Nejlepší z nejlepších
Už jste viděli letošní nejlepší diplomovou práci ze všech našich výtvarných škol? Nevadí. A chcete vidět dílo, které je v této kategorii nejlepší v Polsku?
Konec akademického roku s sebou pravidelně přináší prezentaci mladých adeptů umění, kteří právě ukončili proces institucializovaného vzdělávání. Výstava bývá poslední šancí ukázat své dílo i těm, kteří by jinak na výstavu neznámého autora v podezřelém alternativním prostoru nepřišli, příležitostí dostat se do hledáčku kurátorů, sběratelů a obchodníků s uměním, může být ale také pěknou otravou, a ostatně, co jste nestihli za těch šest let studia na akademii uplést, poslední výstavou zpravidla nestihnete.
V polském Gdaňsku jsem počátkem srpna nenavštívil soubornou výstavu diplomantů gdaňské akademie štuk pienkných, ale rovnou výstavu nejlepších diplomových prací ze všech akademií, co jich Polsko má, a že jich má hned osm! Navíc hostilo i nejlepší diplomky z Vilniusu a Bratislavy.
A tak skutečně, aniž bych sledoval tvorbu kohokoliv z vystavujících, dostávají se někteří z nich touto výstavou (a díky tomuto textu) do hledáčku zahraniční galerie a zahraničního periodika, a spekulovat o tom, kam až se mohou dostat díky nim, snad už raději ani nebudu.
Výstava jako celek by se dala zhodnotit podobně jako většina výstav diplomantů. Už z principu nutnosti vystavit všechny studenty, kterým se podařilo školu dokončit, to nikdy nebývají expozice, které by vás uhranuly. Při výběru nejlepších z nich bychom o rutinním použití takového pravidla mohli zapochybovat, ale jen s použitím chladně matematických počtů. Prý se dokonce říká, co umělec, to názor. A víte, co musí být umělců na osmi vysokých školách! V další řadě neexistuje jiná přirozená spojnice mezi díly, nežli to, že jsou zrovínka předloženy jako závěrečné práce. To je Salon. Nikoli výstava, která vás může uhranout. Můžete z ní leda vyloupnout něco tu či onde.
Můj níže uvedený lup je kombinací věcí vyloupnutých mnou, pozorností publika a odbornou komisí, která z nejlepších vybírala ty nejlepší.
V prvním roce mého studia na vysoké škole v Brně mě výrazně oslovila výstava konceptualisty Jaroslava Kozlowského, kterou právě tehdy připravil Pavel Liška pro Dům umění. Vzpomněl jsem si na ni i v Gdaňsku před instalací 2 399 073Magdaleny Hoffy z poznaňské akademie. Zcela prozaicky nikoli pro vizuální nebo jinou podobnost. Kozlowski je tu uveden jako vedoucí práce.
Obrovité podlouhlé formáty spuštěné k zemi jsou zcela zaplněny drobnými svislými tahy podobně jako na hospodském lístku s útratou. Vždy po čtyřech jsou tahy přeškrtány, ve shodné metafoře, jako by již bylo zaplaceno. Předpokládám, že název práce nám prozrazuje jejich celkový počet. Instalaci doplňuje citát z Knihy Genesis, že se Bůh rozhodl vytvořit nás k obrazu svému a tak také udělal, a otevřená Bible, nad níž je seznam jejích kapitol. U každé kapitoly je uvedeno číslo označující počet usmrcených.
Představuji si čtení Bible, dlouhé čtení nejčtenější knihy světa, s apriorním zájmem najít zachycenou smrt. Je to parafráze jakéhokoli čtení, ukazuje, že vždycky čteme předpojatě, nalézáme, co chceme. A dál, kontrast lidské tragédie a strašné dřiny to všechno spočítat. Velkoformátový minimalistický obraz, hospodský cejch. Kdo zaplatil?
Dmitrij Bulawka-Fankidejski z gdaňské akademie získal za práci Otázka prostoru hlavní cenu rektorů. Figura v životní nebo téměř životní velikosti se choulí vmáčknuta do duté skleněné čočky z části naplněné neurčitou tekutinou. Jsou čočky horizontální i vertikální. Embrya sevřená sklem a železnými nýty, ufo, umělý člověk. Nebo jen sám? Každý sám. Nevím, možná vědí rektoři. Přes existencialistická dráždění a úvahy o genetickém inženýrství se mnou tahle sochařská práce nepohnula.
Nevím, jestli je název Nudle Dudle z polštiny nepřeložitelný nebo s českým zněním naprosto shodný. Neznám samozřejmě pohnutky, které vedly Adelu Rostekovou k vytvoření spletité prostorové grafiky, kacířsky bych mohl poznamenat, že to připomíná již klasický návod pro umělce, kteří vedle snahy vyvázat se z nálepky klasičnosti a formální uzavřenosti navíc prožívají tvůrčí krizi: nevíš, co dělat? Udělej to, co děláš, ale ve 3D! Abych se za tuto kacířskou poznámku naopak pokáral, dodávám, že nejde jen o nějaký trend posledních let, ale jako strategie je přerůstání dvojrozměrného obrazu v trojrozměrný běžná minimálně šedesát let, k pionýrům je to samozřejmě dál. No, a konečně, stále funguje a je příčinou divákova zážitku, jak o tom vedle mého okounění svědčí i nejvyšší ocenění návštěvníky, jejichž hlasování zajistil a publikoval Baltický deník (Dziennik Bałtycki).
Stálo by za to pohovořit ještě minimálně o Viktorii Wojciechowské, která na výstavě reprezentovala angažovanou notu reflexí událostí na Ukrajině, o Agatě Roguziakové a nikoli objevitelsky, ale dobře rozehraném napětí mezi ušlechtilostí a banalitou, originálem a komerční tuctovostí, sochařským torzem a odpadem, nebo, a to rozhodně, o Anitě Welterové… a ještě jiní by se našli, ale toto nemá být studie, úplně postačí, dostane-li se aspoň některý z výše jmenovaných (aspoň na čas) do vašeho hledáčku.
Nejlepší diplomové práce 2016, Velká zbrojnice, Gdaňsk, 23. července – 31. srpna 2016.