KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Struktura mediálního světa se mění nejen díky rozvoji nových informačních technologií, ale také v souvislosti s polarizací společnosti na vlivné korporace, jež vstupují do mainstreamových médií, a na občany, kteří potřebují získat svůj vlastní mediální prostor.

Když jsem se v dubnu roku 2011 zúčastnil v Berlíně mediálního kongresu, který spolupořádalo naše partnerské družstvo taz, bylo z obsahu jeho příspěvků zjevné, že se nacházíme v přelomové době. Zjevně přestává fungovat dosavadní způsob existence médií a především žurnalistiky jako takové. Tento trend je dlouhodobý: Bohaté vydavatelské domy, které žily z vysokých prodejů tištěných médií (a s nimi spojené reklamy), si v minulosti mohly dovolit financovat kvalitní žurnalistiku a ta tím pádem měla díky dominantní pozici tisku i značný společensko-politický dopad. S rozvojem bezplatného informačního internetového prostoru došlo k roztříštění dosavadního mediálního světa. Náklady tištěných periodik začaly klesat. Co na tom, že časem možná čtenář znovu nostalgicky ocení – poté co bude nějakou dobu plavat zdánlivě svobodně v internetovém moři – smysluplnost profesně eticky a s odbornou redaktorskou kompetencí vedených médií? Do té doby bude ale vše jinak, a jaká struktura mediálního světa se nakonec ustálí, to zatím nevíme.

Tištěná média tedy na jedné straně zahájila éru omezování drahé žurnalistické práce a současně začala bulvarizovat svůj obsah, aby si udržela čtenářstvo, bez něhož nefunguje inzerce. Jako „hlídací pes demokracie“ a seriózní kritické zrcadlo společnosti a politiky tak média přestávají sloužit. I to, co by mohlo být dobré a důvěryhodné, ztrácí se v nepřehledném mixu kauz, titulkových výkřiků, více či méně skryté PR publicistiky, protkané všudypřítomnou reklamou. Tomu napomáhá v poslední době oligarchizace médií: Už to nejsou víceméně autonomní vydavatelské domy, ale součásti větších impérií, které se stávají účinnými instrumenty v politickém boji ekonomicky a politicky silných hráčů. Kredit žurnalistiky dlouhodobě klesá. Přestože se mnozí novináři a komentátoři objevují často v médiích a vyjadřují se ke kdečemu, váha jejich hlasů není zdaleka taková, jako byl ve své době hlas Peroutkův či Vaculíkův. Nebudeme se ptát po příčinách, je to zkrátka tak.

Rozmělňování a vyprazdňování mediálního provozu

Dlouhodobě tedy můžeme sledovat dvě tendence:

1. Úpadek klasicky pojímané žurnalistiky s jejím svébytným étosem, což vyplývá z toho, že vydavatel už nevydává proto, aby vydával DOBRÉ NOVINY, ale proto, aby vydělal peníze – jedno jakým způsobem.

2. Druhá tendence je komplementární k té první: média jsou v rukou velkých korporací a jsou jejich odrazem. Politický a hospodářský vliv těchto korporací sílí a vytlačuje z veřejného prostoru hlasy jiných společenských tříd či skupin. Dříve byl novinář současně i hlasem „občana“, protože on sám jím také ve skutečnosti vědomě byl. O kom dnes můžeme říci, že autenticky artikuluje názory z pohledu „obyčejného člověka“, toho, na jehož zádech stojí existence a fungování společnosti v nejširším slova smyslu? O kom je zjevné, že hraje důsledně jen svou hru?

Nedávno se propírala kauza Jana Macháčka, komentátora  Lidových novin a předtím dlouhá léta Respektu, této relativně autonomní bašty českého žurnalismu, který poskytoval konzultace Babišovi (více o tom zde). Jak si můžeme být jisti, že novináři, kteří odešli po nástupu Andreje Babiše jako vydavatele z Lidových novin a MF Dnes a založili periodika Echo24 a Reportér, jsou vedeni touhou dělat nezávislou žurnalistiku, a ne se především vymezovat proti novému vydavateli? Navíc, když není zcela jasné, kdo tyto nové ambiciózní projekty platí?

Vznik médií zdola – od občanů

Obě zmíněné tendence, které jsou odrazem polarizace společnosti na mocné odlidštěné struktury a (zdánlivě) bezmocné jednotlivce, zcela přirozeně vedou k protireakci. Kromě aktivizace různých radikálních a anarchoidních protikorporátních iniciativ lze také sledovat vznik struktur, jež spojuje společný zájem a nutnost jej nejen artikulovat, ale i uskutečnit. V oblasti médií lze zhruba od přelomu tisíciletí sledovat nárůst nových mediálních forem, které jsou založeny na komunitním principu. Komunitou tu nemyslím jen nějakou obec či úzce pojatou zájmovou skupinu, ale obecněji čtenáře či spolupracovníky média, kteří ono médium berou za své a vědomě je podporují nad rámec standardního předplatného. Čtenáři Blesku tvoří jistě určitou sociologicky popsatelnou skupinu, ale nikoli komunitu – to uvádím jako krajní případ pro pochopení komunitního principu. Předplatitel není totéž, co člen sebevolněji pojímané komunity.

Byť je vliv těchto komunitou podporovaných médií dosud omezený, nebo jsou mainstreamovým prostředím ignorována, nejsou už přehlédnutelná. A to ani v České republice. Vzhledem k tomu, že jsou vedena podobným étosem – především pak snahou o svobodné vyjadřování názorů, o publicistiku nezávislou na zájmech jakéhokoli kapitálu a v zásadě usilují o to, aby občan získal váhu ve vztahu ke státu – mají do budoucna i velký potenciál síťovací. To neznamená, že jedno médium pojme druhé, ale že utvoří provázaný prostor, v němž každý obdělává určité pole a ve kterém se vzájemně doplňují a vytvářejí větší, komplexněji působící celek.

Ale to je zatím hudba budoucnosti, přestože další vývoj je věcí otevřenou a těžko předvídat jeho průběh. Kdo by před deseti lety řekl, že tu dnes bude existovat Deník Referendum (DR) a vykazovat několik desítek tisíc jedinečných uživatelů? Jeho elementární stabilitu zajišťuje Nadační fond Nezávislosti DR, který je svého druhu komunitou sympatizantů. Britské listy mají sice delší historii a větší čtenost než DR, ale v posledních letech se vyvinuly také ve svého druhu komunitní médium. Původní projekt Jana Čulíka, který zprvu existoval díky dotační podpoře, byl nucen z existenciálních důvodů začít apelovat na své čtenáře, aby jej podpořili, a dnes tak jeho příjmy z velké části tvoří právě jejich příspěvky. A tito čtenáři nejsou jen standardními „předplatiteli“, jak se ukázalo na řadě kampaní – ať už šlo o obnovu technologického zajištění serveru, nebo o pomoc jednotlivcům v nouzi. Lidé podporující Britské listy vykazují jasné komunitní chování. Podobná situace je u křesťanského magazínu Christnet.

Všechna tato média se snaží o komunikaci se svými čtenáři a o transparentní jednání, aby bylo zjevné, za jakých podmínek pracují, jaký je jejich etický kodex a na co jejich podporovatelé přispívají. Tento princip je základem všech dobře fungujících komunit, jimž jde o obecně prospěšnou činnost, nikoli jen o úzce pojatý zájem. V této souvislosti musím uvést berlínské mediální družstvo taz, které vydává deník taz.die tageszeitung, jehož mechanismy budování a udržování komunity jsou dovedeny k velké dokonalosti. Oběžníky pro členy, e-mailové kampaně, každoroční členská schůze s bohatým programem. Při počtu členů, který letos přesáhl už 15 000, je to nezbytnost a základ pro vzájemnou důvěru.

Vydavatelská družstva a jejich rozvoj

Zmínkou o družstvu taz jsem se dostal ke specifické formě – vydavatelskému, či lépe mediálnímu družstvu. Tento subjekt je v podstatě též komunitou, v níž se všichni členové shodují na základní sdílené ideji – v tomto případě na zřízení specifického mediálního prostoru –, jeho forma je však zřetelněji strukturovaná než u volné komunity sympatizantů. Musí mít například představenstvo a kontrolní orgány. A podle zákonné definice družstvo musí dodržovat při své činnosti i striktnější pravidla daná stanovami, zvláště pak demokratický způsob rozhodování (jeden člen = jeden hlas).

Družstvo taz je spolu se švýcarským družstvem, které vydává Wochenzeitung (WOZ), nejstarším mediálním podnikem tohoto druhu. Obě média existují již více než tři desetiletí a etablovala se na mediální scéně německé a švýcarské. Spolupracují při vydávání německé mutace renomovaného časopisu Le Monde Diplomatique. Po přelomu tisíciletí se objevilo v mezinárodním kontextu více družstevních periodik – ve Švédsku je to například Fria Tidningen, ve Španělsku katalánská Directa. V Německu se vedle taz vytvořilo družstvo, které je vydavatelem ortodoxně levicového časopisu Die junge Welt. Ten navazuje na stejnojmenné periodikum z časů Německé demokratické republiky, přičemž založení družstva a převzetí skomírajícího původního vydavatelství bylo záchranou původního listu před krachem v nových demokratických poměrech.

V Itálii se na družstevní platformu reformoval původně komunistický deník Il Manifesto, z něhož se stalo svěží levicové médium. V Turecku existují noviny Bir Gün, jež nemají jako sekulárně zaměřené médium zrovna jednoduchou pozici v zemi se silným náboženským fundamentalismem a jimž právě podpora velké členské komunity umožňuje existovat i přes represe ze strany státu. V jihoamerické Uruguayi nalezneme družstevní noviny La Diaria, jež se vypracovaly k druhému nejčtenějšímu periodiku v zemi. V kanadském Montrealu vychází družstevní měsíčník Dominion, který se zabývá politickými, sociálními a ekologickými tématy.

Perspektiva je v trpělivém a poctivém usilování a ve spolupráci

Některá z těchto družstev propojilo družstvo taz v roce 2012 do sítě, z níž uvažuje v budoucnosti vytvořit společný prostor, v němž by si partnerská média vyměňovala články. Kulturní noviny mají to štěstí být součástí této sítě. Záměr připravovaného projektu je ve shodě s jedním z principů, jímž jsou definována družstva: vzájemně se podporovat a šířit družstevní ideu. Což je princip, který má potenciál do budoucnosti a je na nás i na vás, naši milí čtenáři a sympatizanti, jestli vydržíme a přispějeme pozitivně k proměně mediálního světa.