KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.

Kapitola 12. Problémy kultury

Motto:

Rybář i básník jdou za skrytým tajemstvím, rybář za rybou, básník za veršem. Rybářům jsou některá vodstva zapovězena. Básníkům rovněž. Rybář se musí zapovězených vodstev vystříhati. Básník se jich vystříhati nesmí.

(Kunnert)

Kulturu budeme chápat jako úsilí o poznání. To je jistě aktuální. Dnes, v době obrovského rozvoje a nahromadění poznání, se ukazuje, že filosofické systémy, vědecké a umělecké směry se staly torzy. Tato torza si navzájem odporují, jsou neuzavřená a nejasná. Třebaže jsou výsledkem usilovného myšlení, člověku se často zdá, jako by mu svět jen mátla. Tedy právě rozvoj poznání plodí skepsi, která zasahuje i velké koncepce minulosti. Nemáme proto mnoho důvěry v triády, negace negace nebo dialektické rysy, i když uznáváme, že na nich něco je.

Chceme-li nyní formulovat elementární vědomosti o světě, nemůžeme se brát příliš vážně.

Něco je. Tomu, co je, říkáme svět. Svět se mění, jedině díky tomu je zjistitelný, neboť samo vnímání je proces. Co vnímáme jako stálost, je ve skutečnosti rovnoměrná změna.

Jevy navzájem souvisejí. Předpokládejme, že nějaký jev nesouvisí s druhým jevem ani prostřednictvím jiných jevů. Pak jsou nejméně dvě třídy jevů vzájemně nezávislých. Vnímání je však samo jevem a nemůže proto tyto třídy spojovat v sobě. To znamená, že existují-li nesouvisející jevy, jsou zásadně nepoznatelné a nemá smysl se o ně starat.

Již v těchto úvahách vystupuje vědomí. To není jejich vada, protože vědomí stejně mlčky předpokládáme již tím, že myslíme.

Vraťme se nyní k otázce rozdílu mezi hmotou a vědomím. Zvláštní ráz vědomí bývá často přehlížen. Vědomí na rozdíl od hmoty určitě nelze popsat jako změny v prostoru a čase. Člověk je mimo jiné i soustava atomů, ale všechny rovnice atomové fyziky dohromady nedají nic, co by se nějak podobalo vědomí. Vědomí je ovšem vázáno na hmotu, přenáší se pomocí hmoty (například knihami), nelze je však považovat jen za doprovodný produkt hmoty. Pěkně to vyjádřil Sokrates před popravou: Nesedím zde proto, řekl, že mám svaly a kosti, neboť s týmiž svaly a kostmi jsem mohl z vězení utéci, ale proto, že ctím zákony obce (tj. díky svému vědomí).

Deterministické zákony světa by tedy musely zahrnovat i vědomí. Nelze si však představit model, který by popisoval stav vědomí. Existují-li i příslušné zákony, nelze je poznat. Padám-li ze střechy, mohu usoudit, na které místo dopadnu, a skutečně tam dopadnu, neboť poznání nezměnilo (aspoň v rámci modelu) můj mechanický stav. Kdyby mi však někdo řekl, co si budu zítra myslet, změnil by tím stav vědomí a já bych si mohl myslet něco jiného.

Znát zákony svého vědomí by znamenalo umět určit, co si budu myslet v budoucnu. To ale mohu mít určeno jedině tak, že si to myslím. Tedy myslím nyní a později mohu myslet jinak, a jak, to nevím.

Podivnost těchto úvah jen potvrzuje, jak zvláštní věc je vědomí. Proto mi připadá směšná otázka, zda matematické stroje myslí. Myšlení není jen provádění operací, ale i (a hlavně) vnímání sebe sama. Stroj myslí právě tak málo, jako myslí kámen, který svým pohybem řeší složité diferenciální rovnice.

Podle obvyklých představ vzniklo vědomí z hmoty během vývoje na Zemi. Vznik vědomí z hmoty je stejně nepochopitelný jako vytvoření hmoty vědomím. V tomto směru si materialisté a idealisté nemají co vyčítat.

Z předchozího je vidět, že není v silách současné vědy pochopit podstatu vědomí. Podstatou myšlenky je myšlenka sama, ne fyziologické změny, které ji doprovázejí. Nelze proto omezovat poznání na vědu.

Vědci poznávají svět pomocí tvoření modelů. Je jasné, že věda svět popisuje, nikoliv vysvětluje. Říká, jaké jsou přírodní zákony, nikoliv proč jsou takové. Svět je právě tak zcela samozřejmý jako úplně nevysvětlitelný. Jak řekl spisovatel R. Grillet: „Svět nemá smysl, ale také není protismyslný. Prostě je.“

Protože však člověk předvídá následky svého jednání, musí si je podle něčeho vybrat. Hledá proto neexistující smysl světa a je tedy bytostí absurdní. Tuto absurditu bychom mohli odstranit jedině návratem k opicím.

Věřím, že kritériem správnosti modelu je shoda předpovědí se skutečností. Model nám ukáže možnost vyvolat jevy, o nichž jsme předtím nevěděli, a nově poznané jevy vedou k zdokonalení modelu. To však znamená, že skutečnost je kritériem správnosti i pro logiku a matematiku. Právě základní pojmy matematických modelů, jako třeba pojem množiny, jsou vzaty ze skutečnosti a bez ní by byly prázdné, takže bychom se s nimi nenaučili operovat. Ani tyto pojmy, ani logické vztahy nejsou tedy apriorními formami rozumu. Tedy i samy modely obsahují prvek nejistoty. Je známo, že v rámci teorie nelze obvykle rozhodnout, zda jsou její axiomy bezesporné. Proto je kritériem správnosti matematické teorie koneckonců právě fakt, že jí lze k něčemu užít.

Pohleďme však na věc z trochu jiné strany. Viděli jsme, že vznik ducha z hmoty nelze pochopit. Jak mohlo vzniknout něco, co tu dříve nebylo? Je tedy možno připustit, že duch je imanentní složkou reality a že je vždy ve světě skryt alespoň v možnosti. Nezbavíme tedy svět ducha, ani kdybychom vybili všechno živé, duchu vždy zůstává možnost opětné realizace. Pak jsou snad i rozumové úvahy intuitivním objevem imanentní páteře reality, jíž je duch. Model nelze ztotožňovat se samotným světem. Kdybychom důsledně rozlišovali mezi modelem a světem, vyhnuli bychom se pochybnému pojmu relativní pravdy a mohli bychom mluvit jen o pravdě neúplné. Nechceme-li však příliš komplikovat řeč, která je zvyklá model a svět nelišit (jak jinak vůbec o světě mluvit?), musíme si uvědomit, jaké nebezpečí nás čeká při ztotožnění modelu se světem.

Snažíme-li se uchovat šíři světa tím, že neprohlubujeme model, propadáme pseudokonkrétnosti. Slovo povrch nám zde nemusí vyvolávat slovo povrchní, povrch věcí, jehož se dotýkáme a na němž žijeme, je rovněž částí skutečnosti a není dobré jím pohrdat. Nemůžeme se s ním ovšem spokojit.

Pak ovšem čeká daleko větší nebezpečí, že ztotožníme propracovaný model se světem a chceme tím svět přizpůsobit modelu. Tak Newtonova teorie prostoru a času podává model prostoru a času, po staletí však byla ztotožňována se skutečným prostorem a časem. Obrovský rozvoj fyziky v tomto století byl umožněn právě tím, že fyzikové pochopili rozdíl mezi modelem a světem a netváří se, jako by jejich teorie byla skutečností samou. Chybná přírodovědecká teorie nemůže ovšem změnit zákony přírody ani vnímání jejich projevů. Stane-li se nesouhlas křiklavým, musíme se starého modelu vzdát. Kromě toho se přírodní skutečnost nemění a teorie proto vždy zůstane správná v okruhu jevů, v němž byla správná při svém objevení.

Daleko hůře je tomu ve vědách společenských. Zde naše chybné chápání skutečnosti ovlivňuje jak ona skutečnost, tak její vnímání a kromě toho sama skutečnost se mění a dříve nebo později se vymkne shodě s modelem. Zásahy do skutečnosti pak mají zcela jiné následky, než by měly v modelu, a deformují skutečnost i její vnímání. Pokud se lidé tvrdošíjně drží starého modelu, stane se jim, že ve své činnosti vycházejí z představ, které nemají se skutečností nic společného. (Například pojmu diktatura proletariátu se u nás stále užívá, ačkoliv je již léta zcela prázdný.) Takový stav vede k chaosu, skepsi i k zločinům.

Chování lidí v období kultu se zdá s odstupem doby nepochopitelné. Nelze je vysvětlit z tehdejší skutečnosti. Je tomu tak právě proto, že lidé tehdy ve svém jednání nevycházeli ze skutečnosti, nýbrž z nepravdivého modelu.

Provádět destrukci nepravdivých modelů, to je jeden z hlavních úkolů kultury. Současná kultura (abychom přikročili k vlastnímu tématu) pronikla mnohde velmi hluboko. Tím se vzdálila člověku, který jí nestačil, a stala se torzem. Žijeme v době bez jednotné kultury a tedy bez jednotného poznání. Člověk se cítí doma ve známém prostředí, tedy se ve své době necítíme doma a hledáme z ní únik nebo východisko.

Často se mluví o dvou kulturách, vědecké a umělecké. Tento rozpor je jednak částí celkového rozdělení, jednak se v něm projevuje svár mezi kolektivismem a individualismem. Věda se dnes dělá kolektivně, umění osamoceně. Střední cesta není známa a obě krajnosti mají svá úskalí. Kolektivismus může vést k otupení vnímání, k stádnosti a ke konformismu, individualismus naopak k izolaci, anarchii a k zoufalství. To vše se projevuje ve vědě i v umění.

Kultura nabývá smyslu jen tehdy, je-li sjednocena v srdci člověka. Abychom ji spojili, musíme překročit nedůvěru k jejím schopnostem. Vědu zde nebudeme hájit, poněvadž o jejích problémech se ještě bude mluvit dále. Umění je pak nejvlastnějším způsobem poznání v citové sféře života a umožňuje nám hlubší dorozumění s lidmi. Jeho potřebu často necítíme, jako necítíme potřebu vzduchu. Tato oblast je podstatnou částí naší existence a nevíra v umění by byla nevírou v možnost porozumění jinému člověku, a tedy výrazem nejhlubšího zoufalství.

Obě kultury mohou od sebe mnoho získat. To neznamená, že by měly přejímat vnější formy. Špikovat básně „vědeckými“ slovy je stejně hloupé jako psát vědecké statě ve verších. Spíše se mohou učit z metody. To také dělá moderní umění. Lidská skutečnost se stala nepřehlednou a její povrch degeneroval na odcizenou banalitu. Proto se stal nemožným i tradiční realismus, který ve snaze říci vše dnes nemůže říci nic.

Aby proniklo pod vnější odcizený život, vytváří umění modely zaměřující se na skryté stránky skutečnosti a abstrahující od všeho nepodstatného.

Tak umění odhaluje nepravdivost vžitých představ o skutečnosti. Stává se proto výrazem tragiky doby a sebejistí hlupáci je označují za nesrozumitelné, nesmyslné nebo neetické. Víme-li o relativnosti jistot, je pro nás jediným absolutnem skutečnost, a poznání pravdy o ní je jedině možným podílem na absolutnu.

Můžeme proto mluvit o etice pravdy. Je jí úsilí maximálně se přiblížit k pravdě. Tato etika musí být základem každé kultury.

Jistota v hledání pravdy je však již jen relativní jistotou a nelze ji absolutizovat. Touhu po pravdě také nesmíme zaměnit za exhibice či sbírání klepů. „Kdyby pravda nevedla ke štěstí, hledal bych přece raději pravdu než štěstí,“ řekl Rolland. Přesto věřím i v užitečnost pravdy, ve světě se můžeme nejlépe orientovat, máme-li o něm pravdivou představu. Zdravým lidem by neměla škodit ani nezředěná pravda. Jestliže společnost pravdu ředí, svědčí to o její nemoci. „Aniž křičte, že vám stavbu bořím,“ volal Mácha. Je lépe bořit stavby dříve, než nám spadnou na hlavy.

Často se mluví o stranickosti kultury. Člověk je stranický svou podstatou, ale pravda je nestranická. Jestliže politický postoj vědce zkresluje jeho vědecké poznatky, stává se věda pavědou.

V umění je lépe místo o stranickosti mluvit o autentičnosti. Umění je autentické, vyjadřuje-li skutečné, prožité, pravdivé postoje a pocity svých tvůrců (třeba i politické), nikoli však pocity vsugerované. Tak je podstatou umění upřímnost k sobě samému. Proto ódy z období kultu nejsou autentické a nejsou tedy ani uměleckými díly, třebaže si snad jejich tvůrci při psaní mysleli, že si skutečně myslí, co píší.

V pozadí každého uměleckého díla je skrytá víra v člověka. Kdyby jí nebylo, nemělo by smysl obracet se k čtenářům a k divákům. Kultura však může pomoci člověku jen tehdy, bude-li uznávat jedinou stranickost, bude-li stát na straně pravdy.

Pokračování příště

1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura

2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot

3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé

4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí

5. část – Kapitola 6: Svoboda

6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita

7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace

8. část – Kapitola 9: O ideálním státě

9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny

10. část – Kapitola 11: Odcizená minulost