KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.

Kapitola 14. Lidé a ekonomika

Motto:

Já nevím, co to člověk je.
Já vím jen, co se platí. (Brecht)

Marxismu vděčíme za velkorysý model dějin, jímž začíná jejich skutečně vědecké zkoumání. Zkusme shrnout jeho hlavní myšlenky:

Základními potřebami člověka jsou nepochybně potrava, oděv, obydlí, tedy potřeby ekonomické. Proto i dějiny jsou v podstatě vývojem obstarávání těchto potřeb; ekonomické, výrobní vztahy jsou proto základem organizace a ideologie společnosti. Do těchto vztahů vstupují výrobní síly. Ty mají progresivní charakter a dostávají se časem do rozporu se stagnující úrovní vztahů. Nakonec si vynutí revoluční změnu a vznik nové ekonomické formace.

Ve „zlidovělé“ verzi marxismu je původní hluboké učení zeschematizováno a zkomoleno. Každá teorie má dvojí druh slabých míst, místa, jež se dají vyvrátit, a místa, jež se dají zkomolit. Musíme vidět, že model je vždy jen modelem. I když jej přijmeme, nesmíme si myslet, že obsahuje vše. Nemůžeme vyloučit genetické či psychologické faktory v dějinách jen proto, že o jejich působení nic nevíme, tím spíše, že ekonomická vysvětlení rozpadu některých civilizací jsou pochybná. Každý model má i bílá místa.

Ekonomické potřeby jsou vskutku nejzákladnější, jsou však také nejprimitivnější. Pokud je jich nedostatek, a tak tomu v dějinách zatím obvykle bylo, jsou pro člověka i pro společnost nutně rozhodující. Ani tehdy však není možné člověka na ně redukovat. Kultura není pouze skrytým vyjádřením zájmů tříd a idealističtí myslitelé hlásali své názory, protože jim skutečně věřili, a ne proto, že tím chtěli (byť i podvědomě) udržet vládu jisté třídy. (Snaha najít ve všem ekonomiku mi někdy připomínala snahu psychoanalýzy najít ve všem sex.)

Zdá se proto, že ekonomické potřeby a vztahy ztratí svůj primární význam, jakmile jich bude zajištěn trvalý dostatek. Existence konzumní společnosti mluví zdánlivě proti tomu. Což i ve společnosti nadbytku netrvá honba za majetkem? Lidé se však účastní tohoto shonu nikoliv proto, že by jim přinášel blaho, ale proto, že nic jiného dělat nemohou. Standardizovaná a konfekční společnost má strukturu mořské houby. Když člověk opustí vlídné rodinné prostředí, je vržen do souvislostí, kterým nerozumí a v nichž se nemůže uplatnit jinak než konzumem, tj. standardizovaným způsobem. Zavládne fetišismus peněz a majetku. Lidé již nechtějí peníze a majetek, aby měli pohodlí, mohli cestovat nebo opatřit si věci, po nichž touží, ale jen ze společenské „povinnosti“. Vidíme samoúčelné shánění nepotřebného zboží, přepych a nevkus, plýtvání. Naplňuje nás obavami, vidíme-li, jak celé vrstvy lidí jsou zbaveny vší vnitřní důstojnosti, jsou především pasivními vykonavači cizí vůle a pokynů, a proto i ve volném čase jen konzumenty.

Žijí mimo dobro a zlo, mohou být snadno zneužití. Jedinou vyhlídkou konzumní společnosti je stálé zvyšování výroby, co je nad to, zní jako fráze a je frází. Únavné zdůrazňování významu výroby je svědectvím o nadvládě produktu nad člověkem. Pracujeme a bereme peníze, neptáme se, k čemu nám to je. Slovy se ujišťuje, že to vše je pro člověka, lze však uvést drastické příklady toho, že se jako lidé neustále podřizujeme potřebám výroby. Soustava dovede na člověku ocenit pouze výkon, člověk je ztotožňován se svým pracovním místem a nevraživě se nese, když je překračuje.

Marx hovořil o říši nutnosti a o říši svobody, která začíná za jejími hranicemi. Dnes se zdá, že jsme říši svobody vzdáleni stejně, jako tomu bylo za Marxových dob. Abychom se jí přiblížili, museli bychom zastavit růst spotřeby, pak bychom teprve mohli účinně zkracovat nutnou pracovní dobu a věnovat se svým zájmům. Zatím jsme mnohdy jako pes, který se stále zuřivěji žene za vlastním ocasem. Je možné, že konzumní společnost nebude tak věčná, jak si někteří myslí. Pouhý majetek brzy vyvolá pocit marnosti a již dnes vidíme, jak i ekonomické podněty začínají být lidem lhostejné jako vše ostatní.

Několik málo let staré politické mapy světa jsou často kresleny jen dvěma barvami – červený svět dobrého socialismu a černý svět zlého kapitalismu. Dnes už by i oficiální ideologové přišli do velkých potíží, jak vybarvit tu či onu zemi. „Tábory“ se značně rozklížily a doufejme jen, že to bude lidem k dobru. To se ostatně dalo čekat, i v minulosti býval přechod mezi řády často plynulý, průkopnické země mohly časem zabřednout do nesmyslných výstřelků a zůstat dokonce pozadu. Tak je tomu i nyní.

Zákon závazného souladu mezi výrobními silami a vztahy je sám o sobě dost bezobsažným konstatováním, nevíme-li, v čem má soulad spočívat. V dřívějších údobích se jistě dalo čekat, že se vztahy živelně upraví do optimální polohy. Dnes je tomu jinak, lidé nerozumějí sami sobě a nežádají, co by skutečně chtěli, ale co je zvykem žádat v systému. Nelze proto čekat, že nový řád bude lepší, nebude-li teoreticky rozvážen.

Tvůrci marxismu vyvozovali nutnost vystřídání kapitalismu socialismem z průběhu stále ničivějších hospodářských krizí. Charakter kapitalismu se však změnil (nepopíráme, že i zásluhou dělnického hnutí). Dnes je kapitalistické hospodářství v nejvyspělejších zemích patrně řízeno a plánováno lépe než hospodářství socialistické.

Způsob hospodaření a řízení společnosti klasikové podrobně nerozebírali, nechtějíce předepisovat budoucnosti. Některé jejich zmínky se však opírají o předpoklady, které se nám jeví jako naivní. Mysleli, že zanikne-li konkurence, bude snadné výrobu plánovat. Tím podcenili složitost moderní výroby, jejíž direktivní, centrální řízení se stává úkolem přesahujícím lidské síly a nemůže nahradit jemné zpětné vazby hospodářství řízeného trhem. Dále věřili, že dělníci budou mít k práci kladný, tvůrčí vztah, protože budou pracovat pro sebe. Tento předpoklad, jistě platný pro menší pracovní sdružení, se opět ukázal být v rozporu s mechanismy moderní společnosti.

Ilf a Petrov potkali v Americe nezaměstnaného dělníka, který jim jako sovětským občanům projevoval sympatie a tvrdil, že po vzoru Ruska by i v Americe měli být milionáři vyvlastněni. Každému by ponechal jen pět milionů. Tuto shovívavost, sovětským novinářům nepochopitelnou, vysvětlil teprve americký průvodce. Dělník totiž nevylučoval, že i on sám by se mohl stát milionářem.

Tato příhoda má hlubší smysl. Dělník v kapitalistické zemi má naději, že se osamostatní, že se stane ne-li milionářem, tedy přece jen něčím. Tato naděje ho váže k práci. Socialistický dělník nepracuje na kapitalisty, ale na stát, rozdíl je vlastně jen v tom, že od státu se nelze osvobodit, člověk zůstane jeho otrokem v jakémkoliv postavení. Je-li navíc svázán institucemi, politikou a ideologii, nemá důvod, proč by se o něco snažil. Tyto elementární psychologické postřehy vysvětlují mnohé: velmi nízkou pracovní morálku, opovržení schopnějšími a vedoucími, nechuť k experimentům a jiné známé neduhy socialistického hospodářství. Ekonomické zainteresování na práci, to je ve většině případů i pro socialismus jediná možnost, jak učinit z pracovní doby součást aktivity. Nikdo zatím nemůže říci, jak daleko jít a co dělat, aby se nejvíce projevily přirozené přednosti socialismu.

Vraťme se však k obecnějším úvahám o ekonomickém modelu dějin. Třebaže je jistě v mnohém správný, pociťujeme stále více jeho nedostatečnost. Tento model vede ke globálnímu myšlení, které se zabývá jen třídami a řády, aniž dobře rozumí obsahu těchto pojmů. Tak se často stává jen neplodným přežvykováním formulek. Zejména je úplně neschopno dát člověku návod pro jeho jednání, neboť líčí dějiny jako fatální proces. Nechceme-li přijmout morálku koryta a připojit se bez vyšších důvodů k těm, kteří právě vítězí, nechávají nás Marxovi následovatelé bez rady a pomoci. Mnohé významné složky lidské aktivity pak vůbec nelze vměstnat mezi třídy a řády.

Možná že srovnání s fyzikou vyjasní, co máme na mysli. Klasické teorie popisují nejnápadnější vlastnosti hmoty. Když byly objeveny elementární částice, zjišťovalo se působení těchto vlastností (např. elektromagnetického a gravitačního pole) na částice. Brzy se však vyjasnilo, že skutečným cílem přírodovědy je vyvodit tyto globální vlastnosti z podstaty jednotlivých částic. Tato cesta ještě zdaleka není skončena, ukazuje se, že mikroskopické vlastnosti částic jsou zcela jiné než makroskopické jevy, které z nich vznikají. Přesné poznání mikroskopických zákonů může ovšem změnit naše názory i na jevy makroskopické.

Problém vztahu člověka a společnosti tvoří analogii vylíčené situace. Člověk má k disposici globální, „fenomenologické“ teorie, jako je marxismus. Tyto teorie mu ukazují, jak funguje společenský mechanismus a jak na něho působí, neříkají však, jak tento mechanismus vyplynul z podstaty člověka. To by člověk právě potřeboval vědět, aby mohl změnit svět. Neví-li to, je i přes své znalosti bezradný a nemůže skutečnost uvědoměle ovlivnit.

Známé teorie jsou obdobou klasických teorií fyziky i v tom, že neplatí pro extrémní jevy. Ekonomické schéma dějin sice potřebuje revoluci, ale nedovede ji vysvětlit, revoluce se tu objevuje jako deus ex machina, poněvadž její výbuch se nikdy nedá redukovat na ekonomický zájem. Kdo si myslí, že ekonomicky vysvětlil světové války, fašismus nebo kult, je nám jen pro smích.

Nesporný význam ekonomiky pro společnost se nemusí krýt s jejím významem pro jednotlivce. Gravitační pole běžných hmot je zcela bezvýznamným projevem jejich existence, sčítá se však od atomu k atomu, působí do dálky a teprve tím vytváří rozhodující sílu ve vesmíru. Tak je tomu patrně i s ekonomickými zájmy člověka.

Člověka můžeme obrazně chápat jako klubko silových polí, z nichž to, které představuje jeho ekonomické zájmy, nemusí být vždy výrazné či charakteristické. Právě ekonomická pole jsou však univerzální a mají daleký dosah, proto se sčítají a vytvářejí mohutný vnější tlak, který člověk často pociťuje jako něco vnějšího, nechápaje, že i on k němu svou trochou přispěl.

Hlubší poznání musí tedy přejít od teorie společnosti k teorii člověka. Není zatím jasné, jakými cestami se dá tato teorie budovat a jak bude vypadat. Nepochybně však přinese výrazné korekce i k teorii společnosti.

Mnohokrát už jsme viděli, jak bylo z nekonečného komplexu lidského světa vytrháváno to či ono a stavěno na pomník proti všemu ostatnímu. Jednou se vynášejí nechutné bombastické ideje a potom stejně nechutný vulgární ekonomismus, jednou asketická dřina a potom nevázané smyslové požitky, nejdříve se vyvrací věda vírou a potom víra vědou. Co bylo vytrženo, hyne jako květina bez vody a zbylému zase něco chybí k úplnosti. Proti narušení rovnováhy se lidé brání opačnými výstřelky, které je však opět neuspokojují. Tak citová podvýživa ústí v sexuální výstřednosti, pseudoideová přeorganizovanost v chuligánskou anarchii, suchý scientismus do nevkusné sentimentality a mystiky, pošlapání všedních radostí v nechuť ke všemu velkému a nadosobnímu.

Neměli bychom vycházet z toho, že je-li vůbec něco rozumného, pak je to harmonie, rovnováha v uplatnění všech složek lidské bytosti a jednota rozumu, srdce a těla? Právě tato jednota je narušena.

Současná věda a umění rozanalyzovaly svět ve snaze o jeho poznání. Tato analýza ve spojení se specializací všech společenských funkcí však vede k hluboké dezintegraci člověka. Dezintegrovaní lidé jsou stále schopnější v analýze, ale stále méně schopni syntézy. Jsou jako kopáči, kteří mají vykopat základy. Každý však kope tak divoce na jediném místě, že se zakopal do jámy a nevidí již své bližní, bude kopat tak dlouho, až se na něho stěny sesypou.

Každý z nás vynakládá mnoho úsilí v tom či onom oboru činnosti, často však už není nikoho, kdo by jeho jednání mohl s přátelským zájmem sledovat a chápat je jako část sebe samého. Tím však, že si každý dělá své a nezajímá se o jiné, roste osamocení, nekritičnost a nezodpovědnost. Je to jako v Gorgiově výroku: I kdybychom něco poznali, nemohli bychom to říci jiným, protože nikdo nemá čas ani trpělivost nás poslouchat, a dokonce přemýšlet o tom, co jsme mu řekli. Věda dosud přináší materiální zisk, ten je však sám o sobě marnost, neboť jen prodlužuje a ulehčuje život v osamocení.

Je proto na čase zamyslet se nad tím, co dělat, abychom místo základů pro budoucí stavbu nevykopali jen jámy pro rakve.

Pokračování příště

1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura

2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot

3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé

4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí

5. část – Kapitola 6: Svoboda

6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita

7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace

8. část – Kapitola 9: O ideálním státě

9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny

10. část – Kapitola 11: Odcizená minulost

11. část – Kapitola 12: Problémy kultury

12. část – Kapitola 13: Světla a stíny civilizace