ura In vent
Když už je nám zvykem psát tu o věcech a dění, jimiž jsme skutečně zaujati, nemohu nezmínit mlžným pozastavením knihu / katalog První inventura, jakož i inventuru majetku a idejí mně blízké školy.
Ve škole, kde učím, děláme inventuru vybavení učeben a kabinetů každý rok. To je jistě běžné. Jde o to zjistit, jak se po roce používání změnil stav věcí, prostor, který staví rámec možnostem výuky. Ale samozřejmě vzhledem k agendě, případně nutnosti formulovat důvody nepotřebnosti čehosi dříve potřebného, je pohodlnější vidět stav stále nezměněný. Nejpohodlnější by vlastně bylo vůbec nekontrolovat, jak se věci mají, ale jen podepsat, že jsou stále tam, kde byly.
První inventura přichází čtyři roky po smrti Jána Mančušky (1972–2011), významné osobnosti patřící do generace, která zasahuje do inventáře naší umělecké scény od druhé poloviny devadesátých let. V roce 2004 se stává laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, záhy nato se prezentace jeho tvorby, až na výjimky, zcela přesouvá do zahraničí, zejména Německa a Spojených států.
Jsem rád, že takto reprezentativně uspořádané dílo, jinak také doprovodný katalog stejnojmenné výstavy Galerie hlavního města Prahy, mohu pročítat v češtině. I když to jistě není samozřejmost – jak naznačuje i sled textů. Kniha je dvojjazyčná a anglický text je vždy ten první, teprve za ním přichází „český překlad“.
Katalog je strukturován přísnou chronologií. Nejen, celkem pochopitelně, u životopisných dat, ale i výtvarných děl, Mančuškových poznámek, recenzí, rozhovorů a textů několika teoretiků. Nemohl jsem si tak nevybavit umělcovu textovou instalaci Continual (Kontinuální, 2010), v níž je slovo rozděleno na tři části; con-ti-nual, přičemž každá část je na stěnu promítána jiným projektorem, ale ze stejného, jednoho filmového pásku, který prochází všemi třemi promítačkami. Podstatou instalace je kontrast vznikající mezi kontinuitou projekce a kontinuitou našeho pozorování, tady řekněme čtení. Zatímco návaznost písmen je lineární, znaky jdou za sebou tak, že dávají dohromady nápis continual, jejich zdroj lineárnost porušuje, neboť první promítačka promítá poslední část slova, druhá první část a třetí svítí na střed.
Měl být katalog v tomto směru kreativně ilustrativnější? Ne že by nemohl, ale nebezpečí manipulace je příliš velké. Ostatně umožnit lineární čtení Mančuškovy tvorby transformující se od maleb přes koláže a nástěnné instalace k těm prostorově textovým, a dál až po filmové projekce a divadelní představení, není něco samozřejmého.
Proto je mi sympatické i to pořadí v názvu katalogu (výstavy), První inventura. Nejen proto, že snad odkazuje k významu osobnosti, která bude jistě i nadále připomínána výstavami, ale že přijdou další zhodnocení a přehodnocení významu. Přestože se bohužel jedná o dílo uzavřené, ve smyslu, že se neobjeví autorovy nové práce, dílo obecně zůstává otevřené interpretacím. Není časový bod, v němž bychom seznali umělecký výtvor za dokončený, neboť všechna další zkoumání, poznatky a reflexe jej promění. Dílo se tedy spíše permanentně děje, než že by někde leželo. To je také jedna z klíčových perspektiv tvorby Jána Mančušky.
Právě ta častá nelineárnost vyprávění nás má navést na zcela zásadní omezení našeho vnímání, které je determinované dobovými poměry, kontextem, ve kterém se nacházíme, úhlem pohledu tak říkajíc. Historie je jen příběh, jenž se vypráví vždy znovu a nově. Stejný prostor je naplňován pokaždé jiným očekáváním a jinými postřehy. Proto Mančuška staví stěnu s prořezanými písmeny textu – jen jimi vidíme (jimi čteme), co je za stěnou. Proto hra s herci nabourává stereotyp vyprávění i logiku našich očekávání. Proto je tu okno, které z čelního pohledu vidíme perspektivně zkreslené, kdežto při ohlédnutí, když už jsme ho minuli, se náhle srovná do perspektivy ánfasu.
Proto se může stát, že při inventuře zjistíme, že něco z vybavení je nefunkční, aniž by se to rozbilo – jen se změnila naše očekávání. Letošní inventura na naší škole je o to zajímavější, že máme nového ředitele. Ten si vytkl za cíl udělat uměleckou školu krásnou. Jediná možnost, jak to realizovat, je jednat impulzivně a nepochybovat. Nedumat nad tím, z pohledu koho a čeho má být ta krása funkční. Problémem zůstává, že na inventuře krásy školy se máme podílet všichni vyučující výtvarníci a sekundovat všichni žáci. Komu patří panna?
Další klíčovou perspektivou Mančuškovy tvorby je pronikání k silně osobním emotivním příběhům skrze analytické, jakoby odosobněné konstrukce typické pro konceptualismus šedesátých let. Je to pro mě, diváka, silný zážitek. Silnější o to, že na mě neútočí zpříma, na první signální, že nestačí letmo zavadit okem, aby se vyřinula střeva. Autorovy instalace mají intelektuálně procesuální charakter, pro diváka se stávají událostmi.
Editorem katalogu je Vít Havránek, který má v tranzitu na starosti celou ediční sérii zaměřenou na středo- a východoevropské umělce. Mančuškovi tak předcházel například Jiří Kovanda, Václav Stratil, Kateřina Šedá nebo Jiří Skála. Oblíbeným grafickým modelem pro strukturu takto obsáhlé knihy je uplatnění různě barevných listů – v tomto případě se vedle běžné bílé setkáme s modrou pro Mančuškovy komentáře k dílům, žlutou pro jeho texty, zelenou pro recenze a rozhovory (Václav Magid, Jiří Kovanda, Vít Havránek…), fialovou pro texty teoretiků (Tomáš Pospiszyl, Karel Císař, Christine Macel…) a oranžovou pro bibliografické údaje. Jak pytlík bonbónů, že, ale funguje to! Grafiku má na svědomí Adéla Svobodová.
Nebudu to dál rozmazávat, kniha je pěkná, mám z ní radost (pro tohle zhodnocení jsme dočetli až sem?). Ale vypozoroval jsem, že reflexe katalogů a knih o výtvarném umění mívají vedle té podstatné radosti, že se zase cosi podařilo, vždycky nějaké ale. Takové ale bývá většinou zaměřené nikoli na koncepci katalogu, na charakter textů nebo obrazovou dokumentaci, ale právě doplňující grafickou stránku, jako je velikost písma nebo linie v záhlaví, nebo editorské či redaktorské pochybení ve výčtu bibliografických údajů. Tak tedy, milý čtenáři První inventury, do oranžových listů si doplň údaj, že o Mančuškovi psaly v roce 2011 Kulturní noviny (č. 4–5 / 2011), perem Dušana Záhoranského, a to ještě v tištěném vydání.
První inventura nepřináší nové zhodnocení díla Jána Mančušky. Je přehledným, vynikajícím, skoro by se chtělo říct úplným shromážděním dat a informací. Zaplněním skladu, vytvořením inventárního čísla. Těším se na další, odvážné a důsledné inventury, které vzdor pohodlí jen nepodepíší, že je Mančuška stále tam, kde byl. Bylo by to v rozporu s Mančuškovým dílem. Hm, tedy jeho kritickou proměnou?
Havránek, Vít (ed.). První inventura, Praha: Galerie hlavního města Prahy, JRP/Ringier, tranzit.cz, 2015. 440 stran.