhajuje. Z této obhajoby se nakonec stává i velmi sympatická kritika letošní příliš sladěné a o diváckou výjimečnost usilující instalace CJCH jako celku. Argumentace by tak byla v zásadě využitelná i na odlišném, a přesto současně aktuálním poli – odpovídá totiž tomu, co očekáváme od stále populárních tak zvaných mladých vín, za nimiž lidé v listopadu vyrážejí do ulic mnoha měst. Pro jejich svěžest (a šikovnou propagaci) nestojíme v jejich případě o celkovou vyváženost tak kladně hodnocenou u vín starších.

Vystupuje-li Martin Kohout mezi domněle mladými vzorky jediný jako svatomartinské víno, zdá se, že by to měl být on, kdo si odnese titul laureáta letošní CJCH. Viktor Čech však čtenáři tuto přímočarost šikovně překazí (ne)snahou vysvětlit zdroje Kohoutova tvůrčího uvažování. Na poměrně malé ploše jednoho odstavce, již má na celé představení autora, hned třikrát zdůrazňuje, že Kohoutovo tvůrčí uvažování těží z uměleckého prostředí a myšlení mimo český kontext, aniž by čtenáři jen nastínil, v čem odlišnost tohoto kontextu tkví především. Jistě, prostoru je málo, ale potom ani nebudu z něčeho, co nemám šanci přiblížit, dělat opakující se mantru, tajemnou živou vodu, mystérium Západu.

Ne, je tu příliš mnoho zjevných rozporů! Takových, že nám začíná být jasné, že pisatel je osnoval, že je připravoval tak, aby čtenáři nabídnul vrstevnatější strukturu čtení. Viktor Čech se tu v rámci kritiky letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého současně kriticky vyslovuje k výtvarné kritice obecně, a to nejen tou rozporuplnou vějičkou úvodu, ale právě jejím dotažením skrze celý text až po závěr. S nenuceností a při zachování jazykové kompatibility vedle sebe řadí ostentativní sarkastický pranýř zaužívaných kompozic a manýr výtvarně kritických textů a vlastní hodnotné postřehy z recenzované výstavy. 

Viktor Čech: Cena JCH 2014. Ateliér, 2014, číslo 21-22, strana 16.