Specifický vztah k realitě
Rozhovor nejen o sběratelství, inspiraci a pohledu veřejnosti na umění s Ondřejem Basjukem a Šárkou Koudelovou vedli studenti ateliéru malby jihlavské uměleckoprůmyslové školy u příležitosti aktuální výstavy v galerii Alternativa Oblastní galerie Vysočiny.
Kdy jste se rozhodli, že se vydáte cestou umělce?
Ondřej: Stát se umělcem jsem se rozhodl ihned po první maturitě na obchodní akademii. Při druhé, opravné jsem již byl přijat na vysokou uměleckou školu.
Šárka: To se asi těžko definuje, ale mluvila jsem o tom prý, už když mi byly asi čtyři roky.
Jaké jsou vaše umělecké vzory, kde berete inspiraci pro své práce?
Ondřej: V podstatě žádné dlouhodobé vzory, které by mě ovlivňovaly v práci, nemám. Mám rád lidové umění – globálně, od Mongolska po umění amerických indiánů – Josefa Ladu, Paola Ucella, období quattrocenta. „Inspirací“, spíše důvodem, proč něco začnu dělat a udělám, je nějaká konkrétní situace. Ať už je to konfrontace s galerijním prostorem, který mě svou nedokonalostí nutí na něj nějak reagovat, nebo je to nějaká obecná (politická) situace, kterou se třeba média zrovna zaobírají. Když náhodou navštívím nějakou výstavu umění a je tam náhodou něco super skvělého, jdu domů a musím si dokázat, že to taky dokážu. Například bratři Chapmanové v Rudolfinu. Geniální umělci – a teď zdůrazňuji, že mě vůbec nezajímá jejich šokantní téma! – kteří jsou schopni klamat diváka materiálem. Oni na to mají lidi, já to všechno chci dokázat sám. Vystavují staré dřevěné africké sochy, ale ony jsou nové a z bronzu… To poznáte teprve, až když poklepete.
Šárka: Nedá se říct, že bych měla umělecký vzor, ke kterému cíleně směřuji. Dokonce si myslím, že to pro umělce není přínosná cesta. Pokud má vzniknout něco nového, s dosud nepoznaným pohledem či názorem, těžko se tak stane nápodobou oblíbeného umělce, který už poznaným je. Samozřejmě ale jsou umělci, ať už z historie, nebo současní, kteří mi svým přístupem konvenují. Můžu jmenovat například tak protikladné osobnosti, jako byl vlámský malíř přelomu patnáctého a šestnáctého století, a třeba Mike Kelley nebo Nam June Paik, který mě inspiroval i k instalaci Prázdná místa v Oblastní galerii Vysočiny. Často skloňovaná inspirace je všude.
Proč je, Ondřeji, většina vašich obrazů v temnějších barvách?
Ondřej: Tuto otázku nemám rád, protože mně ji kladla už moje babička, když jsem jí dal k narozeninám ve svých osmi letech obraz s černými horami, nad kterými kroužili černí ptáci. Byl to olej na plátně... dodnes se všichni ptají. Já to temně nevidím. Pro mě jsou ty obrazy non-temné.
A kde se vzala vaše vášeň k minerálům, Šárko?
Šárka: Minerály sbírám od útlého věku, takže je to věc, kterou mám velmi dlouho uloženou ve své vizuální paměti. Myslím, že spojují téměř všechno, co mě zajímá – fyzikální zákony, jako je lom světla, hustota, optické jevy, nekonečné množství detailů, různorodou barevnost a morfologii, fraktálovou teorii i teorii strukturalismu.
Jakou roli hrají portréty schované v některých minerálech na vašich obrazech?
Šárka: Dá se říci, že tak zvané schovávačky v mých obrazech jsou výsledkem surrealistického přístupu, ale já se za surrealistu rozhodně nepovažuji. Podle mě je za tím v podstatě strukturalistické chápání světa, kdy vše je „jedinou hmotou“ (což je název pro mě velmi důležitého a časově neohraničeného cyklu na sebe navazujících malých pláten), to znamená souhrnem spolu souvisejících dějů a reakcí.
Sběratelství se věnujete oba. Co k tomu táhlo vás, Ondřeji? Jak jste se dostal ke sbírání sošek?
Ondřej: Celý život jsem něco sbíral, známky, numismatiku, vlajky, knihy, hokejové sběratelské karty, modely aut a vojenské techniky... Zůstal jsem jen u knih (mám jich asi tři a půl tisíce) a ve dvou z nich jsem se v patnácti letech dočetl o Tibetu. Pak jsem dostal od babičky jednu malou buddhistickou sošku z osmnáctého století, kterou přivezl děda z Mongolska v padesátých letech. V té době začínal v ČR internet, ale nebyl tak dokonalý jako teď, nedalo se nic kupovat, informace byly spíš velmi regionální. Počkal jsem cca třináct let a koupil jsem přes internet první sošku. Pak už to šlo jako v pohádce o dědečkovi, který měnil, až vyměnil. Tak vznikají sbírky. Teď mám kolem čtyřiceti soch, převážně z osmnáctého století, už měním jen v největší nouzi, ale ne za sochy – za jídlo.
Jak si myslíte, že lidé v dnešní době vnímají umění?
Ondřej: Nevím, jaké lidi máte na mysli. Já mám zkušenosti jen s pár skupinami: Obyčejní lidé, co s tím nemají nic společného, bych řekl, umění velmi obdivují. Ale většinou si vystačí s obrazem hyperrealistického charakteru. Pak jsou poloinformovaní a ty neznám; potom sběratelé... ti se dělí taky na více skupin, někteří to vnímají jako sport, investici, někdo to prostě jen miluje. A poslední skupina, kterou znám, jsou galeristé a kurátoři, a ty zase zajímá spíš ta legenda okolo (která to prodává a propaguje) než samotný produkt. Nedokážu tedy říct, jak lidé vnímají umění. Jsem insider, a těžko uvidím sebe jejich očima.
Šárka: Je jasné, že jinak vnímá umění někdo, kdo mu věnuje všechnu svoji energii, a jinak člověk, který má v hledáčku hodnot výdobytky svého těžkého živobytí, práci, a na podobné „kratochvíle“ mu nezbývá místo ani čas. Přesto si myslím, že umění má ve společnosti nezastupitelný smysl, i kdyby pro někoho znamenalo pouze to, na co se dá nadávat. Umění vznikalo i v pravěku, kdy šlo o život téměř každý den. Zároveň je jasné, že úroveň umění i výše jeho pochopení společností mohou být určitým měřítkem vyspělosti. V našich malých českých poměrech ještě máme hodně co dělat, ale jsem přesvědčená, že se situace dost zlepšuje. Ačkoliv debaty typu „proč Chalupeckého cenu vyhrála díra ve zdi“ (minulý rok, kdy Dominik Lang jako svoji účast na výstavě finalistů Ceny intervenoval do prostoru Veletržního paláce vyříznutím kruhového okna, kterým se dal pozorovat východ a západ slunce) působí na první pohled negativně, myslím, že se vlastně jedná o skvělou věc – o moment, kdy se o jediném uměleckém díle baví díky zprávám v televizi velká část národa. Většina asi s posměchem, ale určitě se našel někdo, kdo si rozšířil obzory chápání umění a vlastního vnímání světa vůbec.
Co nového teď chystáte, na čem pracujete?
Ondřej: Chystám teď výstavu v Brně v Galerii mladých, ale nevím, co tam bude, jdu se tam teď podívat, jak to tam mají. Víc do budoucnosti nevidím, plánování předchází zklamání.
Šárka: Mám teď za sebou menší výstavní maraton. Pro stále probíhající výstavu v galerii Kostka v pražské MeetFactory jsem po devíti měsících práce dokončila velký obraz (pozn. red.: o této výstavě píšeme i zde). Teď se chystám na prostorové věci – objekty na pomezí obrazu a „sochy“. Těším se, že začnu další velké plátno, které nebude tak zatížené tím, že bylo první. V únoru ale pravděpodobně pojedu na semestrální stáž na vídeňskou Akademii, takže velké věci asi budou muset počkat, špatně by se převážely.
Jste umělci, kdyby to tak nebylo, čemu jinému si myslíte, že byste se věnovali?
Ondřej: Kdybych nebyl umělec, asi by to byl úplně jiný Basjuk, než je tenhle. Pokud bych měl stejný talent zručnosti, asi bych teď byl ve vězení. Kdybych byl ten samý Basjuk, ale bez talentu, možná bych se naučil počítat a stal se účetním, jak se před mou střední školou plánovalo. A kdybych byl ten samý Basjuk, který šel za svým dětským snem, asi bych byl každý den někým jiným, abych se nenudil.
Šárka: To se těžko představuje. Buď bych stejně dělala něco blízkého umění, třeba psala, nebo bych se věnovala přírodním vědám, nebo bych vařila a pekla. Umění, věda a vaření mají víc společného, než by se mohlo na první pohled zdát.
Sběratelův drobnopis – Specifický vztah k realitě: Ondřej Basjuk, Šárka Koudelová, Ondřej Boušek. Galerie Alternativa, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 13. listopadu 2014 – 11. ledna 2015.