Společenské fenomény v českém filmu – 6. část: Židovství 1985–2016
Nový seriál člena naší redakce, který si v něm všímá „ostře sledovaných témat“ v domácí kinematografii.
Konec normalizace: Některé slovo otevřené, jiné skrývané
Na perestrojkovém konci normalizace koncem osmdesátých let (tj. na faktickém konci režimu, jenž sám sebe nazýval „diktaturou proletariátu“ v této zemi) se námět holocaustu, který byl ještě v sedmdesátých letech nežádoucí, objevoval v českých filmových a televizních produkcích poměrně zhusta už i mimo díla Oty Pavla. Například známý historický seriál Rodáci (1988, z pera hlavního ideologa ÚV KSČ Jaroslava Matějky a v režii Jiřího Adamce), tematizující období čtyřicátých a padesátých let na jižní Moravě, pojednával o rodině Steinerů, z nichž nejmladší, „Fricek“, kterého hrál Filip Renč, přežil holocaust, protože utekl z koncentráku, načež se přidal ke Svobodově armádě a později se stal spolupracovníkem „pokrokových bezpečnostních složek lidovědemokratického státu“. Už sám fakt, že (jinak velmi nekvalitní) seriál se dotkl dlouho nezveřejňované (a dodnes příliš nepřipomínané) skutečnosti, že vojáci židovského původu byli v našich zahraničních armádách za druhé světové války početně nejsilnější složkou, svědčil o tematickém uvolnění perestrojkové doby. Šlo však stále jen o téma holocaustu, kterému se oficiální „kulturní politika“, silně podporující antifašistické motivy druhé světové války, jen těžko mohla vyhnout (ačkoli se o to v padesátých a sedmdesátých letech úspěšně pokusila). Scenárista Jaroslav Dietl, jenž si židovské téma oblíbil zejména díky svým dlouholetým spolupracovníkům Janě Dudkové, Vladislavu Čejchanovi, Zdeňku Bláhovi a svému osobnímu příteli Ivanu Klímovi, se po úspěchu svého třináctidílného seriálu Nemocnice na kraji města (1977), pro nějž „povoleným“ neadresným normalizačním stylem vytvořil postavu židovského lékaře doktora Štrosmajera, několikrát rozhodl, že zkusí „bdělost orgánů“ a vtělí do několika svých scénářů zcela adresné židovské postavy. Takové, které budou svědectvím o židovském živlu jako integrální součásti evropských dějin. A pokaždé narazil. Poté, co si západoněmecká televize Norddeutscher Rundfunk Hamburg od něj a od týmu ČST s požehnáním československých orgánů objednala sedmidílné koprodukční pokračování Nemocnice (1980), o své vůli napsal pro hamburskou televizi seriál s biblickým názvem Na počátku bylo slovo (1981) o vzniku velkých tiskových koncernů Wolff, Havas a Reuters v polovině devatenáctého století. Jedním z důvodů, proč československé orgány produkci nepovolily, bylo to, že Dietl v souvislosti se životem Pavla Julia Reutera (vlastním jménem Israela Beera Josaphata) v seriálu zcela otevřeně pojednával o tehdejším antisemitismu, a narazil i na to, že Beerové stejně jako Marxové byli rabínský rod. Seriál nebyl nikdy realizován, nicméně roku 2003 vyšla jeho předloha knižně. Těsně před svou smrtí (na začátku roku 1985) napsal Dietl adaptaci románu Otrok nositele Nobelovy ceny za literaturu Isaaca Bashevise Singera. Vzhledem k tomu, že šlo o příběh muže postiženého pogromem vedeným ukrajinským kozáckým atamanem Bohdanem Chmelnickým, nebylo divu, že seriál opět nebyl natočen (a myslím, že z určitých důvodů by přílišná vůle k jeho natočení nebyla ani dnes). Suma sumárum: Co do židovské tematiky mimo holocaust se za normalizace, pokud vím, natočilo jediné dílo – díl Schinderhannes ze seriálu scenáristy Jiřího Melíška a režiséra Hynka Bočana Slavné historky zbojnické (1985). Tento příběh o známém alsaském zbojníkovi z doby Velké francouzské revoluce pojednával o antisemitismu tehdejších správních orgánů, jež „pro židovskou duši (která byla přepadena a okradena) křesťanský zvon zvonit nenechají“. Okradeného soukeníka Perelese hrál samozřejmě Miloš Kopecký. (V dalším dílu seriálu, Jan Jiří Grasel, nese jiný okradený soukeník pouze židovské jméno – Kohn.) Tuto skrývanost a obezřelost ohledně židovského tématu však v listopadu 1989 – dá se říci – vystřídal její pravý opak.
Tiché manifesty
Kromě děl, v nichž nevyřčené židovství postav vyžadovala poetika díla (nezvedený žák Rosenheim z Obecné školy otce a syna Svěrákových, 1990, jenž jako by vypadl z některého z textů Arnošta Lustiga a Ivan Klímy o deprivovaných nezletilých navrátilcích z terezínského ghetta, hlavní hrdina televizní inscenace Dušana Kleina Nepoužitelný Max, 1991, o intelektuálovi, který se za normalizace plíživě stane kolaborantem (hrál ho Viktor Preiss), bezruký výrobce umělých květin Krause v podání Miloše Kopeckého z Kleinovy adaptace Hrabalovy novely Bambini di Praga – Andělské oči z roku 1994, který o ruku podle řady náznaků přišel v koncentračním táboře, taneční mistr Mayer z filmu Jiřího Hubače a Jaromila Jireše Učitel tance z roku1994, který si z téhož prostředí přinesl tuberkulózu, či podnikatel Korn v podání Karla Heřmánka z dílu Justiční omyl seriálu Hříchy pro pátera Knoxe z roku 1992, jenž zas připomínal jednu z oblíbených postav židovských anekdot o různých způsobech pojišťovacích podvodů), se česká audiovizuální tvorba mohla konečně pustit do zpodobňování civilního života židovské komunity. Začalo to „velkolepým manifestem“, jímž do jisté míry byl sice krátký seriál Uctivá poklona, pane Kohn, v němž si ale – tentokrát už zcela transparentně – prvorepublikové židovské postavy zahráli nejen Vlastimil Brodský a Miloš Kopecký, ale i Arnošt Goldflam, Martin Růžek, Oldřich Vízner, Miroslav Donutil, Halina Pawlowská, Stella Zázvorková, Gabriela Vránová, Oldřich Vlach, Petr Nárožný, Josef Kemr, Leoš Suchařípa, zkrátka téměř všichni legendární čeští herci. Mezi nimi nechyběl příležitostný herec Karel Gott v roli finančníka Karpelese, který kdysi jen díky své negramotnosti nedostal kýžené místo kostelníka v malém městečku… Tento seriál byl složen z pěti půlhodinových dílů, v nichž byly ztvárněny židovské anekdoty ze sbírky Karla Poláčka v dramatizaci Gustava Oplustila a režii Jitky Němcové. Oplustil, tvůrce stylu komedií, jež dějově propojovaly lidové a populární písně – viz rozhovor s ním v KN 49/2015 – propojil anekdoty velice ústrojně. Škoda, že ho o spolupráci nepožádal Zdeněk Troška a jeho pokračovatelé Ján Novák a F. A. Brabec, kteří později stejnou techniku, založenou na dějovém propojení lidových – i židovských – vtipů, použili ve filmové sérii Kameňák 1–5 (2003–2015). Ani Hana Čížková a Josef Laufer v rolích manželů Sáry a Lea Kohnových z Kameňákova nemuseli být tak trapní, jak nakonec byli. Totéž se týká seriálu Černí baroni Martina Bezoušky a Juraje Herze z roku 2004, který jsme v tomto seriálu zmiňovali už v souvislosti s církevním tématem, a postavy útvarového lékaře kapitána doktora Reicha v podání Tomáše Töpfera, jenž ze sebe po celou dobu sype židovské anekdoty naprosto bez vztahu k ději. (Což bylo jistě způsobeno i tím, že dané anekdoty nebyly ve scénáři vůbec napsány a místo nich se skvěla věta: „Tomáš Töpfer řekne židovský vtip.“)
Adaptace starých i nových klasiků
Druhý manifestem tohoto druhu v devadesátých letech byly filmy Golet v údolí (1995) a Hanele (1998), v nichž bylo scenáristkou Janou Dudkovou a režiséry Zeno Dostálem a Karlem Kachyňou poprvé ztvárněno rozsáhlé dílo Ivana Olbrachta s tematikou života chasidských vesnic na Podkarpatské Rusi, konkrétně povídky Zázrak s Julčou, Událost v mikve a O smutných očích Hany Karadžičové ze sbírky Golet v údolí (ani prominentnímu komunistickému spisovateli nebyla v dobách zákazu pro toto téma povolena výjimka). Perličkou v obsazení tohoto filmu byl Egon Lánský, pozdější místopředseda Zemanovy vlády, v roli rabína.
Nová doba také přišla s adaptacemi klasických děl s židovskou tematikou či od židovských spisovatelů, kteří byli v ostrakizovaných obdobích minulého režimu na indexu. Šlo především o seriál Ondřeje Vogeltanze a Karla Smyczka podle klasického díla Karla Poláčka Bylo nás pět (1994), který – ačkoli nevyřčeně – pojednával o výsostně židovském prostředí rodiny autorova tatínka, hokynáře, o čemž – jak už to známe z minulých dob – svědčily mnohé charakterové a řečové prvky postav nejen v knize, ale i v seriálu, jenž toto mistrovské dílo neméně mistrovským způsobem převedl do filmové řeči. Stejným výsostným svědectvím o životě prvorepublikové židovské komunity je televizní adaptace Poláčkových miniatur od Václava Šaška a Pavla Háši Doktor Munory a jiní lidé (1997). K adaptacím dlouhá léta zakázaných prvorepublikových židovských česky píšících autorů čerpajících z týchž inspiračních zdrojů patří televizní adaptace Langerovy Periferie (1996, scénář a režie Ondřej Pavelka), Hostovského Nezvěstného (2003, scénář a režie Pavel Kačírek), nezapomnělo se však ani na německy píšící Pražany (Kafkův román Amerika v adaptaci z roku 1994 dvojice Martin Duba – Vladimír Michálek, či Werfelův román Sjezd abiturientů, který v roce 1999 zdramatizovali Eduard Verner a Viktor Polesný). Tři posledně jmenované prózy jsou do jisté míry židovské i v tom smyslu, že všechny pojednávají o emigraci… Sebedefinujícímu tématu židovství se věnují i díla dalších spisovatelů, které bylo dříve zakázané vydávat či adaptovat, jako byl například ruský spisovatel Vladimir Vojnovič, v jehož románu Život a neuvěřitelná dobrodružství vojína Ivana Čonkina (jejž v roce 1994 do formy filmu zadaptovali scenárista Zdeněk Svěrák a režisér Jiří Menzel) hraje nepominutelnou roli postava židovského ševce, jehož „pro nedovolenou spekulaci s botami“ s antisemitskými nadávkami zbije a zavře místní NKVD, ale musí ho propustit kvůli jeho příjmení – Stalin. Mezi mladší „klasiky“ zabývající se tímto tématem patřil i Vlastimil Třešňák, jehož povídku Minimax, pojednávající o bývalém kostelníkovi ze synagogy, který svému božímu domu zůstal věrný i za socialismu, ačkoli v té éře už v něm dělá šéfa skladu koberců, v roce 1992 upravil Dušan Klein do podoby televizní inscenace jménem Kafka to taky neměl lehký. (Obě posledně jmenované role opět ztvárnil Vlastimil Brodský; první nadaboval a druhou zahrál.) Do pražského kosmu ukrajinsko-rusínských příbuzných a známých hlavní hrdinky Olji z autobiografického filmu Haliny Pawlowské v režii Milana Šteindlera Díky za každé nové ráno (1994) patří i rodina Oskara Kahlera, jež v rodném městě Oljina otce na Podkarpatské Rusi vlastnila hotel, „o němž se v kraji ale říkalo, že je to nevěstinec“. Novodobým ztvárněním golemovského tématu byl pak indianajonesovský dobrodružný film Martina Bezoušky a Pavla Jandourka Maharal – Tajemství talismanu (2006), jehož název byl odvozen od přezdívky Golemova tvůrce, rabbiho Löwa. Ze série televizních inscenací klasických prvorepublikových povídek Čapkovy kapsy z pera Ivana Klímy pochází povídka Zmizení herce Bendy (2011), jejímž hlavním hrdnou je chirurg doktor Goldberg, který byl za života herce Bendy jeho mecenášem a po jeho smrti se stává amatérským "detektivem", který odhalí jeho vraha.
Další život komunity v seriálech a tematizace POGROMŮ
Tématu se nevyhýbaly ani historické seriály z období Rakouska-Uherska, první republiky a padesátých let. Životopisný seriál Ivo Pelanta a Jaroslava Dudka o Janu Nerudovi Laskavý divák promine (1994), v jehož druhém díle Den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu se Neruda snaží vyrovnat s dluhem u židovského lichváře (nakonec se s ním, jak známo, vyrovná díky půjčce od Karoliny Světlé). Seriál natočený podle povídek Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany Případy detektivní kanceláře Ostrozrak (2000) vypráví příběh židovského majitele detektivní kanceláře Toma Lomala (Miroslav Táborský) a antisemity, který o sobě později zjistí, že je poloviční Žid, docenta Meluzina (Boris Rösner). Námětem dílu Beáta z první řady série seriálu režisérů Antonína a Pavlíny Moskalykových Četnické humoresky (2000) je antisemitský šlechtic Kessler, který zavraždí svou dceru, jeptišku v klášteře, za to, že chce vystoupit z řádu, provdat se za židovského doktora a v rodném zámku s ním zřídit ústav pro postižené děti. Díl téhož seriálu Poklad zase pojednává o otci a synovi Augemannových (Martin Huba a Lukáš Vaculík), kteří na příkaz místní židovské komunity hledají na pozemku hraběte Stryka zakopaný "poklad", z něhož se vyklube staletá Tóra, již si komunita, která se stěhuje do jižní Ameriky, hodlá vzít s sebou jako pojištění božího požehnání. V Brilantní úlohu bývalého židovského letce RAF Bruno Kleibla „vystřihli“ tvůrci seriálu Zdivočelá země (1997–2008) Jiří Stránský a Hynek Bočan spolu s aktérem Janem Krausem. Kleibl ve stalinistickém koncentráku neustále obveseluje spoluvězně svým vyprávěním o tom, že si za války nechal udělit britské občanství, a tak si pro něj do uranového dolu přijede mercedesem britský velvyslanec. Všichni se mu smějí – do chvíle, než se to skutečně stane. Scéna, v níž vězni nemocnému kamarádovi na Štědrý den házejí přes dvoje dráty jídlo a léky, zásilka spadne přímo před strážného a Kleibl z úkrytu strážného úspěšně přesvědčí, že je svatvečer a on by událost nejen neměl hlásit, ale dokonce i odevzdat jídlo vězni (načež se s kamarády úlevně zasměje, že jako věřící Žid tím vlastně spáchal hřích), patří k jedněm z nejlepších scén v historii ztvárnění židovského tématu v české kinematografii vůbec. Pátý díl seriálu Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka České století (2013) jménem Zabíjení soudruha, jenž tematizuje proces se Slánským, pak (i přes některé faktické chyby) zobrazuje všechny valéry stalinského antisemitismu padesátých let.
Některé rozměry tohoto "židovského dílu" (kupříkladu záběry mučení vězňů, pohledy na šibenice) prozrazují inspiraci vůbec prvním porevolučním filmovým svědectvím o antisemitismu 50. let a Slánského procesu, filmu Václava Šaška a Jiřího Svobody Jen o rodinných záležitostech (1990) podle románu Jaromíry Kolárové z roku 1965. V prvních dílech této stati, pojednávajících o církvi jsme mluvili o Jiřím Svobodovi jako o progresivním tvůrci, který mj. jako jeden z prvních uvedl v 70. letech na plátno "protestantské scénáře" Jiřího Křižana a který před rokem jako druhý po Otakaru Vávrovi v (televizním) velkofilmu shrnul téma Jana Husa. Mnoho diváků, žijících v zajetí černobílého pohledu na svět možná udiví, že v době, kdy Jiří Svoboda točil výše zmíněný příběh o osudu v 50. letech zatčeného a odsouzeného židovského funkcionáře KSČ Jana Steinera-Kamenického (který měl ve scénáři připraven už od roku 1988) byl sám prvním porevolučním předsedou této strany, kterou se snažil obrodit v moderní levicovou stranu západního typu. To se ale nepovedlo stejně tak jako očekávaný tematický průlom jeho díla: fllm byl zastíněn dvacet let starým francouzským filmem na stejné téma Doznání (1970) režiséra Costy-Gavrase podle románu jednoho z odsouzených v procesu se Slánským Artura Londona, který byl tou dobou poprvé uvolněn do československé distribuce. Perličkou na závěr je, že scénář Gavrasova filmu pro změnu napsal předseda exilové Komunistické strany Španělska z 60. let spisovatel Jorge Semprún, který v oněch letech uvolnění čs. režimu sídlil v zámku spisovatelů na Dobříši.
České dreyfusiádě, procesu s Leopoldem Hisnerem a vlivu této kauzy na všechny, kdo se Hilsnera zastali (včetně tehdejšího univerzitního profesora filosofie Tomáše Garrigua Masaryka) z roku 1899, se pak věnuje dvojdílný televizní film Václava Šaška a Viktora Polesného Zločin v Polné (2016).
Holocaust a klasici
Na perestrojkovém konci normalizace napsaný a na začátku sametové revoluce natočený příběh doktora Steina, přeživšího nacistické koncentráky, z lékařského seriálu Otto Zelenky a Františka filipa Přísahám a slibuji byl pak předzvěstí nové epochy, která se projevila i v porevolučním boomu židovského tématu v české kinematografii. Tematizace holocaustu v nové době začala pozdním autorským debutem Zeno Dostála (který sice za normalizace pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, nebyl ale připuštěn k samostatné režii, v letech 1992–1996 pak byl předsedou pražské Židovské obce) s názvem Král kolonád (1990), příběhem vedoucího lázeňské kapely, jenž trpí výčitkami za to, že rozvodem přivodil smrt své židovské ženy a dcery. Film scenáristů Oty Hofmana a Michaela Jacota a režiséra Karla Kachyni Poslední motýl (1990), vzniklý v česko-francouzsko-britské koprodukci, je založen na skutečném příběhu. Zatčený mim Antoine Moreau je přivezen do terezínského ghetta, kde má pro chystanou návštěvu komisařů mezinárodního Červeného kříže s dětmi nazkoušet divadelní představení, místo toho však v pohádce o perníkové chaloupce ztvární sugestivní podobenství o tom, co se v nacistických a okupovaných zemích se Židy skutečně děje, za což je poslán prvním transportem do vyhlazovacího tábora. Zajímavým zjevem v obsazení filmu byl zpěvák Pavel Bobek v roli staršího ghetta Silbersteina. Stejné téma má česko-německý koprodukční snímek Poslední vlak (2006) v režii manželů Dany Vávrové a Josepha Vilsmaiera, popisující osudy účastníků posledního transportu z Berlína v roce 1943. Norimberských zákonů a holocaustu se dotýká i seriál německých scenáristů Jürgena Starbattyho a Klause-Petera Wolfa v režii Františka Filipa Náhrdelník (1992), který na příběhu jednoho šperku mapuje dějiny rakousko-uherské Prahy, císařského Mnichova a výmarského a nacistického Berlína od začátku dvacátého století až do mnichovské krize. Linie našeho tématu je v něm zobrazena příběhem operetního zpěváka Leonarda Hirschfelda, ale především lékaře Felixe Seidenstückera (Ondřej Pavelka) a jeho manželky, antifašistické soudkyně Charlotty, již jsou s nástupem Hitlera nevybíravě vyhozeni ze svých zaměstnání a po Felixově krátkém zatčení během Křišťálové noci prchají přes Československo do USA. Stejný námět má i film známé dvojice Petr Jarchovský a Jan Hřebejk Musíme si pomáhat (2000), který popis okupace, během níž se syn židovského továrníka David Wiener (slovensko-maďarský herec Csongor Kassai) skrývá u svých známých, obohacuje o obrat na konci války, kdy David svým milosrdným křivým svědectvím velkomyslně zachraňuje dva kolaboranty od kulky z hlavně vojáka Svobodovy armády (ztvárněného frontmanem skupiny Yo Yo Band Richardem Tesaříkem, jehož tvář, podobná známé tváři jeho stejnojmenného otce, hrdiny od Sokolova a Dukly, splnila svůj sugestivní účel). Film Musíme si pomáhat je zajímavý také svým druhým plánem, jímž je biblické podobenství („neviditelný“ židovský otec DAVID zplodí dítě MARII a jejímu manželu JOSEFOVI, aby byl zachráněn svět). Podobný námět má film Der Lebensborn – Pramen života (2000) o účastnici programu Lebensborn Gretě, která namísto s „rasově čistým“ Germánem zplodí dítě se synem bývalého majitele sanatoria Leem. Holocaustu se okrajově dotýká i film (a zároveň televizní seriál) Krev zmizelého (2005), epopej o diktátorských režimech odehrávající se mezi sudetským městečkem a finskými ledovými pláněmi, stalinistickou Prahou, a Rakouskem a bojujícím Kongem šedesátých let. Obě dvě díla vytvořila autorsko-režijní dvojice Vladimír Körner – Milan Cieslar. Literární virtuozitu a synchronicitu Pavla Kohouta vnesl do filmografie tohoto tématu režisér viktor Polesný, který v roce 2003 pod stejným názvem zfilmoval autorův román Hodina tance a lásky, smyšlený příběh o nepřátelství válečných velitelů terezínského ghetta a koncentračního tábora, na jehož pozadí se rozehraje boj o život jedné židovské primabaleríny.
Další díla s tématem holocaustu jsou už výhradně adaptacemi klasiků. Televizní inscenaci Valčík na rozloučenou (1995) podle románu Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík napsal Antonín Přidal. Seriál Prima sezóna (1994, režie Karel Kachyňa) a film Eine kleine Jazzmusik (1996, režie Zuzana Hojdová Zemanová) byly natočeny podle novely, respektive povídky ze sbírky Sedmiramenný svícen Josefa Škvoreckého. Obě díla reflektují příběhy Dannyho (tj. Škvoreckého životní autobiografické postavy), jeho odvlečených židovských spolužáků z gymnázia a kolegů z jazzové kapely. (Vzpomeňme, že v minulém dílu této stati jsme se dozvěděli, že tutéž povídku chtěl v padesátých letech – pod záštitou spoluscenáristy Oldřicha Nového – adaptovat Miloš Forman, ale téma mu nebylo povoleno.) Tématem Norimberských zákonů a emigrace před nimi se zabývá i seriál Případy detektivní kanceláře Ostrozrak (2000), který na téma historických detektivek Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany natočil Karel Smyczek. Trampoty pana Humbla z roku 1997 podle scénáře Ivana Hubače a v režii Viktora Polesného jsou adaptací časosběrného románu Vladimíra Neffa, který začíná tím, že dvacetiletý hlavní hrdina Humbl s příslušníky SA terorizuje hamburské Židy (více o románu řekl ve svém rozhovoru pro KN 25/2016 autorův syn). Inscenace Romeo, Julie a tma z roku 1997 je po Weissově stejnojmenném filmu z roku 1959 už druhou adaptací slavné tragické novely Jana Otčenáška z období heydrichiády. Tentokrát ji pro režiséra Karla Smyczka zpracoval autorův stejnojmenný syn – dramaturg a scenárista ČT. Třídílný seriál I ve smrti sami (2004) dle stejnojmenného románu německého spisovatele Hanse Fallady zadaptovali scenárista Eduard Verner a režisér Dušan Klein. Do dokonalého popisu atmosféry Berlína čtyřicátých let (to Fallada uměl…) patří i příběh staré Sary Rosenthalové (Zdena Procházková), lynčované příslušníky Hitlerjugend, která nakonec spáchá sebevraždu při prohlídce svého bytu gestapem. Do kategorie adaptací klasických děl spadá i film Jiřího Menzela podle románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále (2006) s příběhem obchodního cestujícího Waldena, jenž je proslulý svými hody v hotelu Tichota a nakonec hlavního hrdinu Dítěte z transportního vagonu prosí o kousek chleba. Snímek Milana Cieslara Colette (2013) je pak poslední adaptací díla Arnošta Lustiga o lásce českého vězně Viliho a Belgičanky Colette v osvětimském koncentračním táboře.
Matej Mináč a Nicholas Winton
Samostatnou kapitolou daného tématu a holocaustu je dílo slovensko-českého režiséra Mateje Mináče, který (snad i proto, že je sám synem ženy, jež přežila holocaust) se systematicky zabývá příběhem burzovního makléře Nicholase Wintona (1909–2015), jehož projekt přesídlení židovských dětí do Velké Británie zachránil za druhé světové války 669 dětských životů. Snažení dokumentaristy Mináče začalo v roce 1999 hraným filmem Všichni moji blízcí, jenž (se scénářem Jiřího Hubače a hvězdným hereckým obsazením) velmi dobře popsal situaci židovských obyvatel Československa druhé poloviny třicátých let hledajících záchranu svých dětí, a neváhal tematizovat i temné stránky tehdejších tvrdých poměrů v komunitě. (Emigrující obchodník Stein, J. Menzel, prodá doktoru Jakubu Silbersteinovi, J. Abrhámovi, svůj dům, s tím, že doma se to dá vydržet a producent Kuhn, B. Klepl, okrade houslového virtuóza Samuela Silbersteina, J. Bartoška, o jízdenky a pasy, kvůli nimž prodal své housle. Rodina Silbersteinova až na malého Davida, který odjede v rámci Wintonova programu do Británie, i kvůli této licoměrnosti zahyne.) Ve wintonovovském projektu Mináč pokračoval i dokumenty na dané téma Síla lidskosti – Nicolas Winton (2002), Anglická rapsodie (2010) a Nikyho rodina (2011). To, že příběh Nicholase Wintona a jeho dětí (mezi než patřil například pozdější britsko-americký filmový režisér Karel Reisz, autor slavného filmu V sobotu večer a v neděli ráno) vešel v České a Slovenské republice ve známost, je z velké části dílo Mateje Mináče.
Dnešní tvorba: Odvaha versus vypočítavost
Autor této stati si je vědom, že se pouští na tenký led, ale přesto si myslí, že je čestné pojednat o otázce, která v souvislosti s daným tématem vzbuzuje (a vzbudí) určité kontroverze. Zatímco v minulých dobách bylo ztvárňování tématu židovství věcí odvahy a cti, a někteří umělci je tak berou dodnes, pro jiné se v dnešní komerční době i toto téma stává předmětem spekulace. Autor si (zdůrazňuje, že jako umělce!) váží tvůrce filmu Tobruk (2008) Václava Marhoula pro nebojácnost, s níž se ve svém díle dotkl otázky, která doposud nebyla nejen v českém filmu, ale ani v českém mediálním životě reflektována: antisemitismu v československých zahraničních jednotkách za druhé světové války, v jednotkách, v nichž se v určité době stali českoslovenští Židé z minority majoritou a vojáci původně majoritních národností to neunesli. Stejně tak si autor nesmírně váží Tomáše Vorla, který ve svých filmech Ulovit miliardáře (2009), ale i Gympl (2007) a Vejška (2014) bez politické korektnosti, tj. reportážním způsobem beze znamének plus a minus (tak jak to v minulosti dělali Karel Poláček, Hugo Haas či Ota Pavel), v postavách podnikatelů Grossmana (Tomáš Matonoha), Golda (Josef Carda), Rázného (Milan Šteindler) či Kolmana (Jan Kraus) tematizuje život podnikatelských vrstev dnešní židovské komunity, jež jsou dodnes ostrakizovány a bojují proti tomu v zásadě stejnými prostředky jako někdejší Poláčkův hokynář Bajza či Pavlův obchodní cestující Popper – jen s většími technickými a finančními možnostmi.
Na druhé straně je mezi filmařskou obcí všeobecně známo, že židovský námět zpracovaný dle určitých dějových schémat je pro své tvůrce vstupenkou do Hollywoodu. Někteří českoslovenští emigranti, jako například režisér Jiří Weiss, to neviděli rádi, a tak Weiss, ačkoli doma vytvořil řadu děl s židovským námětem, Hollywoodu podobným způsobem jít naproti nechtěl. Výsledek byl, že mu nebylo umožněno, aby za dvacet let své americké emigrace natočil v Hollywoodu jediný film (ze všech jeho projektů vždy těsně před realizací sešlo). Dnešní tvůrci už tak zásadoví nejsou, a tak rádi vyhoví požadované doktríně a jsou schopni šířit podání historie tak, jak nebyla. To se týká například koprodukčního německo-britského filmu Nicolaie Müllerschöna natočeného v roce 2008 v ČR s řadou českých herců a nazvaného Rudý baron. Tento skutečný a dopodrobna věrně popsaný příběh legendárního německého letce z první světové války Manfreda von Richthofen je obohacen o vymyšlenou postavu Richthofenova kolegy, židovského letce Friedricha Sternberga, který je naprostým (ovšem korektním…) historickým nesmyslem. Kromě toho, že židovských příslušníků letectva (a jmenovitě pilotů) bylo v německém vojsku v první světové válce jen velmi málo, žádný z nich by se určitě nedostal do elitní šlechtické perutě, a už vůbec by mu nebylo dovoleno, aby si maloval na svůj letoun Davidovu hvězdu. Kromě toho, že zvyk označovat si letouny různými malůvkami se stal běžným až v době druhé světové války v Británii a v USA (nikoli v Německu), by to nebylo možné už pro vysokou míru tehdejšího antisemitismu v bojujících armádách. V Německu konce první světové války se intenzivně hledal viník blížící se porážky, a byl nalezen: již tehdy v Německu proběhlo několik "malých" antisemitských kopií procesu s Alfredem Dreyfusem a několik "malých" Křišťálových nocí… Stejný nesmysl je židovská linie syžetu českého filmu Marka Epsteina a Davida Ondříčka Ve stínu (2012). V roce 1953, v němž se film odehrává, by rozhodně nemohla existovat skupina židovských idealistů, která legálně veze přes západní hranice jakousi pomoc pro Izrael; podobné aktivity se u nás s konečnou platností zastavily už v roce 1948. Proto by tato skupina nemohla být ani souzena. Antisemitské procesy padesátých let se týkaly výhradně členů československé komunistické strany; ti by ovšem Hollywood zřejmě tolik nezaujali. Výsledek této travestie? „Film byl Českou filmovou a televizní akademií navržen na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film, ale nebyl nominován.“ (Citát v české Wikipedii.) Další nesmysl (jenž padá na vrub tvůrců filmu Lída Baarová (2016), Ivanu Hubačovi a Filipu Renčovi) je, že by fanatický antisemita Joseph Goebbels šel s Lídou Baarovou do restaurace jistého Leopolda Katze, jež – stejně jako její majitel – později padla za oběť Křišťálové noci. Je smutné, že podobným praktikám se dnes nevyhýbají ani včerejší velikáni, jako je Juraj Herz, který v roce 2010 vytvořil v koprodukci s německými a rakouskými filmovými podniky podivný hybrid jménem Habermannův mlýn. Ten si dává do štítu, že „vychází ze skutečných událostí, které se odehrály ve vesnici Bludov u Šumperka, kde Habermann žil“ a tematizuje proměny soužití Němců, Čechů a Židů v sudetské vesnici v proměnách třicátých a čtyřicátých let. Ve skutečnosti režisér Herz a scenárista Drbohlav Habermannův příběh úplně překroutili, proti čemuž dnes historici a bludovští občané (samozřejmě už bezvýsledně) protestují. Režisér Herz totiž snímek obohatil svými vlastními zážitky, kdy na rodném Slovensku skutečně zažil to, že Němci z nedaleké vesnice jeho rodinu na útěku ochránili, zatímco nacionalističtí Slováci z Kežmarku ji poté udali a poslali do transportu. Režisér Herz se hájil, že chtěl tímto filmem splatit dluh. Pak měl ovšem děj filmu umístit na Spiš, kde se skutečně stal – a nepřekrucovat jiný příběh, který proběhl v podmínkách českého pohraničí. Snímek tak obsahuje řadu dalších historických nesmyslů, jež místy působí dojmem, že už nejde o běžné chyby způsobené dnešní „pásovou kinematografickou produkci“, ale společenskou poptávkou: z filmové vesnice Bludov se po zabrání Sudet říší nikdo Čechů nestěhuje (dá se odpovědně říci, že taková vesnice neexistovala, v roce 1938 opustilo pohraničí 40 procent českého obyvatelstva), český starosta může být dál starostou a místní sokolové dál cvičí ve svých sokolských dresech spolu s Němci (člověk cizí národnosti nemohl v říši zastávat jakékoli politickou funkci a všechny menšinové spolky - natožpak polovojenský Sokol, v němž Němci z principu nikdy nebyli - byly okamžitě po anexi rozpuštěny).
Je bohužel smutnou pravdou, že z tématu židovství a holocaustu se dnes (nejen ve filmu) stalo politikum prvního řádu, a tak jsou i některé klasické příběhy, před nimiž i já osobně smekám, oproti svým dějinným předobrazům přibarvovány podle politické objednávky. Někteří z "Schindlerových Židů" už léta protestují proti selankovitosti, s níž byl ve Spielbergově filmu podán ve skutečnosti čistě oportunistický Oskar Schnidler, a sám Nicolas Winton se ohrazoval proti tomu, že ve filmu Všichni moji blízcí figuruje jako šéf týmu zachránců v Protektorátě, neboť ve skutečnosti byl v naší zemi jen jednou; v prosinci 1938, tj. ještě před německou okupací, a evakuační práce, které by mu jako etnickému Židovi byly v Praze úředně znemožněny, řídil z Londýna. Ano, československá kinematografie v roce 1966 získala svého prvního Oscara za film s námětem holocaustu, Obchod na korze (jehož asistujícím režisérem byl shodou okolností právě Juraj Herz...). Tento film jej však získal možná právě proto, že nebyl natočen na politickou objednávku či z vypočítavosti, díky nimž se ještě dnes falšují dějiny...
Společenské fenomény v českém filmu