V zelených zátokách benátské laguny
Vzhledem k sousloví „Všechny budoucnosti světa“, které se stalo osou letošního benátského Bienále, asi neudiví, že v jeho rámci narazíme i na prezentace, které tematizují environmentální rozměr lidské existence. Překvapení je o to menší, že jsme řadu zelených a zelenajících se projektů mohli zaznamenat na mamutích přehlídkách umění již v minulosti, stačí připomenout poslední Documentu v Kasselu. Jak se kurátoři, umělci a environmentalisté vyrovnali s problematikou tentokrát? Vydejme se na krátkou procházku městem, jehož obyvatelé mají v tomto ohledu skutečně o čem přemýšlet.
Sraz je před ázerbájdžánským pavilónem, respektive jeho částí B. Zatímco áčko je jakýmsi přehledovým koncentrátem „ázerbájdžánské moderny“, krotké avantgardy vznikající v místech politicky, kulturně i geograficky vzdálených uměleckým epicentrům Západu, druhá část, detašovaná v paláci na břehu Grand Canale, pojala prezentaci nazvanou Vita vitale, určenou bezvýhradně problematice životního prostředí. Proč? V pozadí hledejme Heydar Aliyev Foundation, jak napovídá již titul, ovládanou ázerbájdžánskou státorodinou. Její příslušnice a zároveň funkcionářka jmenovaného fondu Leyla Aliyevová se zajímá o dvě zóny, k jejichž prolnutí zde došlo – environmentální a uměleckou. Výsledkem je výstava – na objednávku vzniklý produkt londýnského kurátorského týmu –, jejímž cílem je dle Aliyevové šíření zprávy o nutnosti udržet naši planetu v harmonii s obyvateli.
Pomiňme nyní dosti nepříjemný fakt, že zelená práva jsou propagována zemí, která má zásadní problém s těmi lidskými (ostatně zcela aktuálně – český prezident se tím také netrápí), a pouze konstatujme, že výstava je iniciativou spíše z environmentálního než uměleckého prostředí, zřetelnou snahou využít komunikačního potenciálu Bienále. S tím koreluje i fakt, že některá zde prezentovaná díla vznikla až na objednávku pro tuto příležitost. Uvidíme zde notoricky známá jména; zařazen byl Tony Cragg, Andy Warhol, nebo Julian Opie, v jejich případě je ovšem environmentální výklad díla často spíše osobní, byť v zásadě možnou, interpretací kurátora. Nepokrytě se však problematiky životního prostředí chápou další autoři. Kromě již klasické realizace Desert Cloud Grahama Stevense ze 70. let všechny vznikly v posledních dvou desetiletích a jsou to projekty zajímavé a solidní (Mircea Cantor, Diana Thater, Bas Princen), stejně jako plakátovité (samostatnou kapitolou je produkt samotné Aliyevové).
K celku poznamenejme, že se kurátorky držely především tradičnějších galerijních realizací, které pracují s odkazy, jsou komentářem či varováním, nemají však ambici přímo participovat na konkrétním řešení. Na druhou stranu do výstavních prostor byla zahrnuta i Idea Laboratory, „experimentální prostor pro rozvoj ambiciózních dlouhodobých projektů“, který řídí vědkyně Rachel Armstrong a testuje zde hypotézy řešení některých ekologických problémů benátské laguny. I na této výstavě se tak setkává umělecká produkce s jinými obory environmentálního úsilí, hranice mezi nimi však není stírána, ale v tradičním smyslu respektována.
Nizozemí, Austrálie, Amerika
(Přesun vaporetem do Giardini. Za turnikety doleva k nizozemskému pavilónu.)
Od přírodních věd k umění kdysi vykročil Herman de Vries, dnes osmdesátník, autor tematizací hlubokého autentického vztahu k přírodě, fascinace unikátností a mnohotvářností naturfaktu, trendu který z land artových kořenů asi nejvýše vykvetl v 80. letech minulého století. Jeho vizuálně čistá instalace, konfrontující struktury materiálů s Rietveldovou architekturou, prezentující jednoduché metafory a gesta hluboké úcty a potřeby péče a splynutí, je vlastně prezentací klasika, která se přibližně v této podobě mohla uskutečnit již před mnoha lety. Lze ji proto chápat jako poctu tomuto umělci, zároveň nám také připomíná ranější fáze starosti o přírodu v umění a dodejme, že i dnes působí vcelku sympaticky. Přičemž dobrý základ její nadčasovosti tkví v přírodě samé a pokoře, s níž k ní autor přistupuje.
Jestliže nizozemský pavilón připomíná estetizované přírodovědné muzeum a vede k meditaci o hlubinném sepětí člověka a přírody, nedaleký australský je srovnatelný se zaplněným manýristickým kabinetem rarit, a dialog, který navazuje s divákem, je politický, zakotvený v teď a tady, burcující, kontroverzní, zároveň sarkastický… Přičemž ani zde nechybí přitažlivá forma vyrůstající z vizuality obyčejných věcí, jejich materiality, kupení a vrstvení. Ta má být však dle autorky Fiony Hallové spíše vějičkou, za níž se vynořuje „madness, badness and sadness“ současného světa, „wrong way time“ (titul výstavy), do něhož jsme dospěli a z něhož se nemůžeme jednoduše vrátit posunutím ručiček zpět (na což poukazuje i množství kukaček integrovaných do instalace). K trvalým tématům Australanky patří stav životního prostředí, dopad finančních systémů nebo globalizace na svět. Kresby na mozaikách bankovek tak odkazují ke komodifikaci přírody, figury zvířat vzniklé ve spolupráci s Aboriginály k ohroženým a vyhynulým druhům, rozevřené listy zeměpisných atlasů s chlebovými „záložkami“ komentují nejaktuálnější dění (uprchlíci a války ve Středomoří). Hallová tak patří k umělcům, kteří se pohybují globálně, „nespecializovaně“ rejstříkem celoplanetárních problémů a jejich lokálních projevů.
Poněkud děsivým (autorčinými slovy) shledává lidské pokolení také Joan Jonasová. Umělkyně (dovolím si být netaktní) jen o málo mladší než Herman de Vries podobně jako on definovala svůj projev již před desetiletími, konkrétně v 60. a 70. letech. Známou průkopnici performance tehdy zaujalo i video, cizí jí nebyla ani další média a tento mix zarámoval i benátskou prezentaci. Každé místnosti dominují projekce – jedna je záznamem akcí/dílen s dětmi, druhá je inspirována orálními tradicemi Nového Skotska, kolem je rozvěšeno množství kreseb, doplňme rozmanité pozůstatky a autorkou oblíbené zčeřené hladiny zrcadel. Instalace rozhodně neusiluje o „čistotu“ – svým řešením evokuje kulisy performance (ty jsou zde plánovány) či snad školní výstavku. Její části jsou věnovány jednotlivým „živlům“, například včelám nebo větru. K těm se autorka vztahuje prostřednictvím poetických teatrálních gest, kde jsou děti nejspíš symbolem jakéhosi hlubšího, primordiálního instinktu, výsledkem je pak mytizující narativ se spirituálním akcentem, jehož pointa – křehkost přírody – stěží někomu unikne.
Můžeme si ještě zaskočit k Mrtvému stromu Roberta Smithsona, který nemusí, stejně jako jeho autor, být tak zcela environmentálně indiferentním, jak je často nahlíženo. A stromům se věnují také Finové či Francouzi.
Procházka po potápějícím se prkně
Co dál? (Po nábřeží k Arsenale.)
Pavilón ostrovního Tuvalu svítící příliš velkým zeleným nápisem „eco-friendly, we do not offer any hard copy at the pavilion“ a nabízející cestu po potápějícím se prkně mezi bazénky. Prvoplánové, na druhou stranu asi pochopitelné. Z doprovodné výstavy lze vypíchnout film Vertigo Sea Johna Akomfraha, autora, který s oblibou užívá k prezentaci triptych obrazovek. Mísí zde archivní materiály i nové filmové záběry s četbou klasických textů, obrazy podmanivé mořské krajiny se záběry krutosti velrybářského průmyslu a epickými odkazy na migranty překračující moře za lepší budoucností. Poukazuje přitom na chamtivost a násilí, které doprovází využívaní přírody jako zdroje komerčního profitu.
(A opět do uliček města.)
Rozchod u nenárodního pavilónu Newfoundlandu a Labradoru, v němž se setkal dokumentární záznam „folklórní“ strategie kanadských rybářů s šestidílnou projekcí akčně-divadelního splývání nahého páru (ovšem s cudně zahaleným ohanbím) s přírodními exteriéry. Neuniklo-li nám něco v bludišti Arsenale a města samého, pak je to vše.
A dojem z procházky?
Koexistence člověka a přírody z hlediska nesamozřejmosti její další perspektivy není již dávno novým tématem a přes jeho trvalou naléhavost se může zdát, že varovnými hlasy a silnými obrazy je komunikační prostor možná až přehlcen a otupen. Přesto Vriesův romantismus, Hallové aktuálnost či Akomfrahova poetická polyfonie stále oslovují. Značně rezervovanější jsem však ke koncepci ázerbájdžánského pavilónu. Nejsem proti přímočařejšímu aktivismu (ten mi tu i trochu chyběl), tento agitpropový podnik s podivným pozadím však vyvolal spíše rozpaky.
Biennale Arte, Venezia, Arsenale – Giardini, 9. května – 22. listopadu 2015.