O tom, jak celebrita byla využita
Fejeton o někdejších fantómech opery.
„Ty vole, jaks moh’ do toho Národního vůbec vlízt, takový muzeum,“ řekl mi můj kamarád, avantgardní operní režisér. Vlezl jsem, kariéra vskutku nezávratná, ale stal jsem se Jernekovým hercem.
Pan režisér Jernek režíroval v ND spoustu nádherných inscenací, původně dělal činohru, ale pak se zamiloval do opery a tam byla některá jeho představení opravdu nezapomenutelná. Proti mé vůli i díky mně.
Carmen znáte všichni. Repertoárové představení, bylo to dlouhé a každý byl rád, když byl konec.
Najednou se divadlem rozkřiklo, že bude hostovat slavná Jelena Obrazcovová. Zpěvačka, pro kterou si i Karajan létal svým letadlem, aby ji získal do svých představení. I nám, divadelním suverénům, se začala třást kolena.
Paní Obrazcovová nechtěla moc zkoušet, a tak si to jen tak odchodila a nám nezbývalo, než věřit, že to nějak dopadne. Pan Jernek, příznivec režírování během představení, to vzal ale pevně do svých rukou, postavil se do portálu vedle nápovědy a poskytoval nám, mátohám, na jevišti cenné informace.
Slavná árie, v češtině. „Láska ptáče je volné a divé a nikdo jeho nezkrotí“ (překlad Eliška Krásnohorská) byla na rampě a já měl s Carmen akci. Stál jsem za ní a omámen jejími slovy jsem k ní měl přijít a chlípným pohledem ji přimět, aby mi byla konečně po vůli.
Karel Jernek měl mohutný hlas a divadlem žil.
Moc se mu nezdálo, že tam na ni jen koukám, a začal režírovat: „Janáku, jdi k ní!“
Trochu jsem k ní popošel.
„Janáku, jdi k ní blíž!“
Šel jsem blíž. Pokyny pana režiséra už byly slyšet i do první řady.
Paní Obrazcovová byla úžasná herečka, všimla si hubeňoura, který za ní stojí, a položila mi hlavu na rameno. Nikdo tak slavný to ještě neudělal, nepočítám-li strážmistra VB Píchu, když jsem vjel na mopedu do zákazu vjezdu a on mě za to chtěl spoutat.
„Janáku, chyť ji za ramena!“ rozkázal pan režisér.
Mé jméno už znala i druhá a třetí řada.
Pěvkyně se ke mně pevně přitiskla.
„Ježišmarjá, Janáku, chyť ji, chyť ji za kozy!“ žil pan režisér představením. Nakonec jsem poslechl; lidé v polovině hlediště už věděli, co mám udělat, a čekali na to…
Paní Obrazcovová, která svou rolí také žila, se otočila a políbila mě. Ještě, když jsem vnímal, všiml jsem si jejích zespodu zlatem podložených nádherných zubů.
Pak jsem měl něco zpívat, ale všechno mi mizelo pod oparem mdloby, která se o mě pokoušela.
„Janáku, byls dobrej, ta se divila, viď!“ řekl mi po představení pan režisér.
Takto maximálně využít celebritu (i jejího polomrtvého partnera), která mu byla dána, si mohl dovolit.
Doba, kdy s sebou hvězdy budou vozit své právníky, byla teprve před námi…