Lala
Hlavním tématem románu Lala je relativita pojmů jako paměť, komunikace a tradice.
Vypravěčem je mladý, ambiciózní a lehce přemoudřelý spisovatel, který se snaží důkladně
popsat historii své rodiny a vytěžit vzpomínky své babičky: jenže ta toho s rostoucím
věkem stále více zapomíná a ze všeho nejdůležitější se pro ni stávají detaily
jako oblíbená jídla, porcelán a šperky. V knize defiluje nekonečný zástup
bizarních postav, v nichž se zapisovatel nedokáže zorientovat a všechny
tragédie dvacátého století se mu pod rukama mění v hrabalovsky absurdní
historky.
Je zajímavé, jak si naše civilizace, založená na
systematické kumulaci čehokoli, neví rady právě s historickou pamětí.
Zkušenosti a zážitky časem ztrácejí cenu, protože jednotlivé generace si
navzájem nerozumějí: i když hovoří stejným jazykem, význam slov je pro každého
jiný. Mění se i instinkty, autor se zamýšlí například nad tím, zda bychom si
my, co jsme válku nezažili, dokázali rychle sbalit ty nejnutnější věci, jako to
zcela samozřejmě uměla generace jeho babičky.
Při četbě Dehnelovy knihy si uvědomíte, jak často
jsou pro nás polské reálie exotické až k nesrozumitelnosti. A nápadné je
také to, že všichni vypravěčovi předkové patřili k „lepším lidem“, vesměs jsou
to umělci, podnikatelé nebo státní radové. Tato samozřejmá příslušnost
k dědičné elitě však také s sebou nesla stejně samozřejmě závazek
velkorysosti, štědrosti, nutnosti stát na stráži lidskosti a spravedlnosti bez
ohledu na osobní oběti. Můžeme v tom vidět jistou literární stylizaci,
zapadající do poněkud pohádkového ladění celé knihy, ale stejně si při četbě
mnohokrát uvědomíme, jak zoufale tento typ elit současné střední Evropě chybí.
V promluvách babičky Laly ožívá meziválečné
Polsko s otřesnými sociálními rozdíly a středověkým antisemitismem
přijímaným jako naprostá samozřejmost, pak hrůzy německé okupace a po ní
vulgární rovnostářství komunistického režimu. Nad kapitolami ze školního
dějepisu však převládá rodinná mytologie, která čím je propracovanější, tím víc
je cizím lidem nesdělitelná: „Všechno jsou to věci po zemřelých; patří do ohromného
společenství osiřelých předmětů – asi není důležité, kdo je za jejich sirobu
vinen… Jsou passé, stejně jako celý její život; k čemu by bylo křečovitě
se držet dat a faktů?“
Vesnička Lisov s rodinným statkem je
idealizované místo žijící mimo historii, něco mezi Macondem, Oblomovkou a
Třeskoprsky. Lalin svět, to byla noblesa, hodiny hudby a francouzštiny, okázalý
intelektuální liberalismus – ale také neuvěřitelné množství pošetilostí a
přízemních klepů. A jak se zapisovatel snaží v tom téměř až automatickém
textu vyznat, začíná chápat, že ta snaha oddělit zrno od plev vypovídá
především o něm samém. Postupem času i ten nezdárný vnuk, který útržky
historických fakt prokládá vtipy sitcomové úrovně, jako je záměna pinakotéky
s pinakoladou, v sobě nachází trpělivost a začíná chápat, jak
problematické je soudit minulost. Původně zamýšlená velká historická freska tedy
nevznikla, ale podařilo se pochopit cosi o sobě a o svém místě v rodinné
tradici.
Jacek Dehnel: Lala. Přeložil Michal Alexa. Větrné mlýny, Brno2015, 420 stran.