Kamenné sny
Akram Ajlisli ve své knize Kamenné sny (s podtitulem "román-rekviem") popisuje události v Baku v letech 1989 a 1990, kdy napětí okolo sporného území Karabachu vyústilo v pogromy na místní arménskou menšinu. Zároveň se vrací do historie svého rodného městečka Ajlis (jehož název přijal jako umělecký pseudonym) coby k příkladu vzájemně obohacujícího soužití křesťanů a muslimů, které trvalo po staletí a skončilo až v letech po první světové válce, kdy se na Kavkaze týden co týden násilím překreslovaly hranice. V prosinci 1919 vyvraždily jednotky ázerbájdžánského nacionalisty Adifa beje většinu místních Arménů. Jeden z hrdinů knihy, povoláním psychiatr, konstatuje, že místní obyvatelé, kteří se nastěhovali do uvolněných domů po obětech masakru, vesměs trpí duševními poruchami - tento způsob nabytí majetku zkrátka nepřináší štěstí.
Autor píše v předmluvě: "Hřeje mne pomyšlení, že má kniha vychází v češtině, v jazyce Jana Husa, Karla Čapka, Jaroslava Haška, Julia Fučíka a Václava Havla." Tato kombinace jmen jistě mnohého českého čtenáře zarazí, ale v zemích bývalého Sovětského svazu se ještě obecně moc neví, že Češi Fučíka zavrhli jako podvodníka a konfidenta gestapa (i naše ambasáda v Moskvě dosud sídlí na Fučíkově ulici). I když pokud si vzpomínám, žádná poctivá diskuse o jeho demytizaci vlastně neproběhla, jen se suverénně nastolil nový mýtus o Fučíkovi jako veteši, v níž se slušný člověk nehrabe. (To není až taková odbočka: manipulace s historickou pamětí je důležitým tématem Ajlisliho knihy.)
Ajlisli střídá žurnalisticky věcné zprávy o politickém dění s orientálně květnatými pasážemi, v nichž se hlavní hrdina, herec Sadaj Sadygly, ve vzpomínkách vrací do Ajlisu s jeho strmými horami a starobylými kostely. Doba však nepřála snění a únikům: zuřiví marxisté se přes noc měnili v neméně zuřivé vyznavače panturkismu a na bývalého prvního muže republiky Hejdara Alijeva se perestrojkově házela špína. Málokdo přitom tehdy tušil, že po několika letech krvavých nepokojů v zemi znovu zavládne jeho osobní diktatura, tentokrát již pod vlajkou s půlměsícem místo srpu a kladiva.
Jedna z postav popisuje atmosféru následovně: "Lidé jsou naprosto bezradní, nikdo nevěří, že je pánem svého osudu. Všechno se tříští a rozpadá. Země upadá do smrdutého bahna. A smečka užvaněných mizerů, omámených lehce nabytou svobodou, se dnem i nocí předhání v prázdném, bezpředmětném tlachání. Bude zapotřebí, aby uplynulo hodně vody, než tihle nenasytní tlučhubové začnou alespoň chtít vyslechnout jeden druhého." Proti rozpoutané hysterii se odváží vystoupit jen hrstka intelektuálů, kteří na to doplatí.
Podobný osud potkal po více než dvaceti letech i samotného Ajlisliho: román Kamenné sny otevřel téma, které bylo v Ázerbájdžánu tabu, a z uznávaného literáta, který dostával státní ceny, a dokonce pět let zasedal v parlamentu, se rázem stala persona non grata. Nejenže byl vyloučen z oficiálního svazu spisovatelů, ale také byly veřejně páleny jeho knihy.
Nebudeme si nic nalhávat: nebýt politického skandálu, jen stěží by u nás vyšla kniha současného ázerbájdžánského spisovatele. Kamenným snům lze navíc vytknout tendenčnost: násilí se v nich dopouštějí pouze Ázerbájdžánci, byť realita byla jistě mnohem složitější. Nicméně promluvit otevřeně o křivdách, které spáchali příslušníci vlastního národa, vyžaduje odvahu, která leckdy chybí intelektuálům i v zemích demokratičtějších, než je Ázerbájdžán.
Akram Ajlisli: Kamenné sny. Přeložila Alexandra Stelibská. Větrné mlýny, Brno 2015, 176 stran.
